Home » HOMEPAGE » Příběhy slavných běžeckých podvodníků

Příběhy slavných běžeckých podvodníků

Příběhy slavných běžeckých podvodníků

Zní to jako povedený vtip – zaběhnu deset kilometrů pod půl hodiny, protože znám zkratku. Pravda ale je, že občas si někdo na závodě trať zkrátí, ať už úmyslně, nebo ne. Zkrátka podvodníci se najdou i na startovní čáře běžeckých závodů.

Podplácení rozhodčích nebo gólmanů v běhu moc nefunguje, ale přesto jsou i zde možnosti, jak získat výhodu nefér cestou. A zdaleka nejde jen o elitní maratonské běžce, kteří by chtěli tímto stylem získat „velký prachy“. V hloubi pole se podvádí také a co víc – daleko častěji, vždyť jen zvládnout 42,195 kilometrů je pro mnohé běžce spíše jen snem. Na cestě za ním se proto někteří uchýlí k švindlování a mnozí přitom volí mnohem těžší kalibr, než je pouhé řezání zatáček.

První maraton, první švindl

Snaha získat nefér výhodu provází běžecký sport od samého počátku. Vždyť již při historicky prvním maratonu na OH v Athénách 1869 byl diskvalifikován v cíli třetí Spyridon Belokas, který část trasy absolvoval v jednom z doprovodných kočárů. V roce 1904 pak na olympijských hrách v St. Louis doběhl jako první domácí závodník Fred Lorz. Byl oslavován, gratuloval mu i prezident Roosevelt, zakrátko se ale ukázalo, že závod vzdal a k cíli přijel vozem. Samotný vytrvalec se poté bránil, že šlo pouze o žert.

Nejvíce kuráže – nebo hlouposti, jak chcete – ovšem prokázala žena. V roce 1980 v Bostonu vyhrála maraton Rosie Ruizová v čase 2:31:56, což byl v té době třetí nejlepší čas historie. Ani nebyla moc zpocená, navíc ji nikdo během závodu neviděl a brzy se ukázala pravda: závodnice běžela jen posledních šestnáct set metrů, většinu trasy jela MHD.

Technika přeje fair play

Dnes by se mohlo zdát, že se o podobný zásadní podvod snad ani nikdo pokusit nemůže – podél trati přeci stojí desítky, možná stovky fotografů, kameramanů a natáčí se také z helikoptér nebo dronů. Díky tomu není problém zpětně dohledat, zda daným místem ten který běžec skutečně proběhl, či nikoliv.

Hlavním „trumfem“ pořadatelů a všech příznivců fair play jsou ale čipy, které spolehlivě zaznamenají mezičasy na trase. Zatímco na menších závodech stačí tužka a papír k zapisování startovních čísel probíhajících na obrátce, tisícihlavý dav nikdo nesepíše. Využívaný software navíc nejenže vše zaznamená, ale zároveň umí i sám od sebe upozornit na podezřelé záznamy.

Občas to ale stejně někdo zkusí, třeba mexický politik Roberto Madrazo, který v roce 2007 dorazil do cíle maratonu v Berlíně v čase 2:40:57, což v tu chvíli znamenalo vítězství v kategorii do 55 let. Už na první pohled tu ale něco nehrálo: v teplém zářijovém dni byl totiž oblečený do dvou bund a dlouhých kalhot, takže vypadal patřičně extravagantně. K odhalení podvodu tehdy stačila letmá kontrola mezičasů. Trasu mezi 20. a 35. kilometrem Mexičan zdolal za 21 minut, tedy dvakrát rychleji oproti světovému rekordu na 15 kilometrů. Kdo by ale čekal pokornou omluvu, ten se přepočítal. Viník se jen ohradil, že jde jen o špinavou hru jeho politických konkurentů.

Značnou dávku drzosti prokázal i Rob Sloan v roce 2011. Při Kielder Marathonu v Anglii se rozhodl zhruba po 20 mílích ze závodu odstoupit a nastoupil do autobusu, který ho měl dovézt do cíle. Cestou si ale vše rozmyslel, krátce před cílem z autobusu seskočil, schoval se za strom, a když si byl jistý, že ho jiní běžci nevidí, vydal se na trať. V čase 2:51:01 si pak doběhl pro třetí místo. Když se objevily první pochybnosti, byl rozzloben a tvrdil, že běžel celý závod. Později se ale k podvodu přiznal a omluvil se.

