Přestože vidí pouze na jedno oko, a to asi na vzdálenost metru, skoro byste nepoznali, že nějaký handicap má. Bývalý reprezentant v tandemové cyklistice, držitel mnoha titulů mistra republiky a několikanásobný vítěz Evropského poháru Marek Moflár se po pěti letech rozhodl odejít z vrcholového sportu, aby si splnil vlastní sen. V současnosti se živí jako masér a osobní trenér, i přesto si občas střihne triatlonový závod. Letos svou přípravu soustředí na FORD CHALLENGEPRAGUE a extrémní dlouhý triatlon.

Prožíval jste prakticky normální dětství, chodil na standardní základní školu
a dělal vše, co ostatní děti. Myslíte, že je pro lidi s handicapem důležité, aby je okolí přehnaně neochraňovalo a nelitovalo?

Pro mě bylo zásadní, že jsem vyrůstal jako plnohodnotný člověk v partě se zdravými kluky. Ti mě naučili nebát se a postavit se sám za sebe. Také mi dodali potřebné sebevědomí – protože jsem chtěl být členem party, musel jsem si to nějak vybojovat. A to bylo úžasné. Rostl jsem s nimi, hrál fotbal… Nepoznali byste, že nějaký handicap mám.

První cyklistický závod jste absolvoval v 16 letech, o 2 roky později jste se stal členem reprezentace. Jak náročné bylo se v tak mladém věku vyrovnat konkurenci? 

Je to jednoduché. Já totiž nejprve prohrával. A proč jsem pak začal vyhrávat? Stál jsem na startu vedle mistra světa a najednou si říkám – vždyť on přece není o nic víc než já. Je vlastně úplně stejný. A v tom momentu, kdy jsem si tohle uvědomil, jsem začal vyhrávat. Proč předtím ne? Protože jsem to měl v hlavě nastavené jen na 50 procent. Říkal jsem si, že jsem nula, podceňoval jsem se, byl jsem vzadu. Člověk vždycky musí vědět, proč na tom startu je, proč to dělá, co do toho dává. Sport vás naučí bojovat, nevzdávat se, překonávat překážky.

Účast na paralympiádě v Londýně Vám unikla o vlásek, poté jste s vrcholovým sportem skončil. Proč?

Já to bral jako znamení. Prostě jsem si řekl, že už tam nemám být. Také mi došlo, že musím něco vystudovat. Chtěl jsem poznat sám sebe – proč sportuju, co z toho mám, jak moje tělo funguje. Studium jsem si propojil se sportováním a díky tomu teď dokážu pomáhat lidem. Podobné věci jsem zažil, a proto jejich problémy chápu.

Zvažoval jste později, že byste se do reprezentace přece jen vrátil?

Věděl jsem, že už nechci. Raději jsem se rozhodl naplno věnovat studiu a práci
a později také dlouhému triatlonu. Nyní si můžu trénovat, jak chci, kdy chci, dělám to jen pro sebe. Nikdo mi neříká, že něco musím. Nemusím, ale chci. A v tom je ten rozdíl.

Jak jste se k dlouhému triatlonu vůbec dostal a s kým momentálně trénujete?

Pro Ironmana mě nadchnul Jan Strangmüller, který jej už několikrát vyhrál. Společně trénujeme od ledna. Předtím jsem byl dlouho nemocný, přecházel to a nakonec jsem půl roku nemohl dělat vůbec nic. Naštěstí tělo si ten předchozí trénink pamatuje, takže se teď hodně rychle dostávám zpátky.

Co je na dlouhém triatlonu nejnáročnější?

Člověk to musí mít dobře nastavené především v hlavě. Jinak to nejde. Závod je totiž tak hrozně dlouhý, že takovou porci nejde trénovat. Musím v hlavě vědět, že to opravdu dám, a tohle vědomí si hlídat.

Liší se Vaše příprava na triatlon od přípravy nehandicapovaných? Jak probíhá závod?

Příprava je v podstatě stejná. Samozřejmě trénuju, co se dá. Třeba využívám chvilek, kdy mi v práci odpadne klient, a zajezdím si na trenažéru. Kombinuju víc věcí dohromady, například když mám volno a potřebuju něco vyřešit telefonem, tak u toho trénuju. Během závodu samozřejmě potřebuji parťáka, i když se vše snažím učit tak, abych u sebe pořád nemusel někoho mít – nemám rád, když se o mě někdo stará, protože mě to neosvobozuje. Ale v závodě to tak být musí.

Proč jste si vybral závod FORD CHALLENGEPRAGUE? Kdo bude Váš trasér?

Je tam silná konkurence, závod je hodně sledovaný. Myslím, že naše snaha útočit na top příčky, bude pro fanoušky zážitek. Bude to úžasné, atmosféra je rok od roku lepší, takže se opravdu těším. Mým parťákem bude Jan Strangmüller. Původně to měl být Tomáš Novotný, se kterým jsme v minulosti závodili, šli jsme spolu třeba i Challenge Roth, další závod série Challenge Family. Tomáš měl ale nedávno vážnou nehodou na motorce a ještě potrvá, než se dá dohromady. Dokonce přišel o nohu, ale řekli jsme si, že nás to nezastaví a chceme zase jednou jezdit jako parťáci – představte si závodit slepého s beznohým. To bude pecka (smích).

Jaký bude v Praze Váš cíl?

Určitě chceme jet dobře (úsměv). Nastavili jsme si nějaké časy, určitě se budeme chtít pohybovat někde vepředu, ale neřeknu kde. Necháme tam maximum.

Na jaké další závody se připravujete?

Kromě FORD CHALLENGEPRAGUE se chystáme na závody CZECHMAN, Pálava race a Doksy race, pak nás čeká Ironman v Itálii a chceme se nominovat na Ironmana na Havaji. Každý z těchto závodů je pro mě výzva. Třeba v Ironmanovi chci dokázat, že se dovedu postavit na start mistrovství světa mezi zdravé sportovce. Myslím si, že to bude bomba pro všechny. Ale nevytvářím na sebe tlak, je mi v podstatě jedno, jak to dopadne. Jdu si to hlavně užít.