Jsou milováni, následováni, opomíjeni, někdy až nenáviděni. Vodiči neboli tempomachři už dneska chybí na málokterém závodu. Má cenu se jich držet? S čím vším si musí poradit? Co je k tomu vede, rozdávat se pro druhé? A vůbec, víte, že Česko je vodičská velmoc?

Mezi běžci koluje spousta zaručených návodů, kterak docílit cíle v rekordně krátkém čase. Mezi ty nejpoťouchlejší (a pohříchu zhusta praktikované) patří rada totálně to „narvat“ hned po startu, neboť tělo se stejně časem utahá a běh zpomalí, tak co. 

Vodiči, tedy alespoň ti pravověrní se drží léty osvědčeného receptu v podobě rovnoměrného běhu. Což ani zdaleka neznamená úprk neměnnou rychlostí, lidské tělo nefunguje na čárový kód. Úspěch se zpravidla dostaví, pokud se podaří ukočírovat co nejPLYNULEJŠÍ tepovou frekvenci. Neexistuje důležitější tempo než tlukot srdce.

Vodičský recept

* První dva kilometry nesmí být těmi nejrychlejšími. Na začátku se nerozhoduje o úspěchu, jenom o neúspěchu. Při půlmaratonu a maratonu to platí dvojnásob, obzvláště pak při závodech vyžadujících mnohaminutové lelkování na startu. V této fázi sledujeme především PLYNULÝ rozjezd.

* Po zahřátí se patří nasadit PLYNULÉ tempo nápadně blízké podílu kilometrů a požadovaného počtu minut. Ani tady nelze mluvit o jediné číslovce. Za prvé musí vodič počítat s mírnou úvodní ztrátou. Za druhé není od věci nastřádat kiláček po kiláčku něco málo vteřinek pro strýčka Příhodu, třeba na poklidné osvěžení. Při žhavém (půl)maratonu to může být docela cifra. Za třetí dobrý vodič dobře ví, že v závěrečné třetině závodu už to u zmožených oveček nebývá s tempem žádná hitparáda. Půlminutka nasyslená na patnácti kilometrech (pro milovníky statistiky jsou to pouhé dvě vteřiny na kilometr rozdílu) jest v pokročilé fázi půlmaratonu milována, natož aby byla na závadu. 

* Pravda, první polovina závodu bývá o ždibec rychlejší, hlavně ta maratonská. Vyrovnané časy či dokonce zrychlení bývají dílem neodvahy, skvělé náhody, častěji však pusté teorie. Znovu platí, že vodič si rezervu nabíhá PLYNULE, nikoliv že dva kiláky „odváže Reka“, a pak se diví svému osamění. Rozdíl by měl zůstat přiměřený, kupříkladu na maratonské čtyři hodiny se bavíme nanejvýše o poměru 1:58 ku 2:02.

* Správný tempomachr si dopředu prostuduje či dokonce naběhá trať. Samozřejmě, pokud lze. Třeba v pátek odpoledne by v pražském Podolí či ve středovém pruhu Strakonické výpadovky nebyli z takového nápadu úplně odvaření. Vodič ale potřebuje vědět, kde je kopec a kde skopec, odkud vítr fouká a kde zaručeně bude chybět stín. Tohle všechno musí ve svém nezřídka svědomitě vytištěném jízdním řádu zohlednit. Tu PLYNULE přitlačit, tam lehce povolit. Taky hlásí mezičasy, náskok či ztrátu, vysvětluje odchylky, a to i v předstihu. 

* Občerstvovací stanice se mohou stát klíčem k blahu či vyhoření. Chodí to tak, že povolení probíhat okolo stolů mají pouze ti nejrychlejší, a i oni musí zpomalit. Od druhého voděného času už se občerstvovačky prochází nebo aspoň procupitávají, aby se každý spíše napil, než pobryndal či dokonce utopil v ionťáku. Na což vodič dohlíží, nabádá k osvěžení či přímo osobně pomáhá s distribucí kelímků. Jakmile spatří v něčí ruce gel, důrazně doporučí laskominu řádně zapít. Nezastavuje, nýbrž učiní několik ukázkově ladných, uvolňujících kroků. A jelikož i on sám je vlastně člověk, taky se napije či vdechne banán a celkově popřeje dobrou chuť vespolek. Načež se na znamení trvalé pohody opět PLYNULE rozbíhá, aniž by se snažil dohnat ukrutnou třívteřinovou ztrátu na nejbližších dvaceti metrech. S ní přece do dalšího pouličního pikniku pohodlně zatočí.   

* Vodič si je dobře vědom svého okolí. Jinak se vodí půlmaratón na 1:30 s tempově vycepovanými borci za zadkem, a jinak pětihodinový maraton uprostřed hroznu často dýchavičných benjamínků na samém ostří hrany připravenosti. Ti první ocení především již zmiňované tempo a nějakou tu radu či hec pro vytržení z letargie, druzí potřebují spíše rádce, povzbuditele. A nezřídka i utěšitele.

Můžete jím taky být?

Ze všeho nejvíce se cení zkušenosti. Ty nevyčtete. Dokonce ani v Born To Run, a protože se na Born To Pace zatím stále čeká, případným zájemcům nezbývá než běhat, běhat a běhat. Hlavně závody a tempa. Jak jste na tom? 

* Zkuste si zaběhnout třikrát po sobě co nejrovnoměrnější kilometr či dva asi tak na tři čtvrtě plynu. A nenechte si při měření napovídat od gépéesky. Legrace, trefit to pokaždé stejně, že?

* Zapište si za uši i kamkoliv jinam, že kdo vodí, nezávodí. S prostou motivací mít drahé či vyprodané závody zadara to daleko nedotáhnete. Beztak musíte mít na vytyčený čas dostatečnou výkonnostní rezervu. Ti za vámi věří, že víte, co děláte! Navíc na ně máte mluvit, být jim oporou, ne vyčerpaně sípat a loudit gel.

* Ačkoliv vodičská společnost je v zásadě stále otevřená, počítejte s tím, že k velkým závodům budete připuštěni po nezbytném zácviku při menších závodech.

* Nemusíte být přímo Harry Potter a podobní šoumeni, nicméně schopni komunikace byste být měli. Zašeptat kilometr před cílem, že už tam budeme, fakt nestačí.  

* Pokud chcete pomáhat druhým, musíte mít v první řadě hodně rádi lidi. Pro lepší pochopení skoukněte cimrmanovskou Hospodu na Mýtince. Stylem bubák těžko komu prospějete. 

* Vodiči zdaleka nejsou přeplácené hvězdy. Tu dostanou tričko, tam drobnou výslužku, která plus mínus pokryje doplnění spálených kalorií, o spáleném benzínu či naftě nemluvě. Stálí členové RunCzech Pacemakers mají komplet vybavení od adidasu, ale zkuste kupříkladu spočítat jen náklady na výjezd do Olomouce s přenocováním. Největším darem navždy zůstane býti ku prospěchu druhým. A nejhřejivější odměnou osobní poděkování v cíli.  

Kdy zbystřit

Vodičská způsobilost se nechá poměrně snadno odhalit. Přinejmenším zpozorněte při závodech, kdy pořadatelé shánějí vodiče prostřednictvím poptávky na sociálních sítích. Ne každý dobrovolník o existenci výše uvedených vodičských zákonitostí ví, natož aby svedl jejich literu naplnit. Leccos odhalí i nezáludná předstartovní otázečka stran vodičské strategie. Kdo nedokáže uspokojivě odpovědět, raději se od něho držte dále.

Ty to vedeš! Aneb knihu přání a stížností, prosím

I ten nejspolehlivější tempomachr je fakt jen člověk. Pokud máte skutečně důvodné připomínky k jeho počínání, nejlépe je promluvit si o nich s dotyčným přímo z očí do očí. Případně uvědomte kapitána skupiny. Každopádně musí kráčet o nejlépe kolektivně doložené hrubé chyby, nikoliv o osobní dojmy. Na „šestnáctém“ pocitově zrychlují úplně všichni, byť ve skutečnosti lehce zpomalují i sami vodiči.

Zpátky do minulosti

Česká republika je vodičskou velmocí. Začátky hnutí sahají kamsi ke čtvrtému, pátému ročníku Pražského mezinárodního maratonu, kdy začali sloužit davu dobrovolníci ve svítivých rozlišovácích vyzbrojení balónky. Další milník nastal s rozšiřováním běžeckého seriálu RunCzech. Společně s ním se začala formovat skupina stálých, zaujatých jednotlivců. Jakost závodů i jejich obsazenost stoupala, totéž lze říci i o vodičích. Během pár let vykrystalizovala pětadvacetičlenná komunita zkušených, spolehlivých běžců, která od předloňska vystupuje pod symbolickým názvem RunCzech Pacemakers. Někteří z jejích členů odvodí i patnáct, dvacet závodů ročně!

Víte, že:

_ Vodičský batoh s obří vlajkou váží bezmála dvě kila, ve větrném počasí pocitově mnohem více.

_ Ti nejobsazovanější tempaři nacestují kvůli vodičství tisíce kilometrů ročně. 

_ Někteří vodiči mívají zejména den po maratonu pokročilé potíže s hlasivkami a zdaleka nejvíce ocení ticho.

_ Martin Gazda vlastní srovnatelný počet paruk jako Ludvík 14.

_ V týmu působí dosud jediný český pokořitel Marathon Major Six (největší maratony světa) František Míček (a Jiřímu Fixovi chybí Londýn).

_ Členové skupiny mají vlastní facebook, ctí pravidelné předstartovní mítinky, rozpravu, oficiální představení a nezřídka i vysloveně neoficiální pozávodní „dovodnou“.¨