Home » Hlavní » ZÁVODY » Elita » Robert Krupička: Ještě zkusím rychlý maraton. Naposledy

Robert Krupička: Ještě zkusím rychlý maraton. Naposledy

Robert Krupička: Ještě zkusím rychlý maraton. Naposledy

Před deseti lety zaběhl skvělý čas 2:17:47 na maratonu ve Vratislavi. Oba následné pokusy o splnění kvalifikačního limitu na olympijské hry nebyly bohužel úspěšné, přesto by se Robert Krupička chtěl pořádně připravit a odběhnout ještě jednou maraton co nejlépe.

 

 

V mládí ses věnoval běhu na lyžích a biatlonu. Dnes patří čeští biatlonisté mezi světovou špičku, neříkáš si někdy, že změna disciplíny byla chybou?

(Smích) To seš už několikátý, kdo se mě na to ptá. Chyba to nebyla, vyplynulo to prostě z okolností – nešla mi moc střelba. V mladší kategorii mi to stačilo k tomu, abych byl nejlepší český junior, ale v dospělých už to chtělo věnovat se střelbě trochu víc. Začal jsem se tedy radši věnovat běžeckému lyžování.

Lákalo by tě zkusit se vrátit k biatlonu, ať už v klasické zimní, nebo v letní variantě?

Teď už určitě ne. Ty roky, kdy jsem tam měl být, jsou dávno za mnou.

Kdo je Robert Krupička?
» Robert Krupička patří již více než deset let mezi domácí špičku v bězích do vrchu, v barvách Salomonu/Suunto týmu se prosazuje i v trailech.
» Dříve se věnoval biatlonu, přes běh na lyžích se pak dostal k běhům do vrchu, kde zaběhl své nejlepší výsledky. Na ME v běhu do vrchu se třikrát umístil mezi nejlepší pětkou, v roce 2011 se stal mistrem Evropy ve skyrunningu.
» Před deseti lety doslova šokoval vynikajícím maratonským časem 2:17:47. Pokus o jeho vylepšení však zhatila nemoc související s imunitou.
» Poslední roky Robert Krupička kombinuje závody do vrchu, skyrunningové závody a kratší traily.

Byla by problém střelba?

Tam je třeba patnáct let prodleva a v mém věku se k tomu vrátit? To je nemyslitelný. Šlo by to samozřejmě zkusit na hobby úrovni, ale ne na nějaké vyšší.

Dnes jsi velice úspěšný v bězích do vrchu. I když ještě nejsi na konci kariéry, jaký výsledek bys vyzdvihl?

V bězích do vrchu je to jednoduchý – tam je pro mě nejvyšší měřítko mistrovství Evropy v běhu do vrchu a tam mám asi sedm umístění v nejlepší desítce. A to jsou krátké tratě. Pak jsou ještě dlouhé tratě v běhu do vrchu a skyrunning…

A když se tě zeptám na nejlepší závod, co jsi kdy zaběhl?

Za svůj nejlepší výkon označuju závod Grand Prix v běhu do vrchu na Grintovec ve Slovinsku. Zaběhl jsem tam čas, který je nejhodnotnějším výkonem mé kariéry. I když to není nijak všeobecně známé, pro mě je to cenný výkon.

Nelituješ někdy, že jsou tvé výkony obtížně srovnatelné s ostatními? Přece jen, desítka pod jednatřicet minut je desítka pod jednatřicet minut, ale v závodech do vrchu trochu chybí srovnání…

Ani ne. Tam je srovnání jen v každém jednotlivém závodě, kde jsou vidět časy. Když zaběhneš nějaký výsledek a trať zůstává stejná, je to srovnatelné, můžeš se porovnávat se závodníky, kteří tam běželi v minulosti, a udělat si tak představu, jak dobře jsi běžel. Ale když jeden běží kopec tam, druhý jinde, tak to samozřejmě porovnávat nejde.

