Komutace je nechutně složitý výraz původem ze světa elektrotechniky. Mezi běžci se však v poslední době stále více rozšiřuje jeho přenesený význam, totiž běhání do práce, někdy i zpátky. Aby ne, v dnešní uspěchané době. Času na trénink ubývá, proč tedy nespojit příjemné s užitečným?
Dobříšský právník Martin Vavříček si s gustem vyťápne necelé tři kilometry na spoj do Prahy.
Známý třebíčský ultranezmar Štěpán Dvořák kolikrát místo klimbání v autobuse směr dukovanská atomka běží či šlape po svých celou třicítku.
Provozní z hostince U Fleků Václav Kučera běhá domů vylidněnou Prahou v půl jedné ráno.
Na Václavském náměstí pracující matematik a vědec Jan Hanousek si pro změnu brigádnicky prostřihává oblíbené trailové cestičky Prokopským údolím.
A suverénně nejrychlejší český komutátor Vítek Pavlišta sbíral síly na letošní vítězství stíhačkou s vláčkem z Liberce do Hrádku.
Co pracovník, to příběh. Ostatně, o některých tu ještě padne zmínka.
Kdo chce, hledá způsob…
Tím dalším v nekonečném zástupu běžeckých komutátorů klidně můžeš být i ty. Jenom místo výmluv hledej možnosti. Důvodů, proč rozhodně ano, je víc.
Třeba časové hledisko. „Metrem ze Stodůlek na Václavák to trvá nejméně 40 minut, běžmo hodinu dvacet. Ve prospěch běhu tak ušetřím 40 minut na jediné cestě. Kdybych neběhal do práce, těžko se můžu věnovat ultratrailu. Neměl bych čas naběhat,“ vypočítává svěží šestapadesátník Honza Hanousek. Takhle přiběhne domů a má splněno. Kolikrát i obousměrně (tady se projevuje přenesený význam výrazu utíkat z práce), fáze od sebe dělí slušných osm a více hodin. Akorát tu práci nelze úplně pokaždé považovat za mezizátěžovou regeneraci…
Nechá se vůbec takto trénovat?
Do práce poklusem, domů úprkem
V zásadě ano. Samozřejmě záleží na charakteru zaměstnání. Na čtvrtou ráno vstávající pošťák si těžko střihne sadu úseků, obzvláště při pomyšlení na blížící se desetikilometrovou doručovací šichtu. O mnoho lépe si nestojí ani ti sedící, „hlavou“ pracující. Zatímco svěží ranní poklus tělo i mysl nesporně osvěží, časná, vysilující intervalová rasovina může vyvrcholit ostudným stolním „náčelníkem“ při dopolední poradě. „Pokud vysloveně nebylo zbytí, běhal jsem rychlejší věci spíše odpoledne. Tělo snáší intenzitu lépe, ráno jí pořádně nejsem schopen,“ vzpomíná na letošní pendlování do Hrádku rychlík Vítek Pavlišta.
Na druhou stranu člověk při pravidelném, rozumně pojatém pohybu na relativně čerstvém vzduchu „vytvrdne“. Kdo se někdy vmáčknul do přecpané prosincové tramvaje, zpoza jejíchž zamlžených oken čouhá chřipajzna jako trám, už se mu tam dvakrát nechce.
Z hospody i do mrazáku
Prvořadě je radno zapudit výmluvy. Před pěti roky s nimi zúčtoval i Václav Kučera. Čiperný chlapík, který patří k inventáři legendární hospody U Fleků, ke svým padesátinám přehodnotil životní styl, vztah k alkoholu, všechno. Namísto bezmocné hypnózy drolícího se pilíře státního důchodového zabezpečení prodal auto, koupil kolo, začal běhat. Z práce domů v půl jedné ráno!
„Praha je v tuto hodinu úplně jiná. Bez aut, ztichlá, kouzelná. Proběhnu si celý Vyšehrad, někdy i kousek náplavky. Kolikrát mohu v pohodě pelášit i prostředkem ulice, kde by mě to o pár hodin později určitě nenapadlo,“ vykládá nadšený maratonec, pro něhož OpenCard (respektive Lítačka) jsou dneska pomalu vyhozené peníze. Pravda, občas si „zazávodí“ s nočním autobusem, když je jo unavený, kousek z těch jedenácti kilometrů se popoveze. Ze Záběhlic však běhá všude možně.
Kolikrát to před péčí o plné talíře a orosené půlitry vezme třeba až přes svou oblíbenou modřanskou kryokomoru. Což není úplně po cestě, nicméně zkušení komutátoři dobře vědí, že nejhezčí cesta do práce zpravidla nebývá tou nejkratší.
„Zrovna na modřanské cyklostezce si jednou v létě přímo přede mnou sundaly trička dvě lepé bruslařky. Zničehonic! Div jsem sebou nefláknul,“ směje se Honza Hanousek a na námitku, že místopisně tenkrát taky trochu „zakufroval“, přitakává: „To já umím. Člověk nesmí koukat na krok, když chce zážitky.“ A ty klasik z Prokopáku přímo přitahuje. Mimo jiné neplánovaně vběhl do děje amatérského pornofilmu, v údolní mlze se mu zjevil staromódně oblečený běžec s kufry, jakoby z oka vypadl učiteli loučícímu se s dětmi ve finále známého cimrmanovského snímku. A těm menším, slabším počítejte (vteřiny) pomaleji… Pamatujete?
Kouzlo jednotvárnosti
Přelud? Kdepak. Jakkoliv pomalu každodenní běhání tam a zpátky úplně sexy nevypadá, zase až tolik „na budku“ taky není. Kupříkladu protřelý pendlér zas a znovu vyhlíží propadlý chodníkový kanál na čtvrtém kilometru cesty dom. Nejenom, aby tam potmě nehodil maškaru jako před pěti, třemi roky a dvěma týdny, ale protože někde okolo tohoto milníku z něj spolehlivě odprýskají všednodenní starosti. Dál už je v hlavě čisto, vymeteno.
Hlavní přínos ovšem nabírá rozměrů kolikrát až celospolečenských. Jakmile totiž ranní hormonální bouří našlápnutý běžec naskočí do pracovního procesu, místnost plnou často kyselých, jen dvojitou kávou a cigárem při vědomí pozdržených beználadových obličejů, jakoby rázem prostoupilo slunce. S takovým kolegou je prostě radost dělat.
Dost možná, že tím i kdekoho naštve. Dost možná ale v někom zažehne chuť zkusit to taky. Neváhej se přidat.
Karavana výmluv
To mám jako utíkat v saku? Společenský šat (nebo šik lodičky) si přece můžeš nechat v práci. Pokud ne, kup sobě batůžek. Kdo dnes tohle praktické cestovní zavazadlo nosí, je in.
Co budu dělat v práci zpocený jako myš? Tady vynikne takzvaná knížecí rada – nauč se zejména směrem tam běžet „v suchém triku“. Na ráno zkrátka více pasuje klus. Hlavně se nesnaž tvrdit, že v budově (případně v té sousední) se nevyskytuje jediná sprcha. A když ne, při troše šikovnosti postačí i záchodové umývadlo a ručník, popřípadě třeba v kombinaci s vlhčenými ubrousky. Hlavně nezapomenout ještě doma použít deodorant. Zpocený koláč na košili si ale časem vystresuješ tak jako tak.
Do práce je to strašná dálka. To nedám. Pamatuješ ještě na oblíbenou deskovou společenskou hru Akce X? Spočívala v důmyslném prolínání pěší a hromadné dopravy. Kousek se svézt není ostuda, naopak. U takového dvojboje jenom pozor na průvan v metru či dlouhé postávání opocený na refýži. V těchto okamžicích bývají naše těla nejchytlavější. Stačí ovšem pár týdnů a klíčové jízdní řády odrecituješ jako Šrámkův Splav. Zkušený komutátor nikde dlouho netvrdne. A pro všechny případy vždy odněkud zázračně vytáhne preventivní čapku.
Asi bych do práce běhat mohl, sám se ale nepřinutím. Zejména ve větších městech běžíš sám, jenom pokud vysloveně chceš. Kupříkladu zmíněná modřanská stezka patří k nejvytíženějším metropolitním magistrálám batůžkářů. Ani se nemusíš prosit o spoluběžectví na facebooku. To se většinou tak dlouho potkáváte v tu kterou hodinu stále na podobném místě, až se prostě domluvíte.
Mám v plánu maraton, domů kousek a tam velkou rodinu. Všechno se nechá, fakt. Stačí trochu fištrónu a i na první pohled stěží kloubitelné okolnosti se do cesty z výdělečně činného denního období schovají. I ten longrun. V kantýně sáhneš místo guláše po těstovinách. Těch pět kiláčků se rozklušeš s pomalejším, začínajícím sousedem, načež políbíš před domem s bidonem čekající manželku, případně ratolestem mávajícím tatínkovi z kočárku uhryzneš kousek banánu. Po dopředu domluvené cestě si to meteš vesele dál, zatímco paní tvá směřuje vycházkovým tempem ke druhému futrovacímu místu. Samozřejmě, po návratu se o večeři a navazující náležitosti diplomaticky postaráš ty. A všichni jsou happy. Tohle je život.
Co s jídlem? Nalačno nebo sytý?
U první možnosti to chce znát se opravdu dobře, a samozřejmě mít nesporné běžecké zkušenosti. Jakmile člověku „dojde“ vejpůl cesty, zážitek to bude silný, těžko však radostný. A ani v práci to vzhledem k nervozitě plynoucí z „rozházených“ cukrů nebude žádná hitparáda.
Ideál je střed. Najez se do polosyta, lehce. Vyzkoušej si, co ti bezprostředně před během vyhovuje. Hemenex těžko. Někdo vhodí do mléka hrst zrní, jiný zbaští rohlík s marmeládou a může pelášit. Pomalu, ale jistě.
Svým způsobem se to nechá považovat i za zažívací „trénink“, pro delší běhy se beztak naučit jíst musíš.
Samozřejmě, určitě se hodí hodit do sebe něco malého i v práci, ne ohryzávat hlady tužky až do oběda. Kdo z nás nějaký takový šuplík odměny nemá?
Vítek Pavlišta
Ranní klus dle jízdního řádu
Do práce a z ní se nechá proběhat až k titulu maratonského mistra republiky. Čtyřiatřicetiletý liberecký rychlík Vítek Pavlišta utíká do zaměstnání podobně jako zástupy jiných. Akorát že o minutu až dvě na kilometr rychleji.
Běháš takto po celý rok?
Nejvíce jsem toho takhle naběhal v objemové přípravě, tam se to vysloveně hodí. Ráno první fázi, odpoledne občas něco svižnějšího. V závodní sezóně jsem si cestou do práce pomáhal hlavně, když nezbyl čas na nějaký lepší odpolední trénink. Úplně celých šestadvacet kilometrů z Liberce do Hrádku jsem ale mockrát neběžel. Většinou jsem se kousek popovezl vlakem, který vede téměř pořád podél silnice a staví co čtyři kilometry, takže se s trochou plánování nechá naskočit pomalu kdekoliv. Zato jsem v zimě běhával aspoň kousek v podstatě denně.
Přihlížel jsi při plánování k pracovnímu zápřahu?
Ráno nejsem schopen nějaké super kvality. Přece jenom, okolo šesté ráno těžko hned začneš sekat úseky. Odpoledne to bylo mnohem lepší, poměrně rovná, opuštěná silnice k tomu svádí. Dost dobře se nechaly naskládat kiláky, dvojky, co se mi zlíbilo.
Nesžírala tě trochu monotónnost stále stejné cesty?
Neřeším to. Trasa je to běhatelná, což mi vyhovuje, a to je hlavní. Navíc neběhám pořád stejným tempem, vyjma ranního nabírání kilometrů je to různorodé.
Také se ti někdy ale fakt nechce?
A docela často. Většinou, pokud si potřebuji odbýt nějakou kvalitu hned ráno, protože odpoledne ji zrovna nestíhám. To jsem se kolikrát musel přemlouvat, nakonec jsem se ale poslechl.
Běháš s batůžkem?
Nejčastěji beru maximálně tak ledvinku na peněženku, mobil, klíče. Batožiny až tolik nemusím.
Důležitá otázka: Nalačno nebo sytý?
Běžet s prázdným břichem neumím. Jakmile se vzbudím, mívám hlad. Když už nic jiného, nasoukal jsem do sebe alespoň nějakou tyčinku s tím, že pořádněji jsem se najedl posléze v práci.
Máš rodinu, využití cesty za obživou přijde vhod, ne?
Je to výhoda. Ráno odklušu, odpoledne odmakám. Jakmile přiběhnu domů, mám splněno, a jsem klasický taťka, co si hraje s dcerkou (úsměv). I mi to takhle vyhovuje.
Můžeš prozradit, jakou rychlostí se ku práci či domovu obyčejně řítíš?
Ranní volnější běhání bylo poměrně dané vlakovým jízdním řádem. Abych dobře stíhal po cestě naskočit, vycházelo to tak mezi 3:40 a 3:50 na kilometr. Nesměl jsem klesnout nad čtyři minuty na kilák, a pokud bych k tomu musel neplánovaně na záchod, asi by mi to ujelo. Odpoledne to samozřejmě bylo i rychleji…