Jsou místa, kde je běh tak přirozený, jako dýchání, kde na vás z hospodské zahrádky nevolají „Kam běžíš? Nejsi nějaký divný?“ Kde nepotkáte obézního člověka, kde můžete strávit den, týden nebo rok a každý okamžik zažijete, uvidíte a vyzkoušíte něco nového. Takovým místem je Aosta – italská alpská provincie. Život je tady od shonu velkoměst vzdálen nejen podle mapy, ale také podle chování lidí. Úsměvy, přátelské chování a snaha pomoct, je tady ještě stále samozřejmostí.
Autor: Michal Hrabec Running2.cz
Vybíháme na Refugio di Sottile
Ještě před pár minutami nás všech devět společně pobíhalo po krásné, sluncem zalité planině a osvěžovali jsme se v horském potoce, který zde vytvářel překrásné meandry. Náš průvodce toto místo považuje za ráj na zemi a má pravdu. Jenže to už je pryč. Teď stoupáme na Refugio di Sottile – horskou chatu na vrcholku trasy mezi údolím Grassonay a Valsesia. Jsme posázení na klikatící se pěšince k chatě, jako korálky na příliš dlouhé niti.
Zůstalo nás jen sedm. Dávidé se rozhodl doprovodit Helen s podvrtnutým kotníkem do údolí. Mám toho plné zuby. Jsme vysoko v horách, mám za sebou nastoupáno více, než 1 000 metrů. Zbývá už jen kousek. Posledních pár set výškových metrů po prudkém kamenitém svahu, vysušován větrem a sílícím červnovým sluncem. Překonat poslední překážku v podobě menšího sněžného pole a budu tam. Poslední vodu jsem měl před půl hodinou, z horského potůčku. Musím to vydržet. Teď už nebudu sundávat batoh. Je to kousek. Otočím se a podívám se na nádhernou korunu Alp. Támhle za kopcem, tam musí být Mont Blanc a kousek více doprava někde schovaný Matterhorn. Ta nádhera mi dodává novou energii a já se vzpínám k stíhání zbytku skupiny. Už jen pár kroků.
Vítám se se správcem chaty. Sympatický Ital právě dnes zahajuje sezónu. Zve nás k sobě na místní lahůdky. Před seběhem si pěkně odpočineme. Italský oběd, to není žádné rychlé spořádání pár soust! To je obřad, čtyři chody. To je základ. Tady na horách se jí hlavně místní speciality – neskutečné domácí salámy, sýry, dobroty, které ani neumím pojmenovat a na závěr moučník v podobě crostaty – italského ovocného koláče. Dvouhodinový obřad, při němž jsme nabrali novou energii na sestup.
Dvanáctset metrů výškových technického seběhu, při němž se střídají povrchy, sklon svahu a dokonce i roční období. Začínáme na vrcholu, za větrného podzimu, přes krátkou, ale vydatnou zimu se sklouzneme několik desítek metrů po sněhu, přeběhneme přes dlouhé jaro s postupně rozkvétajícími loukami a provoněnými lesy, až vběhneme do parného léta s teplotou přesahující třicítku. Jsme dole. Zabralo nám to pouhých čtyřicet minut. Plácáme si. Byl to skvělý společný výkon!
Alpy nejsou krásné jen v zimě
Miluji hory, dětství jsem strávil v Beskydech, a i dnes utíkám do hor, kdykoliv je to jen trošku možné. Je tak zvláštní, že jsem se do Alp vydal poprvé až před dvěma lety. Tehdy na cestě do Monaka, jsem tam strávil s kamarády jediný den, a i ten mi tehdy dal pořádně zabrat. Slíbil jsme si, že se vrátím. Po dvou letech přišla moje chvíle, týden v údolí Aosty. V předhůří Matterhornu vlastně ne, Monte Cervina, jak říkají Italové a po masivu Monte Rosy. Proběhli jsem dvě údolí Vall d’Ayas a Gressoney. Tak podobná, a přitom tak rozdílná. Nejsou tak turisticky navštěvovaná, jako okolí Mont Blanku nebo Matterhornu ze švýcarské strany, ale neprávem. Díky tomu, je to ztracený běžecký ráj, zde můžete běhat po horách celý den a nepotkat živáčka, budete-li chtít. Přitom každých pár kilometrů najdete místo se studnou, studánkou nebo malou horskou chatu, kde se o vás královsky postarají.
Drsní ale milí horalé
Oblast Aosty, kam obě údolí patří, byla tradiční trasou Walserů. Tito původem Němci přecházeli pravidelně Alpy, vytvořili zde obchodní stezky a postupně vytvářeli malé, rodinné komunity rozeseté po okolních svazích podél této trasy. Dnes už jich zbylo jen několik, většinou se promísili s místními Italy, a tak vzniklo zvláštní, ale velmi milé společenství. Společenství drsných horalů, schopných přežívat i ve velmi nepříznivých podmínkách místních zim, ale zároveň velmi milých a otevřených lidí.
Běh jako součást každého dne
Aosta není běžeckým rájem pro nic za nic. Když se budete procházet po místních vesnicích, nepotkáte jediného vyloženě tlustého člověka. U většiny pak na ruce, místo hodinek, uvidíte sporttester. Ne jako nějaký odznak statusu, jako u nás, ale jako věc každodenní potřeby. Zakroucená údolí a vysoké svahy – naprostá absence a nemožnost vybudovat silnice na některá místa, nutí místní obyvatele k pohybu po svých. Dostat se z jedné vesnice do druhé je mnohem rychlejší když běžíte, než po klikatých cestičkách autem. Běhají tady všichni. Není divu, že tady vyrostlo hned několik světových šampionů ve skialpech, běhu klasickém, ale také tom na lyžích. Za všechny třeba Arianna Follis, Mistryně světa z Liberce 2009.
Jak se tam dostat?
Pro většinu Čechů bude asi nejsnazší cesta autem, z Prahy přes Stuttgart, Curich a Miláno. Na cestě strávíte 10 hodin a ujedete rovných 1000 kilometrů.
Další variantou je využít letecké spojení do Milána nebo Turína. Let trvá něco málo přes hodinu, ale pak si musíte buď půjčit auto, anebo se domluvit s hotelem, aby pro vás na letiště někdo přijel. Z Milána je to pak něco málo přes hodinu a čtvrt z Turína o půl hodiny méně. Já zvolil druhou variantu, protože nás z letiště vezli celou skupinu.
Jak volit trasy?
Češi mají velkou výhodu, povětšinou umí číst mapy. To Italové jsou na tom mnohem hůře, bez navigace se téměř nehnou. Proto jsou jejich trasy dokonale značené a číslované. Pokud se někam vydáte, jednoduše si zjistíte, jaké číslo trasy tam vede a vyrazíte. Značení je téměř na každém druhém kameni. Rozcestníky jsou pak značeny ne v kilometrech, ale v čase průměrné turistické chůze, se zohledněním obtížnosti. Pokud poběžíte, je pro vás ten údaj bezcenný. Na druhou stranu, jakmile v těchto údajích najdete systém, pomůže vám to odhadnout, jak rychlí budete zhruba vy.
Jenže jsou místa, kam se po značených trasách nedostanete a v mapách se o nich nedozvíte. Pokud chcete navštívit i takováto místa, jsou dvě možnosti: někdo z místních vám to místo ukáže na mapě a vyznačí vám i bezpečnou trasu nebo si domluvíte průvodce. To má své výhody. Neznalý turista tak může snadno podlehnout dojmu, že když jsou někde stopy krav, že tamtudy projde také, ale může se velmi rychle přepočítat. Krávy jsou totiž neskuteční horští běžci, mají pohon 4×4, a tak se dostanou i tam, kde je to pro člověka téměř nepředstavitelné.
Co s sebou na trail?
Dobrým návodem k tomu, co si vzít jsou propozice místních závodů. I v těch nejteplejších dnech tak nezapomeňte zabalit nepromokavou bundu a půl litru vody, přibalte trochu jídla třeba flapjacky a kus salámu, pro jistotu nějaký hroznový cukr a minerály. Cestou se pak raději občerstvujte z potůčků nebo studní ve vesničkách a u horských chat. Jen si dávejte pozor na stojatou případně zapáchající vodu, každá jiná je pitná. Svačinu nebo oběd obstaráte na nějaké horské chatě.
Co tady ochutnat?
Jídlo v provincii Aosta, se sice od zbytku Itálie v mnohem liší, je zde patrný Švýcarský a Německý vliv, to ale nemá žádný dopad na to, jak se Italové k jídlu staví. Jídlo je obřad, udělejte si na něj vždy čas. Byla by velká škoda se připravit o ten nadpozemský zážitek ze čtyřchodového oběda nebo večeře. Zkuste místní malé restaurace, postarají se o vás královsky za ceny srovnatelné nebo mírně nižší než u nás. Jako předkrm určitě vyzkoušejte místní špek s nakládaným česnekem, nezapomeňte na místní těstoviny, zvěřinu, úžasnou polentu a na závěr nějakou klasiku v podobě zmrzliny, tiramisu nebo crostaty. To vše můžete zapít místním vínem, nebo překvapivě dobrým pivem. Pokud dáte jídlu správný čas a s pivem nebo vínem to nepřeženete budete schopni vyběhnou téměř okamžitě. Pokud ale do sebe vše po česku naházíte. Dejte si raději dvě hodinky pauzu.
Ultra Tour Monte Rosa
Prostředí Aosty s jejími překrásnými výhledy bystřinami, technickými traily a ledovci mě neskutečně vzalo za srdce. Stalo se místem, kam vím, že se budu vracet. Když jsem pak poslední seděl a povídal si u večeře s Lizzy Hawker, pětinásobnou vítězkou UTMB a první ženou, která stanula na stupních vítězů ve Spartathlonu mezi muži, slíbil jsem ji, že se zúčastním její stomílovky Ultra Tour Monte Rosa. Výhoda je, že není nutné běžet stomílovku v jednom kuse, ale jako čtyři etapy. Běží se těmi nejkrásnějšími místy masivu Monte Rosy, cestičkami techničtějšími než ty na Mont Blancu a co víc pro kvalifikaci není třeba sbírat žádné body stačí svými výkony prokázat, že na tuto trasu máte. Krásný důvod, proč se sem vrátit, ne? A navíc se sliby určitě mají plnit.