Podvod omylem? Diskvalifikace!

Tu a tam se mediální kauza týkající se zkrácení trati odehrává i na našem území. Asi nejznámější podvod se udál vlastně omylem. Při prvním ročníku Volkswagen Olomouckého 1/2Maratonu běžel vítěz poprvé na našem území půlmaraton pod hodinu, přesně 59:59. Byla to velká sláva, jenže dva dny po závodě se zjistilo, že si hned tři vytrvalci zkrátili trasu, a byli vyloučeni.

Pravda, neudělali to úmyslně. V jednu chvíli se totiž od nich vzdálila doprovodná motorka s rozhodčími a oni pokračovali za televizním motocyklem. Jeho řidič se ale s ohledem na bezpečnost běžců i diváků na jednom místě odklonil od tratě závodu a vedoucí trojice si spolu s ním zkrátila trať o nějakých 500 metrů.

Vítěz bez mezičasů

Zřejmě nejznámějším údajným českým běžcem-podvodníkem je Ladislav Stolár. Na květnovém maratonu v Praze v roce 2012 vyhrál v čase 3:12:42 kategorii nad 65 let. Přitom ale hned čtyřikrát neprošel přes koberec: na 10. km, na 20. km, na metě půlmaratonu ani na 30. km. Nefunkční čip? Pravděpodobně ne. Na fotografiích z průběhu závodu ho totiž nelze najít a co víc – na 40. km má najednou mezičas změřený, a to 2:53:11. Dva kilometry a dvě stě metrů do cíle pak běžel za 20:38.

Na podzim pak Stolár absolvoval maraton ve Stromovce, opět jasně vyhrál svou věkovou kategorii v čase 3:12:14, ovšem s tím, že pět kilometrů mezi 17. a 22. km měl za 19:05 a další zaznamenané pětikilometrové úseky nebyly o mnoho pomalejší, což by odpovídalo času hluboko pod tři hodiny. Mnoho běžců se navíc divilo, že Stolára po startu předběhli, a přestože je on nepředběhl zpět, byl ve výsledcích daleko před nimi. Mezičas Stolárovi chyběl i na metě pěti kilometrů při tradičních Běchovicích a také půlmaraton v Košicích zvládl podezřele rychle.

Stolár nikdy podvod nepřiznal. Na podzim 2012 ještě stihl vyzvat své oponenty, aby další závod odběhli po jeho boku, jenže pak se údajně zranil při vykládce automobilu. Není proto divu, že od roku 2013 (to ještě absolvoval olomoucký půlmaraton, opět s chybějícími mezičasy) již ve výsledcích závodů nefiguruje.

Jde hlavně o pocit

Větší pozornost možným podvodům od té doby věnují všichni pořadatelé velkých závodů. Pozor na švindlíře si dávají například v seriálu RunTour: „Pokud někdo z běžců nejprve závod vzdá, ale pak se rozhodne znovu běžet a během té doby si trať nezkrátil, jen například odešel a vrátil se na stejné místo, pak v závodě pokračovat může,“ vysvětluje Richard Valoušek z organizačního týmu. „Pokud však jakkoliv poruší pravidla, trať si zkrátí či využije dopravní prostředek, bude vyloučen.“

K tomu ale naštěstí v průběhu historie RunTour nedošlo. Jedná se přeci jen o seriál pro nadšené běžce, kteří chtějí mít dobrý pocit a ne skvělé umístění dosažené podvodem. Pořadatelé u trati si ale všímají také toho, jestli některý běžec nemá doprovod cyklisty – to je totiž také zakázáno.

Nicméně na malých závodech bez čipů a kontrol na trati lze podvádět stále a riziko odhalení je malé. Záleží pak na každém běžci, jestli jsou pro něj zásady fair play a dobrý pocit z překonání sebe sama cennější než švindlem získané vavříny.

Text: Martin Singr | Foto: Sergei Bachlakov / Shutterstock.com

Chcete číst dál?