Jeden mění boty za nové málem po prvním větším zašpinění, druhý je oběhá do bezvědomí. Odhadnout optimální okamžik pro střídání stráží je ošidné. Liší se to kus od kusu, běžec od běžce. Stejně nesnadné je určit, kdy mají boty nadobro po sezóně. Je to věc citu. Ale nechá se.
„Kamaráde, to jdeš brzy!“ prohodí sarkasticky nejeden prodejce běžecké obuvi v okamžiku, kdy pohlédne na dosluhující bagančata dotyčného. Svršek samá díra, špička v náběhu na „žraloka“, zespodu to není o mnoho veselejší.
Tyhle případy jsou jednoznačné, ale ne úplně běžné. Častěji se totiž opotřebovanost bot pohledově téměř nepozná.
Tisíc kilometrů: moc i málo
Ostatně ani vyčíslit ji úplně přesně nelze. Jelikož trvanlivost patří k důležitým vlastnostem běžeckých bot, spousta výrobců odkazuje zejména u takzvaných tréninkových modelů neboli objemovek na psychologickou hranici 1 000 kilometrů, v sebevědomějších případech klidně i mil. Těžko však tomu slepě důvěřovat. Jednak ne každý poctivě používá hlídací aplikaci na kilometráž bot, a navíc zátěž na ně vyvíjená metrákovým chlapiskem s křivýma nohama kontra gymnastkou muší váhy se snad ani porovnávat nedá. Proto bývají některé odolnější kousky se stěží uvěřitelným odkrouceným trojnásobkem průměrné kilometráže v lepším stavu než jiné, které se po pětistovce začínají rozpadat na prvočástice.
Navíc boty nejsou stroj, který se zničehonic jednou provždy zastaví. Odcházejí postupně. A právě rozumně podchytit, správně zužitkovat jejich odcházení je věcí zkušeností až citu.
Tlumení až v první řadě
Co všechno nám pod nohama stárne? Zdaleka neklesá pouze účinnost tlumení, vlastností hodných povšimnutí je více. Leccos napoví kondice svršku, šněrování, zeslabené či na díru prodřené vložky, vykrouhaná patní výstelka, u technologicky složitějších typů zaslouží pozornost případné stabilizační prvky.
Na druhou stranu, prim přece jen hraje (snižující se) schopnost boty mírnit nárazy. Především pro běh po „kulturním“, zpevněném povrchu si podle této vlastnosti boty nejčastěji vybíráme a kupujeme.
Pomineme-li zmíněný somatotyp běžce, náchylnost bot k opotřebení se liší i dle typu technologie či pěny. Paradoxně platí, že jednodušší boty s historicky nejpoužívanější „základní“ EVA pěnou či jejími odvozeninami jsou „nejupřímnější“: S přibývajícím časem pod nohama klasicky tuhnou, vedle pozorovatelné tvrdší oporové fáze nohy se stává tupějším i odraz. Je to o tom, že základní pěna potřebuje určitý čas na regeneraci – aby opět fungovala plus mínus stejně. S postupujícím časem ale její schopnost zotavení na původní úroveň tlumení klesá a boty také při běžeckém tréninku ztrácejí očekávané tlumivé vlastnosti rychleji. Projevuje se to zejména při delších výbězích, kdy došlap po určité době najednou „zkamení“, pocitově jako by s tebou boty přestaly mluvit. Ne, jenom tím, že se unavíš i ty, to fakt není.
Žvejka za všechny peníze
Drtivá většina velkých výrobců si však dneska vývojářsky hraje s termoplastickými materiály (TPU). Tam je odhad kritické oběhanosti poněkud zákeřnější především kvůli jejich vrozeným vlastnostem. Za prvé vydrží v porovnání s pěnou EVA o dost déle a za druhé se nedá úplně říci, že by s opotřebením vysloveně „tvrdla“. Lidovou mluvou lze tento jev nazvat „vyžvýkáním“: z boku viditelně sešlapané struktury podešve tlumí i pruží stále, jenom o trochu méně. Paradoxně někteří lehkonozí jedinci, kteří nepotřebují až tolik tlumení ani u tréninkových bot, označují tento stav za ideální.
U této „nesmrtelné“ pěny je každopádně radno sledovat kupříkladu stabilitu. Některé modely funkčně tak trochu počítají mimo jiné s torzní tuhostí gumové podrážky. Jakmile se ta ztenčí, či dokonce na nejvíce namáhaných místech zmizí, i patní výztuhy svršku časem zbačkorovatí. Takové boty mohou vzhledem k uskákanosti TPU pěny začít žánrově připomínat vytahané přezuvky. Když k tomu přidáme svršek nezřídka vyvedený z ponožkovitého úpletu, plosky se v nich mohou začít vyvracet do všech světových stran.
