Home » Hlavní » ZÁVODY » Pozvánky » Jak na Velkou Kunratickou? Naplánujte si perfektní taktiku

Jak na Velkou Kunratickou? Naplánujte si perfektní taktiku

Jak na Velkou Kunratickou? Naplánujte si perfektní taktiku

Brodit se ledovým potokem, plazit se do kopců tak prudkých, že je skoro problém se na nich vůbec udržet, a to všechno v době, kdybychom se namísto závodění už měli dávno válet ve vířivce… Proč to vlastně děláme? Protože Velká Kunratická, to je zkrátka zážitek! 84. ročník se koná v neděli 12. listopadu.

Pokud patříte mezi „vyvolené“, kterým se podařilo získat registraci na letošní ročník, určitě už řešíte, jak nedělní závod zaběhnout co nejlépe. Kvalitní osobák z Kunratické je totiž věc, která má mezi běžci stejně velkou cenu jako skvělý maratonský čas.

A kde jinde hledat radu, než u legendy tohoto závodu Vlastimila Zwiefelhofera? Jen on totiž dokázal Velkou kunratickou vyhrát celkem devětkrát a o překonání jeho fenomenálního traťového rekordu 10:58,9 se běžci marně snaží už 38 let. Vybrali jsme proto jeho nejdůležitější taktické pokyny i dojmy z knihy „Vlastík Zwiefelhofer – Legenda českého běhu“ a doplnili je několika dalšími užitečnými tipy.

Srdeční záležitost

„Na Kunratice jsem se pokaždé těšil, byly to moc prima závody. Měl jsem je rád už i kvůli té přírodě a organizátorům. Jen mi přišlo škoda, že se startovalo intervalově, po dvojicích a později po trojicích. Já se dokázal více vyhecovat, pokud jsem běžel se všemi soupeři najednou. Závod probíhal půl dne, různě jsme se mezi sebou prolínali, míjeli a moc se neviděli. A jestli jsem vyhrál, tak to jsem se dověděl většinou až večer doma ve zprávách,“ píše Vlastík Zwiefelhofer na stránkách knihy.

Hop a skok přes potok
» Zapomeňte na to, že byste se přes potoky mohli dostat suchou nohou – tedy až na ten první. V těch ostatních si i ti nejlepší běžci obvykle šlápnou aspoň jednou.
» Vyplatí se ale zvážit i proběhnutí pomocí více kroků – dlouhým skokem s došlapem na nerovné, kamenité a často i kluzké dno přeci jen riskujete výron a před posledním potokem vás už nohy nebudou moc poslouchat.
» Na trase nejste tak dlouho, aby vám studená voda způsobila nachlazení, nehledě na to, že až se budete plazit na Hrádek, budou mokré boty to poslední, co budete vnímat.

První kopec, první potok

„Na startu vládla pokaždé nervozita, v prvních metrech bývalo mokro a bořily se nohy. Před potokem bylo potřeba trochu zrychlit, aby se dal dobře přeskočit. První stoupání šikmo do svahu jsem běhal svižně, ale ne úplně na doraz. Nahoře bylo důležité narovnat se a zabrat trošku rukama. To abych se na rovině dostal opět do rychlého tempa… A tady jsem makal. Po zatáčce vlevo přišel seběh. To už jsem odpočíval, ale nebrzdil a snažil se udržet rychlost, kterou jsem měl předtím. Pak přišla otočka vpravo kolem stromu a seběh až dolů k potoku. Snažil jsem se neustále o udržení rytmu, a aby „to jelo“.

Druhý potok: do vody se musí!

„Druhý potok se mi nikdy nepovedlo přeskočit nebo přeběhnout po kamenech. Musel jsem pokaždé jednou nohou do vody. Následující potůček bylo důležité přeběhnout rychle, nezastavovat se a setrvačností vyběhnout co nejvýše do protisvahu. Pak už začalo hrabání do Hrádku, a to byl boj.

