Jakmile si jednou – či párkrát – zaběhnete maratonskou vzdálenost, logicky vás může napadnout, co dál. Zatoužíte po nové výzvě. Každý běžec si tu a tam pohrává s myšlenkou se na nějaký ultratrail vypravit, pokusit se překonat pořádnou dardu. Najděte si motivaci a vybavte se odolností.
Nutno říct, že většina z těch, kterým ultratrail v mysli vyvstane, dříve nebo později tuto myšlenku zase opustí. „Na to nemám natrénováno“ nebo „tohle je závod pro daleko větší drsňáky“ – tak zní nejčastější výmluvy. „Kdybych měl naběháno, tak bych do toho šel“ nebo „až jednou budu mít natrénováno, tak do toho půjdu“ a podobná tvrzení slýchávám velmi často. Jak to dopadne, respektive nedopadne, je vždy více než jasné: nic se nestane. První rok, ten další a další… Prostě nikdy.
Rozhodnutí se skutečně do takového závodu pustit a přesvědčit se, že to dokážu, je jedním z nejtěžších kroků, ne-li vůbec nejtěžším. Skutečnost je taková, že na takový závod nejste připraveni nikdy.
Když se běh mění v expedici
Nejde jen o vzdálenost, ale (především) o prostředí. Tyhle závody většinou vedou v horách, probíhají v zimě (nebo oboje), a průměrná rychlost je tak relativně nízká. Tím se dostávám k důležitému rysu těchto závodů, který by mohl posloužit i jako jejich definice: čas. Tyto závody totiž zpravidla trvají velmi dlouho, řekněme 40 hodin a více.
Proč vlastně běhat takové závody? Copak stokilometrové, případně stomílové ultratraily nejsou dost? To rozhodně jsou, ale zkrátka tyto závody nejde charakterizovat jen jako delší. Dvojnásobná vzdálenost neznamená dvojnásobek toho samého.
S prodlužující se dobou trvání se výrazně mění charakter závodu. Už se nedá mluvit o běžeckém závodě. Z běhu se postupně stává výprava, expedice, dobrodružství. A s přibývající délkou závodu roste únava, spánková deprivace, ale také intenzita zážitků. Ty se vrývají hluboko do paměti a nabírají surrealistických rozměrů. Přestože tento zážitek trvá „jen“ několik dní, je to několik dní prožitých do mrtě celých 24 hodin denně. A při této skládance zážitků rychlost samotného běhu postupně ustupuje do pozadí a čím dál více se projevují další faktory: odolnost, plynulost, spánková strategie, motivace a další.
Odolnost – v horách často jde o to, především nezastavovat. Jít dál, nenechat se rozhodit nepříznivými podmínkami. Když už druhý den sněží, je vítr a přichází tma, nikdo už neběží. Kdo pokračuje, vyhraje.
Plynulost – podle mě asi nejdůležitější složka, která nejvíce ovlivňuje konečný čas nebo to, zda dokončíte. Abyste někomu během hodiny utekli nebo na něj stáhli pět minut, je to poměrně výrazný rozdíl tempa. Uděláte-li o zastávku navíc, kdy se musíte najíst, sundat vrstvu, přidat vrstvu nebo udělat cokoliv jiného, ztratíte pět minut jako nic. Takže zásadní rada: minimalizovat zbytečné zastávky. Vždyť není zas takový problém do sebe nasoukat buchtu a přitom pomalu jít, nebo ano?
Každý musí spát
Další častou chybou je záměna depa za odpočinek. Jste-li unaveni, chcete si odpočinout a současně se potřebujete převléci, odpočinete si tím, že se budete převlékat pomalu? Mám za to, že ne. Co s tím? Když se potřebujete převléct, tak se prostě převlečte, ale co nejrychleji. A když si potřebujete odpočinout, tak si zkrátka odpočiňte, dřív nebo později to bude potřeba. Převléct, najíst, odpočinout a pryč z depa.
Když přicházíme do depa (na kontrolu, life base – na každém závodě se to jmenuje jinak), prostě na místo, kde máme svoje věci, nebo je zde možné si i odpočinout, případně přespat, tak bychom také měli mít jasnou představu, co tu chceme nebo potřebujeme udělat. Co teď a co potom – najíst se, převléct, případně spát a pryč z depa.