Čím si vysvětluješ, že se v bězích do vrchu stále neprosazují Afričané?

Oni se už prosazují. Stále je to ale tak, že když přijede deset kluků na silniční závod, devět z nich tě porazí. U běhu do vrchu jich přijede deset, ale jsi schopný jich osm porazit. Ten poměr se mění, ale jen ti nejlepší Afričané budou nejlepší i do vrchu, zatímco na rovině budou i ti horší Afričané vždycky lepší než Evropané. Ten kopec je také trochu odlišná záležitost, tam už nehraje takovou roli ekonomika běhu, důležitější je zato silová stránka a technika běhu v terénu a tam se jejich výhoda trochu stírá.

Když se vrátíme do minulosti, v roce 2005 jsi překvapil možná i sebe vynikajícím časem 2:17:47 na maratonu ve Vratislavi. Jak vzpomínáš na tento závod?

Je to už deset let. (úsměv) Já jsem v té době byl ještě víceméně lyžař, i když už jsem začínal běhat závody do vrchu. Rok před tím jsem byl ještě druhý na mistrovství republiky v běhu na lyžích na padesátce. Nějak spontánně jsem se rozhodl, že zkusím maraton, speciálně jsem se na to připravoval tři měsíce a šel jsem do toho s čistou hlavou, že to zkusím a uvidíme, co to udělá. A zaběhl jsem si osobák, který platí doteď. Myslím si, že tam tehdy byly velké rezervy, ale bohužel… Rok na to, když jsem se chtěl maratonskému tréninku věnovat víc, přišly zdravotní komplikace, celý rok jsem neběhal. A pak už jsem se zase vrátil jen ke kopcům. Zkoušel jsem to někdy v roce 2011, 2012, tam už to ale nebylo tak dobrý… V době, kdy jsem si zaběhl ten osobák, jsem si říkal, že za rok dva budu běhat za 2:15. Zdálo se mi, že bych se mohl připravit na olympiádu v Pekingu. Nemoc to ale zhatila a tím to haslo.

Jak těžké bylo vrátit se po nemoci? Myslíš, že tvé další výkony tato nepříjemnost ovlivnila?

Bylo to hodně těžký. Nebylo to zranění, ale byla to nemoc spojená s imunitou, něco jako mononukleóza. Nemohl jsem začít trénovat, bolelo mě v krku, měl jsem pořád zvýšenou teplotu… Nevěděl jsem, jestli se k tomu ještě vrátím. Ale měl jsem běhání rád a byl jsem relativně mladý, takže jsem si říkal, že přeci ještě nemůžu skončit. A tím jsem to překonal, ale nebylo to lehké. Ale dva roky jsem měl často záněty nosohltanu a trápilo mě to třeba šestkrát do roka – vždy na čtrnáct dní mě to vyřadilo z tréninku.

Moji maratonskou kariéru to určitě ovlivnilo. Kdyby nepřišla nemoc, dál bych se věnoval maratonu. Kombinoval bych to s kopci, ale lákala mě vidina olympiády. Takhle jsem se vrátil ke kopcům a myslím, že další tři čtyři roky jsem v těch kopcích běhal srovnatelně, možná i lépe než před tou nemocí.

Pokus o limit pro olympiádu v Londýně před třemi lety také nevyšel. Zkusíš zpětně zhodnotit, jestli bys dnes udělal něco jinak?

Myslím, že 2:15 v tu dobu už v mých silách nebylo. Ale limit byl 2:16:30, to bylo reálné, kdyby se ovšem všechno sešlo – zdraví, trénink, počasí v den závodu, konkurence. Bohužel jsem si kvalifikační pokus zvolil v Curychu, kde jsem běžel od začátku sám, navíc tam přišla během závodu bouřka, ochladilo se, začalo pršet. Bylo prostě všechno špatně. Pak jsem to zkoušel ještě v Praze, a tam už jsem běžel bez motivace…

Když to beru zpětně, dnes bych vsadil všechno na jednu kartu v Praze, jako to tehdy udělal Honza Kreisinger, a myslím, že bych se s ním o limit možná popral. Ale jak to bylo, tak to bylo.

krupicka 2Pokusíš se zabojovat o start v Riu 2016, nebo o tom už neuvažuješ?

