Home » Nezařazené » Dají se „vyběhat“ miliony?

Dají se „vyběhat“ miliony?

  • zajímavé pro upravu dle současnosti 😉 Běžecký sport se v posledních letech profesionalizoval. Srovnávat své příjmy s kolegy z jiných disciplin zatím ale mohou jen mnohonásobní šampioni. A to navíc téměř výhradně ve sprintu.

Nejrychlejší muž planety Usain Bolt se nedávno nechal slyšet, že hodlá být zároveň nejrychleji vydělávajícím běžcem světa a srovnat své výdělky s hvězdami evropského fotbalu nebo amerického basketbalu. To by znamenalo dosáhnout úrovně alespoň 10 milionů dolarů ročně.

Něco takového bylo doposud mezi běžci nemyslitelné. Sportovci řízení Mezinárodní asociací atletických federací (IAAF), která se ještě před osmi lety pyšnila přídomkem „amatérská“, se v podstatě mohou považovat za velmi úspěšné, pokud počítají roční výdělky v šestimístných sumách dolarů. I dosavadní Boltovy zisky sice byly donedávna odhadovány na dva miliony dolarů ročně, ale letos by mohly dosáhnout dvoj- až trojnásobku této sumy, a jsou proto v tomto kontextu považovány za výjimečné.
Vstupenkou k astronomickým částkám se pro jamajského sprintera stala především spolupráce se značkou Puma, jejíž prodej po letní Boltově sklizni rekordů citelně stoupl. Mimo jiné díky tomu, že sportovec neopomenul do všech kamer ukázat své tretry Puma Theseus II. Pakliže výrobce dosud platil Boltovi asi milion a půl ročně, nyní bude určitě nakloněn tomu, aby smlouvu přepsal. Dalším významným zdrojem příjmů je startovné, které dosud v Jamajčanově případě činilo 250 tisíc dolarů, ale nyní patrně ještě stoupne. Ke třem hlavním zdrojům příjmů, které okrášlují sprinterův život, je samozřejmě nutné ještě přičíst prémie a bonusy za vítězství, které vyplácí IAAF.

Jak se ale živí ostatní běžci po světě, kteří opustili svá zaměstnání a dali se na profesionální dráhu? Při podrobnějším pohledu se ukazuje, že to často není žádná sláva.

Peloton má hluboko do kapsy

Spoléhat se jen na prémie (anglicky „prize money“) vyplácené za první, druhé a třetí místo by většině běžců k živobytí nestačilo. Podle specializovaného zpravodajského portálu The Track Profile rozdělila federace například v roce 2003 okolo 26 milionů dolarů, ovšem polovinu této sumy inkasovalo 50 nejlepších atletů a pouze jeden obdržel více než milion. Ostatní si rozdělili částky v řádu tisíců, maximálně desítek tisíc dolarů.

Taková odměna může bohatě stačit k životu například Keňanům, pro jejichž spoluobčany představuje tisíc dolarů roční výdělek. Nejeden z keňských vytrvalců po jednorázovém úspěchu v mezinárodních soutěžích nakupoval pozemky, zvyšoval sociální status mnohačetnému příbuzenstvu a financoval v rodné vesnici stavbu školy nebo kostela. V případě Západoevropanů a Američanů je situace jiná, neboť i dělnická třída v jejich zemi počítá roční výdělky v desítkách tisíc dolarů. Navíc je třeba mít na paměti, že profesionální běžec například ze Spojených států nemá nárok na penzi, a pokud se neumí živit jinak, spoří již před třicítkou.

Někteří se snaží využít k zajištění sebe a své rodiny každé medaile, jako například 38letý (a stále aktivní) překážkář Allen Johnson. Až do vítězství v závodě na 110 metrů na olympiádě v Atlantě v roce 1996 vydělával mezi 45 a 75 tisíci dolary ročně, tedy částku pohybující se jen těsně nad středním příjmem americké rodiny. Medaile samotná mu příliš nepomohla, olympijský výbor USA vyplácel podle údajů z roku 2004 za získané zlato okolo 25 tisíc, za stříbro 15 tisíc a za bronz 10 tisíc dolarů. Pro srovnání –- olympijský výbor Ruské federace odměnil zlaté olympioniky z Pekingu 160 tisíci dolary (stříbrné šedesáti a bronzové čtyřiceti). „Zlatí hoši“ kromě toho dostali řadu přídavků z rozpočtu regionálních vlád, takže například olympionik z Čeljabinsku si po příjezdu domů přišel na byt, auto a milion rublů k dobru.

Ale vraťme se k překážkáři Johnsonovi. Po sedmi vítězstvích po různých světových šampionátech počítá roční výdělky v řádu 300 až 500 tisíc ročně, což odpovídá platu televizního moderátora na celostátním kanále. Asi polovinu z toho dostává jako odměnu za propagaci Nike a druhou polovinu vygeneruje startovné. Záleží ovšem na tom, jak se mu v soutěži vede, protože bez zlatých medailí výdělky rázem poklesnou. Když ovšem Johnson začínal, tvořilo startovné podstatnou část jeho příjmů a pro většinu běžců v pelotonu je tomu tak dodnes. Většina z nich to, co takový Bolt dostane za účast v jediném závodě, nevyběhá za celý život.

Kouzlo startovného

Problém je podobný jako v případě medailí a sponzoringu –- aby se atlet mohl živit startovným (v angličtině „appearance fee“), musí být hvězda. Pořadatelé jej totiž vyplácejí proto, aby závodům dodali prestiž (případně z toho důvodu, aby na závody vůbec někdo dorazil). I v tomto případě však Bolt všechno převrací na hlavu, neboť horní mez startovného před ním tvořila 100 tisíc dolarů. Tolik byli pořadatelé výjimečně ochotni zaplatit za účast Carla Lewise před dvaceti lety. Tolik dostával také hvězdný sprinter Maurice Greene ještě před několika lety, zatímco jeho ženská kolegyně Marion Jonesová se před vypuknutím dopingové aféry ochotně „smířila“ se 75 tisíci.