Vzpomínám si, že jsem Hrádek často vybíhal ‚po stromech‘, chytal se jich a odrážel se od nich rukama. Bývaly to menší stromy, jejichž kmínky mohly mít v průměru tak 10 centimetrů. A pokud na některém místě stromy nebyly, tak jsem se opíral o stehna a jenom chvátal, protože běžet nešlo. Nevzpomínám si, že by někdy bylo na Hrádku bláto. Spíše se drolily nebo ujížděly pod nohama kameny. Nahoře mne vždycky musely bolet nohy i ruce, takže to narovnání nahoře bylo hodně těžké.“

Chůze na rovině a pak dolů

„Každý, kdo Hrádek někdy běžel, ví, že se nahoře nedá ihned rozeběhnout. Poprvé jsem to zkusil, ale nohy jsem měl tak namožené, že to nešlo. Místo toho, abych běžel dopředu, začal jsem se odrážet do výšky a při dopadu se mi podlamovaly nohy. Příště už jsem věděl, že je lepší jít kousek pěšky a pak to nebylo koordinačně tak hrozné. Po několika krocích už se dalo rozběhnout co nejrychleji, kolik nohy dovolily. A pak už přišel seběh k Václavovi z Hrádku, kde za nás také lana nebyla.

Sbíhal jsem dolů přes špičku, ale úplně jsem to nepustil, to se nedalo. Spíše šlo o takové kličkování. Při chvátání na Hrádek a při seběhu z Hrádku se čas ‚nedělá‘. Myslím si, že je to spíše o tom třetím kopci, kdy se člověk musí zase brzy rozběhnout.

Potok po seběhu z Hrádku jsem přebíhal vlevo. Bývali tam takoví škodolibí ‚dobráci‘, kteří naváděli ostatní, aby běželi vpravo, kde byla větší díra. Ten, kdo si trať předtím neprošel, tam pak zahučel někdy až po kolena, zakopl a jel po břiše. Ti dobráci se strašně chechtali a pak naváděli zase dalšího běžce. Viděl jsem to na vlastní oči.

Za potokem se vybíhalo do kopečka a nahoře bylo důležité znovu se dostat do tempa. Při mých prvních startech vedla kolem zoologické zahrady ještě pěšinka. Asfaltka tam byla až později, a to jsem pak běhal v tretrách podél ní. Na té rovince jsem se nešetřil a ‚pelášil‘, jako by to byl kilometr.“

Třetí kopec rozhoduje

logoVK_1Poslední stoupání a hlavně to, co následuje po něm, podle Vlastíka Zwiefelhofera nejvíce rozhoduje o celkovém času. „Do třetího kopce jsem vyběhl setrvačností, co nejvýše to šlo,“ pokračuje ve vzpomínkách. „Ale pak jsem zase jenom chvátal. Bylo to tak jako na Hrádku, rychlá chůze s předkloněným těžištěm, kdy jsem se často opíral i o stehna. Po několika sekundách už se však bylo potřeba opět rozběhnout. Musel jsem dřít hlavně rukama, protože nohy už moc běžet nechtěly.

Tento zlom podle mého názoru rozhodoval o celkovém času, pak už to byla jen rovina a bylo skoro po závodě. Musel jsem však běžet pořád naplno, protože jsem nevěděl, jak rychle poběží ostatní. Před závěrečným seběhem byly takové malé hopíky, které jsem se snažil proběhnout v rytmu a setrvačností. Doběhl jsem naplno k Hrádku a tady už byl pro mne svým způsobem cíl, protože v seběhu už jsem moc ztratit nemohl.

V zatáčce nad posledním klesáním jsem se naklonil, abych moc nezpomalil. Pokud jsem cestou dolů ještě někoho předbíhal, tak jsem hodil takovou myšku vrchem, protože spodem by to bylo dost nejisté. Snažil jsem se držet maximální rychlost a zároveň běžet setrvačností. Bylo důležité nabrat síly pro závěrečný finiš, kde jsem zabral hlavně rukama, protože nohy už moc neposlouchaly. Lavičky za cílem za nás také nebyly, opírali jsme se o stromy. Já měl svůj buk po pravé straně.“

Text: Blanka Gololobová s využitím knihy Vlatík Zwiefelhofer – Legenda českého běhu
Foto: Vladimír Podroužek

 

Chcete číst dál?