Dokážete uběhnout maraton? Jistěže ano! Velice častá otázka. Odpověď je velmi jednoduchá: Pokud jste zdravý nebo zdravá, pak nic nebrání tomu, abyste maraton zvládli. Většina z dotazujících ani jinou odpověď nečeká. Jen se chtějí ubezpečit, že také někdo jiný než oni si myslí, že na to mají.
Stačí, když se na to připravíte. a je to!
Jasně, trochu to zlehčujeme, ale to je záměrné. Chceme vás totiž zbavit zbytečných obav před něčím bájným. Neznamená to ale, že bychom si mohli dovolit absolvovat maraton jen tak. Tedy „dovolit“ si to můžeme a koneckonců každý rok i na startu pražského maratonu stojí pár jedinců, kteří si to jdou zaběhnout jen proto, že se minulý týden v hospodě vsadili s kámošem, že to taky zvládnou. Může se stát, že se jim to povede, ale útrpné vzpomínky na prožitou bolest si většinou nesou po zbytek svého života.
Naopak ti, kteří podstoupí čtyřměsíční trénink, pak většinou drápkem uvíznou a maraton se jim stane nepostradatelným společníkem – také na celý život. Každý rok nás o tom přesvědčuje vyšší a vyšší počet maratonů pořádaných v různých zemích a v různých městech po celém světě. Od zamrzlého Bajkalského jezera až po rozpálenou Havaj. Všechny tyto maratony mají jednoho společného jmenovatele – sjíždějí se na ně lidé z celého světa.
Může za to zcela zákonitý vývoj každého maratonce. Nejdříve se bojí, zda zvládne svůj první maraton. Po něm ještě s obavami absolvuje druhý a třetí a pak se začíná koukat po nabídkách jiných měst, protože by rád poznal, jak chutná maraton jinde. Přitom zjistí, že velké světové maratony, jako New York, Boston, Londýn, Paříž či Berlín, jsou našlapány doslova k prasknutí a k tomu, aby se člověk dostal se na jejich start, nestačí jen na to mít fyzicky či finančně. Potřebná je také notná dávka štěstí v loterii, která z desítek tisíc dalších zájemců o start vybere desítky nebo stovky šťastlivců.
Většina těchto maratonů to řeší limitem pro různé kategorie. To už může být pro mnohé z maratonců problém. Pokud ale měli vůli a vytrvalost, aby se připravili na první maraton a úspěšně jej absolvovali, pak mohou jistě se stejnou vůlí a vytrvalostí zvládnout i náročnější přípravu, která bude korunována splněním požadovaného limitu.
Časopis Run by rád byl tím, kdo vám umožní splnit si sny o tom, že stanete nejen na startu pražského maratonu, ale třeba i na startu dalších prestižních světových maratonů (nenechte se mýlit, každoroční pražský maraton už dnes patří mezi deset nejprestižnějších podniků svého druhu ve světě). Každý měsíc vám přinášíme tréninkové rady, tipy a neutuchající podporu našeho týmu.
Maratonská historie
Většina lidí při vyslovení slova „maraton“ zapátrá v paměti a matně si vybaví, že je to hrozná dálka. Ti znalejší si vzpomenou, že je to nejdelší běžecká vzdálenost, na níž se závodí třeba na olympijských hrách, a ti zainteresovaní odpoví, že měří 42,195 km. Ale kde a jak se k této vzdálenosti dospělo? Proč zrovna tato vzdálenost, a ne třeba rovných 42 či 50 kilometrů – nad tím už nepřemýšlí ani ti, kdo maraton běžně běhají.
Začátek
Někdy na konci léta roku 490 př. n. l. zahájila mohutná perská armáda tažení proti Řekům. Jen pro představu: bojovou sílu Peršanů tvořilo šest set velkých lodí, 60 tisíc pěšáků a jezdců. Tato mohutná armáda, jíž veleli Datise a Artefernis, přistála u břehů ostrova Euboie a začala nerovný boj s tamějším obyvatelstvem. Brzy se zmocnila části řeckého území a vytáhla proti Athénám. Athéňané nelenili a vyslali do Sparty běžeckého posla s prosbou, aby jim proti přesile pomohla.
Posel běžel 246 kilometrů z Athén do Sparty a pak s nepořízenou zase zpět. Po cestě se občerstvoval, kde se dalo. Neměl na sobě žádné funkční prádlo ani maratonky světových značek, a přesto dokázal doběhnout těch 246 km zase zpátky, aby Athéňany zpravil o tom, že si musejí vystačit sami. Athéňané si nakonec v bitvě u Marathonu s Peršany poradili a pak už to většinou dobře známe. Jen nevíme, zda to byl stejný běžecký posel, který přinesl do Athén zprávu o tom, že „Vítězství je naše“, a pak šťastně skonal. To druhé se přihodilo 13. září roku 490 př. n. l. a vzdálenost, kterou posel v plné zbroji uběhl, měřila okolo 40 km. Na počest posla běžícího do Sparty se dnes běhá jeden z nejkrásnějších a nejtěžších ultramaratonů na světě, Athény–Sparta, měřící právě oněch legendárních 246 km. Běžci ho musejí zvládnout za pouhých 36 hodin.
Pokračování
Zakladatel moderního olympismu Pierre de Coubertin stál velmi o to, aby součástí prvních novodobých Olympijských her v roce 1896 v Athénách byl i maraton. Uvědomoval si, že takto dlouhý závod bude po organizační stránce představovat vážné úskalí. Přesto se nevzdal a do náplně her se ho snažil prosadit. Řekové nechtěli nechat nic náhodě, a tak provedli několik zkušebních běhů. První z nich se konal v únoru 1896 na trase z Athén do Marathonu a jeho vítěz Grigoriou dosáhl času 3:45:00 hod. Takže si klidně můžete dát za cíl překonat při svém prvním startu tento legendární čas vítěze prvního novodobého maratonu. (Ovšem pozor, tehdy se běželo jen 40 kilometrů, takže přepočteno na dnešních 42,195 km byste museli běžet za nějakých 3:57:20).
První olympijský maraton
Pátek 10. dubna 1896 se u mostu poblíž osady Marathon shromáždilo 17 závodníků z 5 zemí, aby se stali aktéry prvního oficiálního maratonu v dějinách sportu. Den předtím byli všichni přihlášení běžci převezeni selskými povozy na místo startu, kde přenocovali. Večer před závodem jim pořadatelé oznámili předpověï počasí. Velké horko! Tato zpráva přiměla některé závodníky k okamžitému návratu zpět do Athén. Trať měřila 40 kilometrů a kromě délky museli závodníci bojovat i s velkým horkem. Povzbudit je však přišlo na deset tisíc diváků. Všechny vesnice, jimiž trať vedla, byly doslova na nohou, a nekonaly se dokonce ani bohoslužby! Maraton byl poslední olympijskou disciplínou a Řekové ještě stále neměli žádného vítěze. O to víc upírali své naděje k maratoncům, tím spíše, že na startu byli jen čtyři cizinci, jinak jedenáct Řeků.
Zpočátku běželi všichni závodníci pohromadě. Na 10. kilometru byli v čele Australan Flack, Američan Blak a Francouz Lermusiaux. Blak brzy vzdal a na třetí místo se dostal Řek Vasilakos sledován Maïarem Kellnerem. V tu chvíli se ze zadních pozic začal posouvat dopředu Řek Spyridon Louis. Když se téměř dotáhl na vedoucí běžce, procházel právě krizí, trpěl velkou žízní, a tak se zastavil v nejbližší hospodě a dal si sklenici vína. Těm, co na něj nechápavě zírali, sdělil: „Stejně je brzy dohoním!“ Než však k tomu došlo, dostal se do čela Lermusiaux. Ten to však neměl nijak snadné, nejdříve ho na trati napadl pop, jemuž se nelíbilo, že v čele neběží Řek, pak ho postihly křeče a na 32. kilometru vzdal.
O něco později vzdal pro naprosté vysílení i Blak. V čele běžel Australan Flack, kterého na 37. kilometru dostihl Louis. Krátce na to Australan vzdal. Kuriozitou bylo i to, že časoměřiči, kteří běžce doprovázeli na koních, se kvůli tomu, že koně nevydrželi a museli je střídat, dostali do cíle těsně před Louisem.
Než se tak stalo, zazněla ještě z předměstí Rhizaris dělová rána. Námořník určený ke vztyčení vlajky ani nečekal, až Louis proběhne cílem, a řeckou vlajku vztyčil. Celý okruh na stadionu s ním proběhli i oba řečtí princové. Konečný čas 2:58:50 byl vynikající a pro mnoho maratonců dneška znamená nedostižnou hranici.
Proč se ale dneska běhá maraton na vzdálenost 42,195 km? V tom mají prsty Angličané. Londýn 24. června 1908 se stal místem a dnem, kdy se poprvé běžel maraton v dnes již klasické délce 42,195 km. Hlavním a jediným důvodem – a vlastně jediným – bylo to, že původní start byl posunut před východní terasu windsorského zámku v Buckinghamu, aby jej mohly sledovat i královniny děti. Z původních 40 kilometrů se tak stala dnešní maratonská vzdálenost.
Nejslavnější český maratonec Emil Zátopek běžel ve svém životě pouze dva maratony, ale hned ten první stál za to. Šlo o maraton na olympijských hrách v Helsinkách 27. července 1952. Emil Zátopek už měl za sebou dva vítězné závody v bězích na 5 a 10 km, když se vydal vstříc dalším 42,195 km. Rozhodně nepatřil mezi favority na vítězství, těmi byly Angličan James Peters, který krátce před tím zaběhl nejlepší světový čas na trati Windsor–Chiswick 2:20:42,2, nebo Argentinec Cabrera, který chtěl obhájit své vítězství z předcházející olympiády v Londýně. „Bylo to odvážné, nezapírám. Tehdy se přece každý maratonský běžec považoval za něco mimořádného, zvláštního. Byli to specialisté, rodina pro sebe. A má zkušenost se rovnala nule. Noc před startem jsem nemohl usnout,“ prohlásil později Zátopek.
Nakonec Zátopek vyhrál časem 2:23:03,2 a překonal o více než šest minut dosavadní olympijský rekord Japonce Sona z roku 1936.
