Běžec je lesa pán

Běžec je lesa pán

Běhali jste doposud jen po rovném asfaltu, ale teď byste rádi vyrazili do terénu? Pak máme pro vás pár tipů, jak si běh v přírodě užít a ne jenom „přežít.

Útěk do lůna hvozdů a skal láká, co by ne. Byť dosud se k matce přírodě ponejvíce přikláněli protřelejší běžci, jimž všeobecně nejrozšířenější běhání po asfaltu už pomalu „přestalo zabírat“, v poslední době stále hojněji podléhají volání divočiny i relativní zelenáči.

Koneckonců, proč ne. Kdo jednou klusal tichem lesní mlhoviny, jíž zrovna trhalo na kusy pronikající hřejivé slunce, už nechce jinak.

Nicméně mějme na paměti několik jednoduchých pravidel, aby se mámivé spojení s přírodou nezvrtlo ve zlý sen. Běhání v ní má totiž něco do sebe, ale i svoje úskalí.

Z kozích stezek mezi elitu

V přírodě sílí nohy i plíce, čistí se mysl. Ostatně i forma afrických běžců se rodí výhradně na hlinitých stezkách náhorních plošin. Pokud lze, asfaltu se dokonce i při předzávodním ladění v hostitelském městě závodu vyhýbají jako čert kříži. Na silnici jen posléze vysbírají všechny vavříny a šup zpátky do měkkého.

Oproti „obyčejnému“ českému běžci tu však ční jedna odlišnost a tentokrát vůbec nejde o tu zpropadenou rychlost. Všichni ti Keňani, Eritrejci, Etiopané, ale i Tarahumarové jsou prostě na kozí stezky zvyklí.

Měkké nemusí být lepší

Ruku na srdce, kdy jsme my byli doopravdy pořádně v lese? Kromě toho dobře víme, že naše běžecká technika nebývá žádná velká hitparáda, tu a tam by z nás mohlo odpadnout i nějaké to kilečko, že. Zdravý rozum tudíž káže zejména při prvních terénních výbězích opatrnost. Je sice pravda, že devět z deseti nesportujících doktorů tvrdí, že když už tedy jako musíme běhat, tak jedině „po měkkém“, jenže oni nevědí, že běh mimo zpevněné cesty je ve skutečnosti o dost náročnější. A pro začátečníky to platí dvojnásob. Přetížení zejména od kolen dolů bývá nezanedbatelné. Nohy jsou v neustálém zápřahu, patřičně nezpevněné kotníky bojují s rizikem podvrtnutí a zapomenout nelze ani na hrozící chuťovky typu natržené lýtko či únavová zlomenina holenní kosti.

Dosti strašení. Tohle všechno můžete hodit za hlavu , pokud zachováte zdravý rozum. Chvátejte pomalu, obrazně i doslova. Terénní běh si osahávejte pozvolna, krok za krokem. Pokud jste začali jako většina druhých běhat na silnici, zpočátku to prostě střídejte.

Dokonce stačí vyhlédnout si třeba jenom vhodnou parkovou cestu, lesní rovinku, měšťákům znamenitě poslouží i lehce zanedbaná škvárová dráha. Ta je pro tento účel vlastně fajn – je hrudkovitá, boří se, klouže.

Tam všude se nejprve důsledně věnujte krosové technice. Je odlišná, protože ve srovnání s pevnými cestami nás poněkud nestabilní došlap nutí poctivěji využívat celou plosku chodidla. Zároveň to vyžaduje patřičně zpevnit všechny ty důležité svaly, šlachy a vazivo. Nejsnáze toho docílíte prostřednictvím opakování notoricky známé běžecké abecedy. A cvičte, cvičte, cvičte. Balanční prvky, posílení středu těla, nejlépe vlastní vahou. Kdo chce dobře běhat v terénu, musí mít „core“ jako skála.

Zpomalte tempo

Při navazujících, citlivě prodlužovaných výbězích mějte na paměti, že za obligátní (půl)hodinku toho pravděpodobně uběhnete o dost méně než na silnici, ale funět přitom budete mnohem slyšitelněji. A taky toho o dost více spálíte. Před delším během stranou všedního ruchu proto není ostuda pro jistotu s sebou přibrat nějaké ty hroznové cukříky či datle.

Ledvinka přijde vhod tak jako tak. Na útěk z civilizace si s sebou noste mobil. Jistě, zní to protichůdně a taky je to trochu opruz – kam s ním a tak. Na druhou stranu, domoci se včasné pomoci při náhlé nevolnosti či s modrajícím kotníkem na věčně přeplněné zbraslavské cyklostezce anebo o pár kilometrů dál, v liduprázdném lůně Prokopského údolí, to může být docela zásadní rozdíl. A to zůstáváme pragocentricky věrni území metropole, přitom na mapě naší krásné domoviny se najdou i mnohem odlehlejší místa. Bezpečí především!

Přitom nezapomínejte na to, že lesa pánem nejsme a těžko kdy budeme. Na místě je tudíž ohleduplnost vůči jeho původním obyvatelům. Pravda, s medvědy jako tatranští bratři v našich končinách tu čest mít asi nebudeme (mimochodem, věděli jste, že takovému zjančenému chlupáči člověk nemá šanci utéci?). Nicméně všechny ty srnky, lišky, zajíce či ptactvo ale taky honem vyplašit nemusíme. Zejména v období vyvádění mladých se pro jistotu zdržujte dále od hlubokých lesních zákoutí. Nejeden přírodomilný běžec potvrdí, že třeba taková honička s kančí mámou zuřivě hájící selátka i teritorium není legrace k popukání. Splašená srnka pro změnu svede hravě „sestřelit“ i rozpumpovaného cyklistu! Buďte opatrní, s přírodou je radno splynout, nikoliv ji plenit.

Každopádně: ať už máte v rodokmenu samé hajné a sazečky lesních školek, nebo se cítíte být běžecky odkojeni asfaltovou městskou džunglí (jako kupříkladu autor těchto řádků), je dobré si vztah k pobíhání v přírodě vybudovat. V prvním případě to zavání pověstným nošením dřívím do lesa, a při troše dobré vůle se to nakonec podaří i v tom druhém. Cesta z města má prostě svoji romantiku a ze všech výše jmenovaných důvodů i smysl dokonce pro ty nejzarytější „asfaltéry“. Autora těchto řádků nevyjímaje. Lesu zdar!

Co na nohy, co na sebe

  • V lehčím terénu si vystačíte s univerzálněji postavenými silničními botami. Stabilnějšími, ne příliš měkkými. Zároveň by neměly brát ploskám krajně důležitou odezvu na to, co se děje pod nimi.
  • Pokud to se vztahem k přírodě myslíte upřímněji, vyplatí se vám krosovky s hrubším profilem podrážky. Většina výrobců nabízí nejméně tři typy:
  1. Univerzální tréninkové krosovky – zpravidla těžší, měkčí a zdaleka nejpohodlnější – vydržíte v nich na ztvrdlé polňačce i na lesní pěšince.
  2. Pokročilejší běžci ocení tenčí, odlehčený model, který vyniká zejména citem pro kopírování terénu. V něm se také dobře závodí.
  3. Skuteční fajnšmekři si pak čechrají ve svém botníku i botky, které podrážkou vzdáleně připomínají kopačky. Krosovky se zanedbatelným tlumením a bombastickými drapáky se ovšem hodí vysloveně do nejměkčího, blátivého terénu.

– Někteří běžci si neumí představit trailovku bez voděodpudivé úpravy svršku. Boty s goretexovou membránou mají opodstatnění zejména v těžších podmínkách, vysloveně rádi za ně budete kupříkladu ve sněhových závějích. Běžně však platí, že pro pohodu uvnitř terénní boty je určující opravdu dobrá ponožka.

– S nastupujícím vrtkavým podzimním počasím se do přírody pro jistotu oblékejte pečlivěji. Počítejte s tím, že můžete zmoknout, a věřte v tu lepší variantu. Většina moderních větrovek vás beztak ve vlastním potu neusmaží. Zejména ve větrném počasí natáhněte dlouhé či alespoň tříčtvrteční elasťáky proti prostydnutí kolen, na hlavu čelenku či kšiltovku. Ale hlavně, chraňte před chladem svoje achilovky.

Na závody do terénu

Máte roupy poměřit své krosové schopnosti s druhými? Termínovka láká do přírody čím dál více. Objevují se stále nové, menší závody stejně jako trailové seriály, ty horské nevyjímaje.

Byť co do komerce a marketinku si tyto podniky nezadají se silničními taháky, lákají na pohodovější atmosféru. Většinou nabízejí více tras o různých obtížnostech.

A jsme u toho. Schovejte ramena, zpočátku volte snazší možnost, u níž jste si jistí jejím zvládnutím! Zatímco na silnici rovince přecenění vlastních schopností zamrzí a dvakrát nebaví, uprostřed kopců většinou krutě zabolí.

Opravdu není rozumný důvod hlásit se po pár desítkách kilometrů odběhaných „v trailu“ rovnou na krkonošskou padinu či dokonce Bé sedmičku neboli bezmála stovku vedoucí přes sedm beskydských vršků. Věřte tomu, že i takoví borci se najdou, a není jich málo. Že se prý takové bomby stejně dojíždí na morál? To jistě, ale bez odpovídající vytrvalecké erudice takové rozhodnutí většinou zanechá hluboké jizvy na těle i po duši.

Běhání v přírodě by přece tuplem mělo být naplněné čistou radostí, ne?

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock