Běžecké šortky, tričko z funkčního materiálu a jde se závodit. Taková by byla výbava většiny běžců na trať silničního či krosového závodu. V čem ale vyrážejí na závody orientační běžci a jak stoprocentně poznáte, že v lese vidíte orienťáka?
Orientační běžci musí své závodní vybavení efektivně přizpůsobit tomu, aby dokázali odolat všem nástrahám terénu, které na ně v závodním prostoru čekají. Ať už se jedná o hustníky či ostružiní píchající závodníky a drásající jejich oblečení nebo kamenná pole, na kterých může jakékoli uklouznutí poslat běžce bolestivě k zemi. Na většině závodů jsou pak typické klacky pod nohama, ty se také umějí zapíchnout nejen do boty…
To je tedy to hlavní, co kladou závodníci při výběru své „výstroje“ v potaz a čemu se chtějí specializovaní výrobci přizpůsobit. Jaké jsou tedy vychytávky orienťáků proti překážkám, které je v lese čekají?
Od hlavy až k patě
Začneme opravdu od hlavy. Čelenky na hlavách orientačních běžců nejsou jen praktickou vychytávkou proti vlasům a potu v očích, ale také dobrou možností propagace oddílových barev či oblíbených světových výrobců, nosit čelenku od Trimtexu je totiž mezi orienťáky samo o sobě známkou určité prestiže.
Historie závodních dresů přinesla revoluci v podobě polyesterových vláken (v podobě tzv. dederonu), běhalo se v dlouhých kalhotách a dresech s dlouhými rukávy z tohoto materiálu, který vynikal svou prodyšností, lehkostí a pevností. Moderní elastické a funkční materiály proti větvím vytrhávajícím vlákna příliš uspět nemohou, a tak je dederon stále hojně zastoupen.
Dresy s dlouhými rukávy již ovšem vyšly z módy, dnes vévodí ty s krátkými. Jsou volné i přiléhavější, často děrované, nebo naopak teplejší pro podzimní závody. S běžeckými kraťasy orienťáka málokdy potkáte (mimo sprintových závodů ve městě). Nosí se totiž většinou tříčtvrteční kalhoty ať už z dederonu či elastických materiálů, jejichž nespornou výhodou je nízká nasákavost a dobrá prodyšnost. Nezbytným doplňkem tříčtvrťáků jsou ovšem podkolenky, které se do orienťáku dostaly podstatně dříve, než zažily masový vzestup mezi silničními běžci. Ovšem oproti běžným podkolenkám se liší tím, že mají vpředu speciální zesílenou vrstvu chránící před poraněním holeně a zvyšující odolnost materiálu vůči záludnostem terénu.
Obutí do pořádného terénu
Udělat závodní obuv, která vydrží extrémní namáhání a zároveň bude výborně zvládat stoprocentně běh v terénu, takový problém trápí většinu výrobců bot pro orientační běh. Ovšem v posledních letech dělají stále větší pokroky. Boty mají často povrch téměř beze švů, nedochází tedy k jejich párání, svrchní část je z několika vrstev materiálů, které zabraňují propíchnutí od větví, a podrážka je uzpůsobena pro maximální grip s větší trvanlivostí, než tomu bylo dříve.
Mezi orienťáky naleznete dva hlavní druhy závodní obuvi – „špuntovky“ a „hřebovky“. Boty se špunty jsou výborné jak do kopců, tak do bažin i na tvrdší povrchy. Naopak boty s hřeby poskytují jistotu v kamenitých a skalnatých terénech, ve kterých by boty se špunty mohly podkluzovat.
Nechybí ani trocha technologií
Ani dnes se závodníci „zeleného sportu“ neobejdou bez doplňkové technické výbavy.
- Tou základní je samozřejmě buzola, která slouží nejen k správné orientaci mapy na sever, ale také k udržení daného směru. Doba deskových buzol, které se nosily pověšené na krku, už je tatam, a v kurzu jsou nyní palcové buzoly (tzv. palcovky). Jejich výhodou je, že se dají snadno používat i za běhu, přesně padnou do dlaně a mohou se chlubit rychloustalovacími střelkami.
- Na předloktí se nosí výbava, kterou málokterý obyčejný běžec dokáže identifikovat – jedná se o popisník. V něm se nosí popisy kontrol, tedy lísteček s piktogramy, které určují přesné umístění kontroly v terénu.
- Téměř pro každý menší závod, a mnohdy i pro tréninky, se v dnešní době využívá ražení kontrol a měření času pomocí čipů. Ty mají tvar většího flashdisku a většinou se nosí připevněné na ukazováčku, aby se daly kontroly razit rychle i za běhu.
- Dobrou pomůckou jsou i GPS hodinky, ty však neslouží jako pomůcka k orientaci, ale používají se k analýze a rozboru postupů. To znamená, že po závodě může běžec zjistit, kolik času ztratil na kontrole, kterou nemohl najít, či jak moc se odchýlil od směru, kterým chtěl běžet.
Text: Matěj Burda
Foto: Tomáš Bubela, Sporticus.cz a ORUN