Home » HOMEPAGE » Běhání s Keňany po česku

Běhání s Keňany po česku

Běhání s Keňany po česku

Podívat se do míst, z nichž vycházejí nejlepší světoví běžci, mě napadlo už před dvaceti lety, když jsem s atletikou začínal. Konečným impulzem ale byla až kniha „Běhání s Keňany“, která popisuje cestu britského novináře do Itenu, města, kde trénují nejlepší keňští běžci. Dva dny po jejím přečtení už jsem měl i já rezervovaný a zaplacený let.

Eldoret, Hotel Mahindi 1 200 KES (keňských šilinků), matatu (sdílené taxi) Nairobi–Eldoret 800 KES, taxi z letiště do Nairobi 2 000 KES… To jsou mé první poznámky v deníčku. Mám potřebu si vše zapisovat, dát místnímu chaosu řád. Pro Středoevropana, který ještě nebyl v rovníkové Africe, začíná příletem dobrodružství. Je třeba si začít zvykat na nové situace, prostředí, věci, lidi, klima.

Iten – Mekka běžců
» Iten je město s asi 42 000 obyvateli. Nachází se na západě Keni, 350 km od hlavního města Nairobi. Jde o místo, kde žije a trénuje obrovské množství elitních vytrvalců. Ti těží nejen z vysoké nadmořské výšky (samotný Iten leží 2 400 m nad mořem a v okolí jsou i mnohem výše položené lokality), ale i z ideálního počasí.
» Nejznámějším tréninkovým centrem v Itenu je škola svatého Patrika, která už 30 let produkuje špičkové běžce. Nachází se zde ale celá řada dalších, často špičkově vybavených tréninkových středisek, v nichž trénují nejen Keňané, ale sjíždějí se sem i běžci z celého světa. Není problém zde absolvovat dovolenou i s tréninkovým programem.
» Řada tréninkových center je i ve 30 km vzdáleném Eldoretu, který je se svými 300 000 obyvateli druhým největším městem země. Nachází se tu i vysokohorské tréninkové centrum IAAF.

Taxík, který se prodražil
Měl jsem v plánu dostat se z letiště do centra Nairobi autobusem, o kterém jsem četl v průvodci. Nepodařilo se. Ihned poté, co opouštím zabezpečený prostor letiště, mě obklopuje skupina naháněčů nabízejících odvoz taxíkem. Je brzy ráno, šero, nemám čas ani prostor zorientovat se, kde je zastávka. Beru taxi. Později zjišťuji, že to byla jedna z nejdražších věcí, které jsem v Keni platil…

Taxikář mě od východu z letiště veze přímo ke stanovišti matatu, čili sdíleného taxi v podobě dodávky s asi dvanácti místy k sezení. Jakmile se zaplní, rozjede se do určeného místa. Cesta k němu, do centra Nairobi, vede obyčejnou zácpou. Asi polovina z dvacetikilometrové trasy se vleče rychlostí chůze. Možná nejvíc ze všech dojmů okolo mě udivuje červená půda a naprostá absence chodníků okolo hlavních silnic. Zástupy lidí se pohybují podél silnice odkudsi kamsi po hliněné ušlapané cestě cihlové barvy.

Před jízdou jsem se s taxikářem snažil smlouvat a z dvou tisíc mi slevil na osmnáct stovek. Teď, během nekonečného stání v koloně, mě rozverně plácá do ramene a říká, že to bude za dva tisíce. V té chvíli mi to je jedno. Jen se ještě ujistím, jestli je místo, kam mě veze, opravdu stanoviště matatu.

Iten, malé tržní městečko, je od Nairobi vzdáleno si 350 km. Blízko něj se nachází druhé největší město Keni – Eldoret. A právě zde budu trávit svou první noc. Vybírám si první hotel, který jsem zahlédl, a ráno mířím ke stanovišti matatu, která jedou do Itenu. Je to už jen necelých 30 kilometrů. Jedno auto právě odjíždí. Jsem poslední, kdo do něj nasedá.

Asi po kilometru jízdy zahlídnu u silnice běžce, jak ladně vyklusává v chaotickém předměstí Eldoretu. Běhá se tu! Ten pohled mě uklidňuje a začínám být natěšený i na svůj první běh tady. Po chvíli vidím další běžce. Opouštíme Eldoret. Silnice se jen pozvolna zvedá. Je osm hodin ráno, svítí sluníčko a před námi se otvírá krásná volná krajina. Moje natěšení se stupňuje. Dovolená může začít…

Cyklisté na vzestupu
To ráno mě nejvíce překvapuje peloton cyklistů mezi Eldoretem a Itenem. Jezdci na moderních silničních kolech. Nečekal jsem, že je toto místo populární i u cyklistů. Ale vlastně proč ne? Trénink v nadmořské výšce 2 400 m n. m. je vhodný pro všechny vytrvalostní sporty. Myslím, že brzy uslyšíme nejen o výborných keňských běžcích, ale i cyklistech.