A propos spánek! V takhle dlouhých závodech už se spánku nevyhnete. Každý musí spát, aspoň chvíli. Naštěstí tu platí jen dvě obecná pravidla. Zaprvé: spát v noci. Denní světlo se totiž snažíme maximálně využít k postupu. Ve dne jde všechno lépe – lépe se orientujete, lépe vidíte na cestu a tak dále. A druhé pravidlo: pokud hodláte spát v depu, nejdřív udělejte všechno ostatní, spánek nechte až na konec. Když dorazíte do depa, jste rozpumpovaní a i při největší únavě jste efektivnější, než když se právě probudíte. Po probuzení, než se rozběhnete a dostanete zpět do provozní teploty, budete zpomalení, náměsíční a naprosto neefektivní.
Vydat se zpátky do nepohody chce určité přemlouvání. Nejspíš se začnete hned raději oblékat, aby vám zpočátku bylo teplo, to je přirozená reakce. Chyba. Pohybem se zahřejete velmi rychle, pravděpodobně rychleji, než byste čekali. Pokud se obléknete, vězte, že vás během pár minut čeká zbytečná (!) zastávka na sundání vrstvy, kde opět zase prochladnete. Tohle platí nejen po spánku, ale prakticky vždy, když se máte zase dát do pohybu.
Improvizaci s sebou! Keep it simple
Tři dny v horách, na cestě… Za tu dobu se toho stane vždy strašně moc. Nikdy nevíte, co to bude, a nikdy nebudete připraveni na všechny možné i nemožné varianty (jak jsem psal v úvodu, na tyhle závody nebudete mít nikdy natrénováno). Když přijde vánice, je čas improvizovat. Improvizace při velké únavě, s minimem spánku a v náročných podmínkách, to je to, oč tu běží. Závod je z velké části improvizace, takže hledat obecné pravidlo je dost obtížné. Jedno bychom ale našli a bez přehánění jej můžeme označit za zlaté pravidlo těchto závodů: jednoduchost. Keep it simple.
Zkrátka, když už se několik dní trmácíte horami a moc jste toho nenaspali, tak nejenže vám nohy už nejdou, ale především vám to nemyslí. V takové situaci se nikdo nezmůže na nějaké složité úvahy, zapomínáte a vymýšlíte nesmysly a nevyplodíte nic než jednoduchou úvahu.
Vím, proč trpím?
Posledním, avšak nejdůležitějším prvkem je motivace. Každý máme nějakou motivaci, ale víme o ní? Máme jasno v tom, jaká je? Co chceme a proč se vydáváme na takový závod? Pokud máte před závodem a nemáte skutečně jasnou odpověď na tuto otázku, je nejvyšší čas ji najít a být si jí vědom.
Na takovém závodě totiž budete trpět. Nezáleží na tom, kolik máte natrénováno, budete trpět vždy. Jen někdo u toho bude rychlejší, někdo pomalejší, na celé věci to nic nemění. To není Søren Kierkegaard, to je ultratrail. A jestliže tam trpíte, je velmi důležité vědět proč. Až budete unavení a nevyspalí a začnete se ptát, proč to vlastně děláte, budete schopni vymyslet naprosté nesmysly. Když ale máte odpověď připravenou, není co řešit. Jde se dál.
Všimněte si, že o běhu samotném tady nepadlo ani slovo. Ono taky s rychlostí běhu před závodem nebo v závodě už nic neuděláte, musíte vařit z toho, co máte. Tyto další faktory a/nebo chyby mohou výrazně ovlivnit šance na úspěch. Úspěch může znamenat cokoliv: vítězství, bedna, konkrétní umístění nebo prostě dokončit, odměna v podobě cílové pásky je vždy završením tohoto úsilí a stojí za to.
Delší než maraton
Jako ultratrail se označují běžecké závody delší než maraton. To znamená 42 km a výš. Šedesát kiláků, sto kilometrů, případně sto mil, tak nějak se pohybují vzdálenosti. Je tady ale i pár závodů výrazně delších. Zařadil bych sem závody, jako jsou Tor des Géants (330 km; 20 000 m+ v horách), Spine Race (430 km v anglické zimě), případně Ronda dels Cims v Andoře (170 km; 13 000 m+). Poslední jmenovaný ale trochu mate, má sice „jen“ 100 mil, ale nenechme se tím zmást, do této společnosti rozhodně patří. Není třeba vyjmenovávat všechny závody, protože i v této kategorii rostou jako houby po dešti. A ponechme stranou také to, jak říkat závodům „delším než ultra“.
Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock
