Nedávno jsem byl svědkem internetového rozhovoru zhruba v tomhle znění: „Mně při každé stovce něco je, něco se nedaří. Já se těším, až jednou půjdu stovku a bude to v pohodě, všechno bude fungovat. Jo, to bude báječné.“ A odpověď zněla: „Při každým ultra máš problémy. Ultra, kde se nic neděje, kde nemáš žádnej problém, to není pořádný ultra.“

Při troše zamyšlení musím konstatovat, že na obou pohledech z úvodu něco je. Třetím do party by mohl být slavný cyklista Greg LeMond, který kdysi na téma trénink pronesl: „Nikdy to nebude jednodušší, jen budete rychlejší.“ Tak jak to tedy je? Proč to vlastně děláme? Proč běháme ultraběhy?

Problémy nepřijdou. Někdy…

Jistě, když stojíme na startu nějakého brutálního ultraběhu, tak doufáme, že se nám problémy vyhnou, nebo spíše že se dokážeme vyhnout my jim. Doufáme, že všechno bude fungovat – vybavení, zdraví, zkrátka všechno. A v některých případech se to dokonce podaří, a to jsme pak schopni skutečně závodit, závodit s ostatními, a to až do konce. A pak je z toho i pěkný výsledek.

Jenže častěji se naopak stává, že se prostě něco pokazí. Že máme nějaký problém a závod s ostatními se promění v závod se sebou samým, v boj s bolestí, s vlastní hlavou, s přesvědčením, kdy člověk postupně získává pocit, že se všechno spiklo a nic se nedaří. Někdo to pak prostě zabalí, každý den přece není posvícení. A někdo taky ne. Každý den sice není posvícení, ale je přece lepší mít problémy, a přesto se nějak dohrabat do cíle, než kvůli těmto potížím skončit někde po cestě. Vždyť právě i to dohrabání se do cíle je vlastně takové malé vítězství, nehledě na to, že se i z vážných problémů můžeme po cestě dostat. A z takových závodů si pak odnášíme ty nejsilnější zážitky.

Cesta k závislosti

Pokaždé, když se podaří dostat se do cíle, ať už po hladkém průběhu, nebo po strastiplné cestě plné nástrah, pocity jsou to skvělé. Jenže se to postupně, tak jako sport celý, stává drogou. S každým dokončeným závodem, s každým překonaným problémem hledáme výzvy větší a větší.

Může to být delší závod, větší převýšení, větší technická obtížnost, nadmořská výška… To všechno jsou poměrně odhadnutelné a předvídatelné faktory. A pak je tu samozřejmě spousta potíží, které se objeví. Jenže jak hledáme další a další impulzy, je při tom zároveň třeba překonávat větší a větší utrpení. Je to takový druh masochismu, kdy se dobrovolně vystavujeme utrpení a překonáváme ho. Svou roli tu sehrává i určitá selektivní paměť, protože člověk si většinou pamatuje hlavně to dobré. Vždyť kolikrát jsme si říkali, že tohle už nikdy neuděláme, že něco podobného už nepoběžíme…

Kde je strop našich možností?

Já sám si to už sice neříkám, anžto vím, že to nedodržím. Jak ale naše mysl vyžaduje silnější a silnější impulzy (rozuměj větší a větší utrpení), postupně se dostáváme k otázce, co vydrží naše tělo.

Nevíme, kde ta hranice je a kam až jde posunout, ale logicky někde je, existuje. Ale co potom? Co budeme dělat, až budeme vyžadovat od ultra takové impulzy, že už to naše tělo nezvládne? Bude to znamenat, že jsme našli zlatou ránu? Nebo jsme dosáhli svého vlastního stropu? Samozřejmě platí, že každé tělo jde vytrénovat ještě o něco více. Ale trénink je vlastně cyklus přetížení a adaptace, takže si na určitou zátěž časem prostě zvykneme. A to nejen na tu fyzickou. Takže ta otázka pořád stojí: Co potom?

Naštěstí tohle je jen jeden směr. Nejen utrpením je v ultra člověk živ. Někdy se skutečně všechno daří, podaří se dobrý výsledek, a ať už běžíme s větrem o závod a všechno funguje, nebo se naopak pereme s každou drobností, krajinou se dá kochat za každého stavu. Setkání v cíli s přáteli a cílové pivo také chutná vždy výborně. Takže ono to s tím ultra nakonec nebude tak zlé a hned to je všechno o poznání snesitelnější.