Chvíli poté, co jsem se ubytoval, jdu běhat. Můj první běh v Keni. Vyrážím směrem, kde jsem ráno viděl běžce. Běží se mi lehce. Říkám si, jestli jsem vážně ve 2 400 metrech? Nikdy jsem tak vysoko neběhal, maximálně na lyžařských zájezdech v Alpách – a tam mi to přišlo těžší.
Běžím pocitově svižným tempem. Když se po čtyřiceti minutách otáčím, zjišťuju, že cesta tam se mírně svažovala a byla po větru. Po obrátce je tedy situace přesně opačná, přesto si ale běh užívám. Zaplavuje mě euforie. To je přesně to, co jsem od tohoto výletu očekával, co jsem viděl na fotkách. Iten, Keňa. Jsem tu. V dnešní době je snadné plnit si cestovatelské sny, stačí mít jen trošku odvahy a odhodlání.

Zvířata? Hlavně komáři!
Ubytován jsem v hotýlku na okraji města. V noci mi u hlavy bzučí komáři, ale postel je naštěstí vybavena moskytiérou. Je sice široká, ale matrace je výrazně proležená a uprostřed tvoří dolík, kdo kterého vždy sjedu. Ráno si prohlížím pár komárů odpočívajících na stěně. Jsou podobní těm našim, vlastně mezi nimi není žádný rozdíl.

Jospat a Wilson

Jospat a Wilson

Jinak jsem ale během svého pobytu žádná zajímavá zvířata neviděl, přestože se do Keni jezdí hlavně na safari. Jen jsem zahlédl pár zeber, které stály u cesty někde mezi Nairobi a Eldoretem. Za exotikou se zpravidla musí do některého z národních parků. V Keni lze také nalézt krásné pláže na pobřeží Indického oceánu, Iten je ale přesně na opačném konci tohoto afrického státu, blízko u hranic s Ugandou.

Zpravidla běhám dvakrát denně. Dopoledne delší klus trvající přes hodinu po prašných cestách a odpoledne kratší výběh nebo rovinky na jednom z místních stadionků. Ať volím kteroukoliv z cest, vždy při běhu potkám kolem stovky běžců. Odhaduji, že se jich v tomto místě zdržuje kolem čtyř až pěti stovek. Všichni jsou oblečeni ve značkových věcech a je na ně krásný pohled. Myslím, že každý z nich je běžec světové extra třídy. Občas zahlédnu i pár běžců bílé pleti, celkem jich tu může být kolem deseti.

Běžecká symfonie na hliněné dráze
Stadiony jsou v Itenu dva. První, velmi moderní, s tartanovým povrchem patří k luxusnímu hotelovému komplexu Lornah Kiplagatové, kde se nachází i posilovna a bazén. Za celou dobu mého pobytu jsem však na něm neviděl žádného běžce.

Na druhém konci městečka je obyčejný stadion s hliněnou dráhou. Napoprvé u něj zastavuji na v němém úžasu. Na dráze se pohybuje okolo osmdesáti běžců – dvě velké skupiny a pár menších. Je to nádherný pohled, taková konkurence běžců světové úrovně jistě nemá nikde na světě obdobu. Pozoruji ladnost jejich pohybů, běhají tak lehce a přitom v extrémním tempu. Krása pohybu v ryzí podobě. Postávám tam a sbírám odvahu přejít přes onu dráhu a vkročit na travnatou plochu uvnitř.

Někteří běžci mě ale sami kontaktují. Někteří za mnou přicházejí i do hotelu. Dostat se do Evropy je jedním z jejich nejvyšších cílů a směřují k tomu i témata rozhovorů. Ptají se na cenu letenky, jaké jsou u nás závody, kolik jsou prize money…

Běloši nemají šanci
Jednou si k mému stolu v hotelové restauraci přisedává i Josphat Kipkoech, věkem ještě junior, a asi osmadvacetiletý Wilson Kipkosgei. Rychle se spřátelíme. Jdeme si i párkrát zaklusat, trávíme spolu volné chvíle, a dokonce se společně vydáváme do Eldoretu.

Jednoho dne se potkáváme i na stadionu. Wilson se přidává ke skupině New Balance, kterou tvoří tři běžci trénující pod dohledem německého trenéra. Běhají šestistovky kolem 1:40 min, některé i rychleji. Snaží se s nimi trénovat i jeden běloch, pravděpodobně též Němec. Odhaduji, že ve své zemi je považován za výborného běžce, tady ale již u prvního úseku těžce oddychuje, ve druhém už výrazně zaostává a na třetí už odstartuje individuálně, jen se svým vodičem, kterého si zřejmě najal. Ne ne, běloch tady nemá šanci.

Autor článku s Wilsonem. Medvěd a gazela.

Autor článku s Wilsonem. Medvěd a gazela.

Zato Wilson vypadá dobře, některé úseky běží na čele skupinky. Tvrdí, že má půlmaraton za 61 minut. To je snový čas. Maraton zatím běžel jen jeden, a to ve Rwandě. Byl ale v kopcovitém terénu a ve vyšší nadmořské výšce, takže čas 2:18 je třeba brát s rezervou. Odhodlaně tvrdí, že za 2:07 to určitě zvládne. Věřím mu. Wilson mi je sympatický. Kromě toho, že je to výborný běžec, působí skromně a inteligentně. Dokonce absolvoval místní proslulou St. Patrick’s High School a trénoval pod vedením bratra Colma, díky němuž tato škola vychovala již celou řadu světově proslulých běžců.

Wilson tvrdí, že je schopen vyhrát Pražský maraton a do třetího místa že bude určitě. Vím, že se to takto jednoduše říct nedá, maraton je svérázná disciplína, ale nasadil mi brouka do hlavy. Můžu přece pozvat keňského běžce k nám domů. Můžu mu vytvořit podmínky pro běhání u nás. Můžu mu pomoci splnit jeho sen a zároveň se těšit z jeho úspěchů. Rozhodnu se jej podpořit. Bez zaváhání s tím souhlasí. Vypadá to, že se rodí nová spolupráce.

Skromní bojovníci dětských velikostí
Často přemýšlím, čím to je, že jsou tito kluci tak dobří běžci. Jsou jiní. Stavbou těla určitě a také fyziologicky. Tam, kde obyčejný smrtelník ztěžka oddychuje, oni jako by ani dýchat nepotřebovali. Když jsem pozoroval dvoustovky jednoho běžce a po doběhu posledního úseku jsem na něj sáhl, abych se podíval na jeho hodinky s mezičasem, jeho ruka byla nepřirozeně studená, jako by se při extrémní námaze jeho tělo vůbec nepřehřívalo.

Odlišná je jistě i jejich stavba těla. Jsou extrémně drobní a hubení, v Evropě by nejspíš museli oblečení nakupovat v dětských velikostech. Elasťáky na nich plandají, působí to až komicky. A kdybych chtěl srovnávat jejich a můj běh, bylo by to jako porovnávat gazelu s medvědem. Všichni jsou to navíc duší bojovníci, kteří se dokáží rvát o vítězství.

Jejich strava je přitom velmi skromná až přeskromná. Sám Wilson se po rychlém třicetikilometrovém běhu občerství pouze oslazeným čajem. Kolem poledne mu stačí trochu rýže – říká, že ta je na rychlost – a večer si dává ugali, kukuřičnou mouku uvařenou ve vodě – prý na sílu. Jen výjimečně si svůj jídelníček zpestřuje mlékem.

Unikátní televizní zážitek
Jedno nedělní dopoledne se chystám běhat. Scházím po schodech a z baru i z restaurace slyším zapnutou televizi. Nahlídnu dovnitř. To je… Maraton! Přijdu blíž a vidím, že jde o Berlín. Pár běžců se přišlo podívat a přicházejí další. Na obrazovce vidím vedoucí skupinku, samozřejmě všichni černé pleti. Servírka říká, že tam jsou i Keňané. Jak taky jinak?! „Mutai, to je můj kamarád,“ komentuje tato drobná žena, která prý kdysi také běhala, jeden z detailních záběrů. „A znám i ty další.“

Běžci právě míjejí metu označující deset kilometrů, samozřejmě v čase pod 30 minut. Na čele Mutai. Říkám si, že na hodinu vyběhnu a vrátím se na závěr závodu. Dobíhám po 75 minutách. V restauraci je asi dvacet lidí – většinou běžci, někteří s partnerkami. Běží se třicátý devátý kilometr. Na čele se Dennis Kimetto právě začíná vzdalovat od Mutaie a vytváří si rozhodující náskok. Běží si nejen pro vítězství, ale též pro světový rekord v čase 2:02:57. Osazenstvo restaurace jej odmění hlasitým potleskem, stejně jako Mutaie, který zaostal jen o kousek. Je to pro mě zážitek. Vždyť ty kluky jsem tady ještě minulý týden mohl potkat a možná i potkal.

Velkou část posledního odpoledne trávím s Wilsonem u místního fotbalového hřiště. Sedíme na trávě a probíráme jeho příjezd do Česka. Vypadá to na konec března, aby stihl pražský 1/2maraton.

A je tu úterý 7. října 2014. Den mého odletu. Před snídaní stíhám ještě hodinový klus. Loučím se s personálem a odcházím na matatu do Eldoretu. Letadlo mi odlétá v deset hodin večer z Nairobi. Moje dobrodružství se končí.

Text a foto: Jakub Janíček

Chcete číst dál?