Zvláštní pozornost vyžadují modely mající v útrobách různé vytvrzené klínky, středové torzní můstky, tlumicí vlnovky či neobvykle tvarovanou podrážku. Může se stát, že takový prvek po určité zátěži praskne, ztenčí se, či přinejmenším kamkoliv sesune. Tu a tam se objeví i podrážka z TPU pěny s prasklinou v nejnamáhanějším místě. V tom okamžiku je to pro všechny takové boty konečná. Původně důmyslný systém podpory různých krokových fází totiž nejenže přestává fungovat, ale navrch pravděpodobně opět začne vychylovat chodidlo z osy. Což je třeba případ ošlapaných, takzvaných pronačních bot.
Podrážky nelžou
Vedle právě vylíčených defektů si lze všimnout i zjevných známek opotřebení. Především je to ošoupaná podrážka. Ideálně by měla ochranná pryž zespodu ubývat rovnoměrně po celé ploše… Což je krásná teorie.
Ve skutečnosti o tobě podrážky leccos vypoví, ne nadarmo se podologové a podiatři i zkušenější prodejci obuvi o tvá běžecká kopyta tolik zajímají. Třeba špičkaři nemilosrdně odpraví podešev pod prsty, zatímco pataři ohoblují zadní část včetně polstrování patní výstelky uvnitř boty. Výrobci si pak mohou na extrémně exponované části podrážky místa lepit gumu, jakou chtějí. Stejně odejde. Supinátorům pak zmizí podrážka i s částí tlumicí vrstvy na vnější středové hraně, běžci s nestabilními kotníky vyšmajdají přesně opačnou stranu.
Ve všech těchto případech se musí zodpovědně zvážit, jak moc takové nerovnoměrné ošoupání ovlivňuje celkovou funkci boty. Nezřídka totiž opět zahýbe statickým postavením chodidla, respektive mu umožní kamkoliv vyhřeznout pohybově. V neposlední řadě logicky dostane část chodidla nad ztenčeným místem o trochu větší ránu než jeho zbytek.
Pokud patříš k této mlčící většině, rozhodně střídej a preventivně měň boty častěji. Mnohem dříve, než je ohobluješ na dřeň. Jednak ti o trochu déle vydrží, jednak si nebudeš tolik koledovat o zbytečné bolístky.
Život po životnosti
No jo, to je všechno hezké, jenže co teď s tím. Hlavně citově založení běžci, kteří odmítají cynicky mrštit dosud věrně sloužícím druhem do popelnice, záhy řeší ve svých botnících cimrmanovský syndrom „hromadění horníků v dole“. Je tedy možné vysloužilé běžecké boty ještě upotřebit jinak?
Pomineme-li poněkud nedůstojnou úlohu škrpálů na zahradu či hryzací hračky pro psa, řada běžců pasuje zejména rovnoměrně opotřebené, vzhledově ucházející kousky na boty pro všední nošení. Koneckonců, proč ne. Pokud jakožto čistě běžecké dosud nezlobily, nohy nebolely, navrch je tu rozmáhající se móda chození takřka naboso. Anebo naopak používání ortopedických vložek.
Efektivitou políbení vytrvalci pak nabídnou další vcelku rozumné řešení. Totiž nevypráskat samojediný pár do naprostého bezvědomí, nýbrž začít středně obouchané boty brát spíše na kratší běhy, případně na dráhu. Na delší, náročnější tréninky vezmou zavděk novými.
Raději láci než pravěk
Na druhou stranu je zapotřebí zdůraznit zejména pro ty začínající, méně zkušené, příležitostné běžce: neber opotřebení bot na lehkou váhu. Mít jedny jediné boty na ven po několik let není nejlepší nápad. V takových tě to asi bavit nezačne. Materiály, lepidla a gumy stárnou, i když v botách třeba jen chodíš. Raději než dokola tahat mrtvé boty, pořiď si nějaké dostupnější nové.
Míra opotřebení bot samozřejmě zajímá nejenom běžce samotné. Stává se i tématem různých vědeckých studií. Zejména pak pokud se týká vlivu únavy materiálu na snižování účinnosti klíčových vlastností bot. Ať už tlumení či dynamiky. Měření leckdy odhalí překvapivá zjištění. O tom ale snad zase někdy příště.
5 pravidel pro opotřebené boty
- Nečekej, až se boty doslova rozpadnou. Měj rozběhaných více párů. Tím jejich životnost prodloužíš.
- Jakmile boty začnou při běhu tuhnout, tlumení i odraz se otupí či ztratíš pocit stability, začni řešit náhradu.
- Rozlišuj vyšlápnutou a prošlapanou botu. V té první se cítíš skvěle, neboť se tvému chodidlu dokonale přizpůsobila, druhá naopak způsobuje nepohodlí.
- Pozor na těžce prošoupané podrážky, ztenčená tlumicí vrstva může nežádoucím způsobem vyosit chodidlo.
- Nepodceňuj ani kondici svršku. Ve vytahaných či natržených botách chodidlo nesedí dobře, pozbývá potřebné jistoty. Pokud navíc svršek přestane fungovat, jak má, mohou se tkaničky začít zadírat do nártu.