To, co se v sedmdesátých letech minulého století podařilo Lasse Virénovi, nedokázal od té doby nikdo zopakovat. Tmavovlasý Fin s typickým krátce střiženým vousem totiž vyhrál běhy na 5 000 a 10 000 metrů na olympijských hrách v Mnichově 1972 a poté i v Montrealu 1976 a navázal tak na slávu finské vytrvalecké školy z první poloviny dvacátého století.

Na okolnosti, za kterých Virén získal první olympijské zlato, vzpomínají pamětníci dodnes. V polovině mnichovského finále na 10 000 metrů po kolizi s Tunisanem Mohammedem Gammoudim totiž upadl, a než se znovu rozběhl, ztrácel na čelo nejméně padesát metrů. Nepropadl však panice, strojovým tempem se vrátil do vedoucí skupiny a po bitvě s Belgičanem Emilem Puttemansem si ve světovém rekordu 27:38,35 doběhl pro olympijský vavřín.

Když pak přidal ještě vítězství na 5 000 metrů, stal se teprve čtvrtým vytrvalcem, který na OH slavil vytrvalecký double. Před tím se to podařilo jen jeho krajanovi Hannesu Kolehmainenovi (1912), Emilu Zátopkovi (1952), který ovšem přidal i triumf v maratonu, a sovětskému běžci Vladimiru Kucovi (1956).
Jen několik dnů po mnichovské olympiádě Virén navíc vytvořil v Helsinkách další světové maximum v běhu na 5 000 metrů časem 13:16,4 a i díky tomu získal prvenství v anketě časopisu Track & Field o nejlepšího atleta světa.

Krevním dopingem si prý nepomáhal

Sedmdesátá léta byla pro finské běžce velice slavným obdobím a Virén byl jeho hlavním představitelem. Svými metodami jim pomohl uznávaný novozélandský trenér Arthur Lydiard a podobně jako jejich předchůdci před desítkami let sbírali medaile na velkých soutěžích.

Finské triumfy byly ovšem také zpochybňovány v souvislosti s krevním dopingem, za který byl však později potrestán jen Martti Vainio. Virén se k podezření vyjádřil před sedmi lety v jednom rozhovoru a jakékoli nedovolené praktiky odmítl.

„Média vždycky zajímalo, proč jsem dokázal čtyřikrát vyhrát olympiádu, a já nemám s odpovědí žádný problém. Vím, co se tehdy dělo, co jsem vzal, nebo nevzal. Podstatné je to, že jsem hodně trénoval ve vysoké nadmořské výšce, a to mi pomohlo k úspěchům. Okysličenou krví jsem si nepomáhal," prohlásil.

V roce 1976 se lehkonohý Virén, který drtil soupeře takřka sprinterským finišem, objevil na hrách v kanadském Montrealu. Když tam znovu zazářil dvojitým vítězstvím, přepsal historii. Stal se nejlepším olympijským vytrvalcem moderní historie a velkou hvězdou, což ale v období před čtyřiceti roky znamenalo trochu něco jiného než dnes. Přední atleti sice nebyli ryzí amatéři, ale tenkrát neexistovaly lukrativní závody typu Diamantové ligy a o prémiích, které dnes pobírají její vítězové, si mohli nechat jen zdát.

Oblíbený výlet na Rudé právo

Proto se mohl poměrně často objevovat i v tehdejším Československu. Poprvé u nás závodil už v roce 1969 v rámci mezistátního utkání, objevil se i na Zlaté tretře a v letech 1971, 1972 a 1976 vyhrál ve Stromovce někdejší Běh Rudého práva. Zájem o start měli pořadatelé i závodník, a tak v roce 1972 Virén podstoupil náročné cestování: V sobotu startoval v Soči v mezistátním utkání, a aby mohl obhajovat pražské prvenství, vymysleli pořadatelé noční přesun. „Létající Fin" přistál časně ráno v Praze, po několika málo hodinách spánku nastoupil na start a v závodě na 9 600 metrů doběhl první do cíle. Jen co přebral krásný pohár pro vítěze, už ho zase vezlo auto na letiště, protože ve 14:00 stíhal letadlo na další závod v Německu.

Na toto období zavzpomínal přední český běžec Vlastimil Zwiefelhofer. „Pro nás byl Běh Rudého práva jeden z největších závodů, protože se podle výsledků dělaly širší nominace na další mezinárodní závody. Proto jsme se na něj snažili vyladit formu," vykládal bývalý vytrvalec, který dokázal Viréna při pražském závodě porazit. Cizinci ovšem při „Rudém právu" už většinou mívali po vrcholu sezony a do Prahy přijížděli spíš na výlet.

„A to byl i případ Viréna. I když neměl vrcholnou výkonnost, pořád patřil ke špičkovým běžcům, ale k poražení byl. Přijel si sem zazávodit a věděl, že o něj bude dobře postaráno. Proto se tehdy v Praze ukázaly i další hvězdy a nemusely mít formu," vysvětlil Zwiefelhofer okolnosti závodu s ideologickým přívlastkem.

Také Virén na tuto dobu rád vzpomíná. „Za první dvě výhry jsem dostal velice pěkné křišťálové vázy," povídal po letech slavný Fin, který se před dvěma roky do české metropole vrátil jako čestný host na pozvání organizátorů Zlatého maratonu Emila Zátopka.

Přátelství s legendárním Čechem

Se Zátopkem se dobře znal. Možná se právě při jejich setkáních ve Virénově hlavě zrodil nápad pokusit se napodobit jeho nikdy nepřekonané trojnásobné vítězství na jedněch OH.

„Na Emila mám ty nejlepší vzpomínky. Podle mého názoru byl nejlepším sportovcem všech dob," složil po letech Zátopkovi poklonu. V Montrealu se pokusil legendárnímu Čechovi vyrovnat, a proto se po dvou zlatech na dráze postavil i na start maratonu. Jenže ten se běžel druhý den po finále pětky a rodák z města Myrskylä měl i s rozběhy v nohách už čtyři závody.

„Zkusil jsem to a tvrdě za tím šel, ale bohužel jsem neměl dost sil. Maraton startoval osmnáct hodin po pěti kilometrech, a tak nebyl čas na odpočinek. Snad by se mi to mohlo podařit, kdyby byl mezi závody alespoň den volna," vykládal Virén, který doběhl pátý v čase 2:13:11. Při návštěvě Prahy v roce 2012 k průběhu závodu poznamenal: „Zhruba po pětatřiceti kilometrech jsem si uvědomil, že to nepůjde a že na zlatý hattrick nemám naději. Může to být zajímavý cíl i pro dnešní běžce, ale myslím, že zopakovat takový výjimečný výkon je v současné době prakticky nemožné."

Labutí píseň v Moskvě

Virén i v závěru kariéry myslel na vítězství. Na olympiádě v Moskvě 1980 se opět přihlásil k maratonu a před tím běžel i desítku. Jeho třetímu vystoupení pod olympijskými kruhy předcházelo ne právě vydařené období – trápily ho nemoci a zranění. Navíc se objevili noví a silní soupeři. V závodě na 10 000 metrů přišli Etiopané s týmovou taktikou a střídáním tempa. Na Viréna nezbylo ani místo na stupních vítězů. Skončil pátý, když v závěru nestačil na maličkého „rychlíka" Mirutse Yiftera.

Štěstí zkusil ještě v maratonu a nebyl bez šancí. Vítězství mu tehdy přál celý sportovní svět, ale pár kilometrů před cílem kvůli žaludečním potížím vzdal. I tak dokázal, že je velkým běžcem. „Běhám proto, že mám z toho radost," prohlásil ještě za svého slavného období. Je tedy zřejmé, že v Olympijském areálu v Lužnikách jednatřicetiletou vytrvaleckou ikonu radost opustila. Krátce poté pak ohlásil konec kariéry.