Masér elitních běžců Karel Kuchynka: Nutím lidi, aby byli šťastní

Masér elitních běžců Karel Kuchynka: Nutím lidi, aby byli šťastní

Původně to měl být rozhovor s „dvorním“ masérem Runczechu. Místo toho jsem se ale ocitla na jeho stole a při dost drsné masáži s ním rozebírala traumata svého dětství. Karel Kuchynka totiž dokáže nejen ulevit bolavým svalům. On z nich i vyčte, jestli jsme v životě šťastní.

Jiří Homoláč, Radek Brunner, Radka Churaňová, Onřej Fejfar… Všichni tihle špičkoví běžci svěřují péči o své svaly Karlu Kuchynkovi. Právě od Ondry Fejfara jsem věděla, že masíruje sice hodně drsně a bolestivě, ale skvěle, a navíc to spojuje s působením na psychiku. Zaujalo mě i to, že masáže pro něj jen „vedlejšák“ – hlavní profesí je totiž vychovatel v dětském domově v Letech u Dobřichovic .

V pražském Running Mallu teď tedy uléhám na stůl a očekávám tvrdě upřímné hodnocení stavu svého těla. A to také přichází: „Tahle strana je horší, to určitě cítíte,“ slyším. „No, ale ta druhá taky není nic moc. Tady začínáte mít vdovský hrb. Jó a tady, to je hnus!“ Jenže mě nejvíc zajímá to působení na psychiku, takže se na to hned zeptám.

„Když víte, jak lidské tělo funguje a kam sáhnout, tak se o člověku dozvíte strašně moc,“ říká Karel Kuchynka, zatímco mi prsty zajíždí pod trapézový sval. „Když někdo třeba přijde na masáž s tím, že má zatuhlou šíji, je to vždycky alarmující. Bederní oblast bývá zatuhla od fyzické práce, ale v oblasti šíje za to může stres. Když je zatuhlý trapéz, je to ještě v pohodě. Ale pod ním je další sval, a když na něm nahmatám bouli, můžu si být stoprocentně jistý, že ten člověk má velké trápení. U vás to vypadá, že jste v pohodě.“

Takže aspoň něco je dobře. Super.

Posunout hranici bolesti

„Teď půjdu víc do hloubky,“ upozorňuje mě a projede silou svaly podél mé páteře. „Jééé, vy jste fakt v pohodě,“ skoro se rozzáří.

„No, nejsem úplně v pohodě…,“ pípnu opatrně, protože bolestivé to tedy bylo. „Zatuhlé to samozřejmě je,“ odpovídá. „Řadě lidí ale, když jim to takhle projedu, způsobím opravdu výraznou fyzickou bolest. U vás stačilo, abych vám tam párkrát zajel, a hned je to volnější.“

„Tady se zkrátka lidé často dostávají na limity toho, co jsou vůbec schopní akceptovat,“ pokračuje. „Často tu brečí, smějou se, křičí… A já jim říká, aby zapomněli na všechen bontón a aby masáž jenom prožili. Pro hodně z nich je to jeden z nejhnusnějších zážitků v životě. Tady se totiž musíte vyrovnat sama se sebou, se svojí hlavou, se svými strachy…

„Je i ten vlastní prožitek bolesti pro efekt masáže zásadní?“ zajímá mě.

„Určitě,“ říká. „Já mám ve svém portfoliu třeba Petra Válka, který běžel Spartathlon, a tam se za jeden rok zlepšil o čtyři hodiny. A kromě tréninku to podle něj bylo i díky tomu, že jsem ho začal masírovat. Prožitá bolest totiž posouvá hranice, podle ní pak posuzujete všechno další. A když budete mít díky tady té hnusné masáži hranici bolesti hodně vysoko, budete například ochotná jít i do mnohem nepříjemnějšího tréninku, prostě dokážete vystoupit z komfortní zóny.“

 Proč jsou běžci zranění

Špičkového maséra se nemůžu nezeptat, jaké jsou nejčastější chyby běžců vedoucí problémům pohybového aparátu.