Další špičková sprinterka posledních let Lauryn Williamsová je ochotná soutěžit za zhruba 15 až 20 tisíc dolarů, mimo jiné proto, že spolupráce s Nike doplní její roční rozpočet celkem čtvrtmilionem. Američanky přitom rády jezdí do Evropy, kde se startovné pohybuje na horní hranici rozpětí. Ty úspěšné jako Williamsová kromě toho počítají s menším sponzoringem od různých výrobců a odměnami za veřejná vystoupení všeho druhu.

Jenže opět – je to až zlatá medaile, co otevírá dveře ke sponzorům, stříbro už je mnohem obtížnější zpeněžit. Světové firmy ostřížím zrakem sledují všechny možné sportovní úspěchy v kolektivních sportech, od atletů ovšem vyžadují zlato. Pomoci naopak může, pokud média někoho shledají „kouzelnou osobností“, jako v případě Lauryn Williamsové.

Všeobecně hůře jsou na tom v USA dálkoví běžci. Prémie za vítězství nejsou nijak vysoké (okolo deseti tisíc dolarů) a startovné často dělá jen několik set dolarů. Konkurence je přitom vysoká, protože i tato odměna přitáhne dostatek afrických běžců na to, aby mezi nimi neměl bílý závodník velké šance. Mnozí z nich navíc běhají skutečně kvůli obživě.

Podle zprávy v Track Profile z roku 2004 dokázalo okolo pěti set běžců z Keni „vyběhat“ celkem pět milionů dolarů – tedy přibližně pětinu všech odměn rozdělených mezi vítěze. Když vezmeme v úvahu startovné a další příjmy, které výdělky zmnohonásobují, muselo by se něco takového snad projevit i na keňském HDP – nebýt toho, že Keňané výměnou za milionový bonus ochotně přijímají cizí občanství, třeba Kataru. Američané a Evropané v této „soutěži o peněžité dary“ ztrácejí motivaci. „Nebudu si dělat ostudu kvůli pár šestákům,“ přemýšlí vytrvalci nahlas. Vzpomínají s nostalgií na doby, kdy si atletika říkala „amatérský sport“.

Na půl cesty

Nejnázorněji je posun ke komercionalizaci vidět na maratonech. Až do poloviny osmdesátých let minulého století se běhaly zadarmo, alespoň oficiálně. Například nejlepších deset účastníků maratonu v New Yorku obvykle dostalo poštou šek, na němž bývala suma, která příliš nepřesahovala tisíc dolarů. „Jako bychom byli zločinci. Dostali jsme tajně obálku,“ vzpomínal předloni vítěz z roku 1980 Frank Shorter.

V roce 1986 nabídli pořadatelé mezinárodního maratonu v Bostonu vítězům v mužské i ženské kategorii oficiálně 30 tisíc dolarů, plus dalších 25 tisíc za nový traťový rekord a pět tisíc za pokoření času 2 hodiny a 10 minut. Pro srovnání – dnes nabízí vítězům 100 tisíc, za druhé místo 40 tisíc, vozíčkářům 15 tisíc dolarů a podobně. Boston byl poslední velké město, které se rozhodlo vyplácet odměny. Již o dva roky dříve prolomil dosavadní bariéry New York, po němž se přidal Londýn a další velcí pořadatelé. V Bostonu se snažili vzdorovat dvě sezony, ovšem podlehli tlaku v okamžiku, kdy vítěz z roku 1985 dosáhl nejhoršího času od roku 1977 (2 hodiny a 14 minut).

Ve stejné době začali nabízet „prize money“ organizátoři atletických mítinků po celém světě, přestože federace trvala na tom, že atleti nepatří mezi profesionály, a zachovala si přídomek „amatérská asociace“ až do roku 2001. Realita se ovšem od poloviny osmdesátých let s ideály (dnes všeobecně považované za přežitek 19. století) rozcházela tak příkře, až se v roce 1998 zrodila Zlatá liga. V podstatě se to rovnalo přiznání, že atletika je stejný byznys jako všechno ostatní.

Nápad uspořádat atletický seriál s jedním velkým sponzorem a „jackpotem“ ve výši milionu dolarů pro vítěze měl dva cíle – zlepšit výkony závodníků a současně zvýšit sledovanost sportu jako takového. Druhý cíl se jednoznačně nezdařil – zájem o atletiku zažil svůj vrchol někdy před dvaceti lety a dnešní běžci jsou často považováni za arogantní ziskuchtivce, přestože jejich výdělky za jinými profesionály stále pokulhávají.
Pověsti atletiky nepřidal ani skandál s Marion Jonesovou, která vícekrát emotivně zapřísahala americkou veřejnost, že nikdy nedopovala, jakkoli se hromadily důkazy o tom, že tomu tak bylo. Dost možná se před celým světem zesměšnila jen proto, aby nemusela vracet stovky tisíc dolarů, které obdržela spolu s medailemi na atletických mítincích po celém světě.

Záměr klást důraz na „prize money“, a nikoli na startovné federaci také nevyšel, když se dnes běžná odměna za první místo pohybuje okolo šedesáti tisíc dolarů, zatímco startovné (několika málo) hvězd tuto částku přesahuje, v Boltově případě dokonce několikanásobně. Běžci jsou dnes někde na půl cesty k plně profesionálnímu sportu – k velké radosti šampionů, jistým rozpakům většiny ostatních závodníků a přetrvávající skepsi divácké obce.

Chcete číst dál?



%d blogerům se to líbí: