Co Čech, to trenér

Co Čech, to trenér

 

Kované odborníky na kopanou vystřídali pomyslní experti na běh. Dneska vás naučí běhat kdekdo. Anebo se tak přinejmenším tváří. Přitom „běžecký trenér“ by měl být v první řadě také… běžec.

To snad praotec Čech sotva slezl z Řípu a hned jsme byli národem odborníků. Místo lva bychom do erbu klidně mohli vlepit brouka Pytlíka. I v šestasedmdesátém roce hypnotizovalo mrkající televizní obrazovky patnáct milionů fotbalových trenérů. Ještě že to tenkrát pan Panenka šoupl památně doprostřed a ne vedle. Kníratý básník by se byl místo do vídeňského Rapidu jal kopat brambory anebo ke spojařům.

Doba se posunula, pootočila. Ochozy stadionů prořídly, zato v pražské Stromovce a jí podobných oblastech není vpodvečer k hnutí. Češi konečně začínají běhat, tak sláva. Národem trenérů jsme zase, akorát ta meruna už není potřeba. A klapzubáckou sportovní ideologii Eduarda Basse vystřídal závan neporovnatelně chladnějšího kalkulu. Je hnusné si to jen pomyslet, natož přiznat, ale z rekreačního běhání se stává drsný byznys. Rozmach běžeckých lektorů, koučů, instruktorů, učitelů, trenérů budiž započat.

Křivé zrcadlo internetu

Nehodlám ani nemohu to napadat. Konečně, jsem toho kvasu součástí a jsem jí rád. Jenom mě v souvislosti s památným bělehradským mačem napadl drobný příměr. Zatímco kibicovat od piva reprezentanta při klíčové penaltě svedl kdekdo, radit a DOBŘE poradit těžce zadýchané princezně s tepovkou sto osmdesát na jejím prvním kilometru v životě zase až taková selanka není.

Marketink, ten mrcha nám ještě ke všemu silně zdigitalizoval. Jestliže papír snesl všechno, internetové rozhraní se rovnou podobá rámu křivého zrcadla. Své vytrvalecké služby v něm zničehonic vystavují zástupy svalovců z posiloven. Taky aby ne, když jim lidi zpod činek utíkají do parků, že. K nim se přidávají všemožní atleti i jejich trenéři, neboť děti z oddílu honíte po oválu leda tak za párek plus limo. Taky smutný příběh.

Vzpěrač nebo běžec?

Obzvláště nebezpečné jsou rychlokvašky. Jedinci, kteří očividně včera ráno otevřeli oko a řekli si: Čím já ještě nejsem. Co třeba běžecký instruktor! Běhat umím, však si to z těláku ještě pamatuju. Dneska lítá po venku kdekdo, to bude sypat.

Nepřeháním. Takže se zrovna dost možná chystáte požádat o svůj skvělý tréninkový plán, kdo toho ve skutečnosti má více navzpíráno než naběháno, a pokud patříte k pravidelným čtenářům RUNu, i teoreticky jste vybaveni třikrát lépe než on.

Nemá význam ještě více jitřit nekonečně zbytečnou rozpravu z běžeckého Facebooku ohledně záhadně bující certifikace koučů. Živnost je to právem volná, obor trenérství hobíků v Čechách smysluplně ani vystudovat nelze. Jakožto diplomovaný ekonom s patnáctiletou neléčenou úchylkou v novinařině a poté branami Škorpilovy Běžecké školy dál a dál do světa běhu zběhnuvší to vím zcela jistě.

Nejdřív motivace, pak liftink

Tohle řemeslo naštěstí o kusu papíru koupitelného k ranním houskám není a nebude. Ani tak zle jakbysmet. Pořád jsme šikovný národ se spoustou vynikajících srdcařů, kteří to čapli za ten správný konec. Třeba taková parta víceméně nezištných, nadšených koučů Mattoni FreeRun. Ti se neztratí. Hned zkraje pochopili, že služebník běžců je v první řadě taky běžec. Zamilovali se, pochopili. Vztah k běhu je mimochodem to vůbec první, co musí (umět) novicovi vysvětlit. Liftink až pak.

No jo, jenže jak najít pravého trenéra?! Co uděláte, když chcete stavět barák? Taky si dáte tu práci poptat se po šikovném, dostatečně zkušeném fachmanovi, díky němuž bydlí polovina Horní Dolní. Ta i po letech stojí rovně a vzkvétá.

Zkušenosti a bohulibý fortel se na Instagram naštěstí pověsit nedají. A jenom na ego se to dlouho ukopat nedá.

Text: Michal Vítů | Foto: Shutterstock