„Zvláště hobíci mívají problém, že když se dostanou do fáze, kdy z pomalého běhání přecházejí k intenzivnějším tréninkům, tak si neuvědomí, že by měli zároveň zintenzivnit i regeneraci,“ odpovídá. „Přes zimu nabíhají pomalé objemy, pak začnou zrychlovat, cítí se báječně, v kontrolních závodech běhají úžasné časy… Jenže si neuvědomí, jak moc jsou z toho ve skutečnosti unavení. Pak přijdou třeba čtrnáct dní před závodem s tím, že něco přestane fungovat. Ale to je jenom proto, že zapomněli na regeneraci.“

„Důležitá je také rovnováha,“ pokračuje. „A ve všem. Podívejte třeba na páteř. Po celé její délce se z obou stran táhnou svaly, a když bude jeden v nich trvale v napětí a druhý oslabený, páteř to zdeformuje, a nakonec vám třeba vyhřezne ploténka. A to samé platí v celém životě – ve vztazích, práci, běhání… Když bude něco v nerovnováze, vždycky se to nakonec projeví nějakým problémem.“

Vyhrát nad problémem musíme v hlavě

„U Čechů je také problém, že málo ventilují své emoce,“ obrací téma zpět k otázkám duše. „Na jihu Evropy je třeba všude na ulicích vidět obrovská spousta emocí. Ital, když je naštvaný, tak to slyší celej barák, ale za deset minut vás láskyplně obejme. A u nás? Tady jsou všichni zalezlí do ulit, v metru vidíte jen takové ty měststké ksichty. Lidé tu mají všechny stresy a nesplněné touhy v sobě. Jenže když necháte negativní emoci v sobě, tak naroste do obřích rozměrů a zničí vám život.

Když navíc svoje problémy ventilujete, znamená to, že jste s nimi smířená. Nejvyšší stupeň smířenosti je pak v okamžiku, kdy jste schopná si z dělat srandu. V tu chvíli jste nad nimi vyhrála. Jasně, musíte je ještě technicky řešit, ale to nejdůležitější už máte za sebou, protože nejtěžší je nad problémem vyhrát v hlavě.“

Jak emoce ovlivňují výkon

„Když jsme dlouhodobě ve špatné náladě, začne tělo produkovat hormony a další látky, což může časem vyústit v různě závažná onemocnění,“ odpovídá Karel na moji otázku, jak tedy vlastně emoce ovlivňují zdraví a výkon. „Když se cítíte v pohodě a vnímáte svět pozitivně, tak se naopak sytíte endorfiny, které jsou pro zdraví prospěšné. A to se projeví třeba i na zdraví pohybového aparátu. Když jste totiž v pohodě a uvolněná, tak třeba i zakopnutí snáze vyberete bez pádu.“

Právě uvolněná mysl je podle něj důležitá i pro výkon: „Vezměte si třeba Usaina Bolta. Ten vždycky přišel na start, udělal pár svých gest, celý stadion zabouřil a on dostal takových endorfinů… Všichni soupeři byli na startovní lajně plně koncentrovaní, kdežto on naprosto uvolněný.“

„Když jste třeba ve stresu, tělo se připraví na boj,“ pokračuje. „Podvědomě třeba stáhnete hlavu mezi ramena, protože si chráníte krk. A pokud se něčeho bojíte permanentně, přetížíte si trapéz, popřípadě i struktury pod ním. Obratle krční páteři jsou ovšem relativně malé, takže stažené svaly snadno ovlivní jejich postavení, a třeba i omezíte také třeba průtok krve do mozku, který pak nebude schopen pracovat na maximální výkon.“

Kořeny problému vězí v dětství

Po dlouhých minutách drsné masáže Karel Kuchynka usuzuje, že už jsem dostatečně „rozpracovaná“, a přichází série otázek na tělo. Tedy, přesněji řečeno, spíš na duši. Ptá se mě na moje dětství, na vztahy s rodiči, současné vztahy…

„V období dospívání je například strašně důležitý vztah s rodičem opačného pohlaví,“ vysvětluje mi posléze. „Právě podle jeho vzoru si totiž později nastavujeme vztahy s partnery. U žen je třeba hodně časté, že jsou hodně orientované na úspěch, jenže dělají věci ne proto, aby se cítily dobře, ale aby se zavděčily někomu jinému. A pak vám tady řeknou, že od svého táty nikdy neslyšely, že si jich váží, že jsou v něčem dobré. Spíš slyšely, jak jsou nemožné. A to přitom byly třeba premiantky, ale jejich táta prostě v žákovské viděl tu jedinou trojku na stránce plné jedniček.“

Ještě důležitější je ale podle něj období do tří let: „V té době bychom měli děti jenom milovat,“ upozorňuje. „Když je v prvních třech letech vymazlíte, tak jsou v životě v pohodě, protože uvnitř mají tu jistotu domova. Neznamená to, že dětem všechno dovolíme, ale nikdy bychom je neměli zatracovat. Pro dítě je jedna z nejhorších věcí, a já to kdysi také zažil, když jde spát s tím, že je špatné, že je vyvrhel. To je špatně. Vlastně i jako vychovatel v dětském domově se toho snažím vyvarovat. Když je nějaký konflikt, můžu bejt i zlej, ale pak si sednem, já ho obejmu…

Děti, když zlobí, je to vždycky jenom tím, že potřebují pozornost. V domovech často končí děti, které byly doma spíš na obtíž. Zlobením pak jen říká – jsem tady, musíš se mnou počítat. A bude to dělat i pod hrozbou trestu, protože je třeba jenom na chvíli středem pozornosti.“

Být tady a teď

Ale zpět k tématu masáže. Vážně tedy musí bolet?

„Kdysi jsem mluvil s jednou klientkou o tom, že si hodně lidí stěžuje, že je moje masáž moc tvrdá,“ vysvětluje mi Karel. „Ale ona mi řekla – hele, Kájo, neměň to. Víš, že to funguje, tak nebuď jako ostatní. Lidi si tě najdou. Ano, není to masáž pro každého. Jsou lidi, co sem přijdou jen jednou, ale to nevadí. Možná to ale i tak pro ně bude okamžik, kdy se uvnitř nějakým způsobem změnili.

Nějaká změna je totiž na nich vidět vždycky. Když sem lidé přijdou poprvé, mají ten univerzální městský ksicht, a když se jich zeptám, jak se mají, automaticky odpoví, že dobře… Pak na ně sáhnu, ono je to začne bolet, a to už je emoce. Najednou už jsou TADY – myslím vědomím, ne pouze fyzicky. Prožijou tady nějaký příběh, dost bolestivý, já jim pomůžu se na problémy podívat jinou optikou, často vyplavou věci, které jsou v nich uložené hodně hluboko. Pak si tu pobrečí a já jim pomůžu se nastavit tak, aby byli v pohodě. Odcházejí unavení, protože ta masáž je hodně náročná, ale jsou uvolnění a najednou mají úplně jiné obličeje, než když přišli – jsou na nich vidět emoce.“

„Když něco se v člověku zlomí, poznáte ten okamžik přímo pod rukama?“ zajímá mě.

„Okamžitě,“ odpovídá bez rozmyšlení. „Vzpomínám si třeba na jednu dámu, která tady, na šíji, měla ohromné boule. Zmáčknul jsem je šíleným způsobem, a ona mi začala popisovat, jak se v ní míchají emoce. V ten moment jsem věděl, že musím zatlačit ještě víc. Udělal jsem to a ona se rozbrečela. A nejen bolestí. Úplně jsem viděl, jak jí přes záda přecházejí vlny emocí. Později mi psala, že to pro ni byl důležitý zážitek. Ona měla velké vztahové problémy, ale hlavně jsme tady zjistili, že je z dětství nevymazlená. Její rodiče jí maximálně pochválili za výkon, nikdy k ní nepřišli jen tak, aby ji obejmuli, zeptali se, jak se má…“

Běžec, nebo feťák?

„Liší se podle vás běžci co do psychického nastavení od jiných lidí, kteří k vám chodí? Protože běh je trochu masochismus, co si budeme povídat…,“ ptám se ještě.

„Všichni sportovci jsou jiní, odvětí Karel Kuchynka. „Opakovaně dostávají do velmi nepříjemných stavů a teprve někde na konci přijde ta odměna ve formě endorfinů. Stejně jako feťáci a alkokoholici dělají věci proto, aby se cítili lépe, ale rozdíl tu přeci jen je. Když se napijete, je vám dobře, ale pak přijde kocovina. Sportovec si tohle odbyde na začátku – běžíte, bolí vás svaly, teď do toho prší, je vám špatně od žaludku, všechno to vám říká, abyste se na to vykašlala… Ale vy to překousnete a v cíli přijde obrovská radost. Radost, ke které jste se navíc dopracovala sama, nikoliv pomocí chemikálií. Lidé navíc na sobě prostřednictvím sportu neuvěřitelně pracujou. Proto jsou také sportovci podle mě nejlepší zaměstnanci. Při sportu poznali nepohodlí, mají tah na branku, vědí, že musejí vytrvat, aby se úspěch dostavil, mají vůli se vypořádat s překážkami… Stačí je pořádně namotivovat.“

Masáž končí a končí i naše povídání. „Sám mám milion problémů, ale tím, že už jsem si řadu z nich už vyřešil, se snažím i ty druhé snažím popostrčit, aby si problémy vyřešili, aby byli šťastnější,“ dodává ještě Karel. „Protože já už jsem šťastnej. Mám skvělou partnerku, žiju život, jaký jsem si vždycky vysnil, a proto mám tendenci šířit to i kolem sebe. Snažím se proto lidem pomáhat nejen na sportovní rovině, ale i na té osobní. I když vím, že ta cesta ke štěstí bývá často hodně nepříjemná, hodně bolavá, tak se jim snažím pomoct, aby byli šťastní. Já v podstatě nutím lidi k tomu, aby byli v životě šťastní.“

Proč je masáž důležitá?

„Když se sval stáhne, když je v nadměrném napětí, svalová vlákna do sebe nadměrně zapadnou, neumějí se opět oddálit, uvolnit, a to zásadně narušuje funkci daného svalu, jeho schopnost kontrakce. Pak musí přijít nějaká vnější síla, která vlákna opět oddálí – a to masáž dokáže.

Nedávno třeba mojí kolegyni strašně bolelo koleno, už skoro nemohla chodit. Důvod byl ale jednoduchý: Při chůzi nejvíce používáme zadní stranu nohou – lýtka a hamstringy. Když jsou ale tyto svaly zatuhlé, nemohou plnit svoji funkci, a tělo tak k zabezpečení příslušného pohybu použije svaly jiné. V tomto případě podvědomě zareagujete tím, že posunete pánev mírně dopředu. Jenže v té chvíli začne víc pracovat přední strana nohou. Stehenní sval je velký, ten to zvládne, ale pod kolenem jsou vazy a šlachy, které na to nejsou stavěné, a když na ně najednou navalíte celou svoji váhu, začne vás pravděpodobně bolet koleno na dominantní noze.“

Tajemství úspěchu keňských běžců

Na závodech série RunCzech masírujete  kromě nejlepších Čechů i elitní světové běžce. Čím jsou tak výjimeční?

„Keňané jsou úplně jinak stavění. Běžný Evropan má achilovku na šířku mojí dlaně, ale u keňského běžce je tohle šířka jeho lýtkového svalu. Z fyzikálního hlediska platí, že to, co se točí, tedy koncové části dolních končetin, nejvíce ze všeho ovlivní výslednou rychlost a energii potřebnou k jejímu dosažení. Lýtko je tedy při běhu největší zátěž a tam oni mají jen minimální hmotu. Tomu Evropan, který tam má pořádný kus masa, může jen těžko konkurovat.

Ale na druhou stranu mi Keňané přijdou tak trochu jako Formule 1. Oni jsou skvělí na po silnici, ale mají problém s  nestabilním terénem. Mají ve skvělém stavu svaly, které je pohánějí při běhu, ale když jim sáhnete na kyčle, na pánev, tam nemají skoro nic. To je možná také důvod, proč se více neprosazují třeba v horských bězích.“

Pár dojmů na závěr

Jaké je tedy masáž od Karla Kuchynky? Bolela hodně, ale nešlo o intenzitu, která by se nedala vydržet. Problém jsem s tím měla spíš v závěru, už to zkrátka trvalo moc dlouho. Večer mě svaly bolely dost, měla jsem problém i ležet na zádech. Byla jsem hodně unavená a taky mnou trochu cloumaly emoce. Druhý a třetí den bolest přetrvávala v mírnější formě, ale zároveň jsem vnímala, jak jsou svaly najednou uvolněné, a to i při běhu.

A slzy? Ty se mi do očí draly jen jednou – to když mi Karel vyprávěl o „svých“ dětech v dětském domově.