Ne, o tom neuvažuju. Chtěl bych si zkusit zaběhnout ještě solidní maraton, protože letos se mi nepovedla Praha. (Robert na Volkswagen Maratonu skončil čtvrtý z Čechů časem 2:25:20, pozn. red.) To bych tedy chtěl jakoby odčinit. Běžet zkrátka poslední maraton na kvalitní čas, ale rozhodně ne na limit v Riu, to už není v mých silách. Myslím, že reálně, jestli poběžím ještě někdy maraton na výkon, bych se chtěl přiblížit hranici 2:20.

Poslední maraton na kvalitní čas? Co bude pak?

Pak si budu běhat to, co běhám teď a co mě baví – tedy závody, které mám rád. Bude mi sedmatřicet, takže se budu snažit běhat si svoje kopce, dokud mi bude výkonnost stačit na to, abych závodil vepředu. A až uvidím, že to není ono, budu si běhat pro radost.

Jaké máš tady, na kraji Chocně, podmínky pro trénink? Jsou tu vůbec nějaké kopce?

Kopce tu moc nejsou. Běhám v lese, kde jsou kopce do dvou minut, ale zase se dá běžet jenom lesem třeba až do Hradce Králové, pořád jinými cestami. Kopce trénuju hlavně v Orlických horách, kde mám chatu.

V lese běháš i tempové úseky?

Běhám a dneska už v lese zvládám sto procent tréninků. Je to hlavě kvůli zranění. Na asfaltu, jako jsem trénoval na Londýn, to nebylo ono – pár dní jsem trénoval a přišlo zranění. Nebylo to nic vážného, ale nedokázal jsem prostě na asfaltu souvisle trénovat. Preferuju běh v lese, což ale pro maraton není nejlepší. I když… Kdybych trénoval na čas 2:30 nebo 2:40, tam myslím není potřeba chodit na asfalt vůbec.

Díky podpoře Salomonu máš možnost využívat tu nejlepší výbavu. Prozradíš, co je tvé číslo jedna? Na co nedáš dopustit?

Teď aktuálně S-Lab Sense 4 Ultra, to jsou ty bílo-červené závodní botky. Myslím, že tato čtvrtá generace je úplně nejlepší, co od Salomonu byla, alespoň pro moji nohu. Mají lepší svršek i podešev. Pro typ závodů, co běhám, jsou to ty nejlepší boty. Vlastně celá S-Lab kolekce je povedená, třeba elasťáky Endurance mají střední kompresi a to mi v sebězích hodně vyhovuje. Tílko S-Lab váží 40 gramů, to je jako nic. Tam nic lepšího vymyslet nejde.

Jaký závod je podle tebe ten nejlepší? Který bys čtenářům doporučil a proč?

Pro mě osobně je po všech stránkách úplně nejhezčí závod Sierre–Zinal ve Švýcarsku. Co se týče trail runningu, je to pro mě jednička. Je to těžký závod, skyrunningový, ale není extrémně dlouhý, má 31 kilometrů, a je běhavý – nejsou tam sjezdovky nahoru a dolů, jde o plynulý závod, kde nejsou potřeba hůlky. I běžný hobík, který běhá třeba dvakrát týdně, ten závod bez problémů absolvuje. Ať už s turisty, nebo s běžci, kteří startují o čtyři hodiny později. A hlavně si to užije – když je hezké počasí, tak je trasa fantastická.

Text: Martin Singr | Foto: archiv Roberta Krupičky

 

Chcete číst dál?