Často diskutovanou otázkou je, jestli se do kopce snažit za každou cenu běžet, nebo občas přejít do chůze. Oba přístupy mají své zastánce, nicméně platí, že každý běžec (ano, i třeba Kilian Jornet) má určitý limitní sklon svahu, kdy je pro něj lepší přejít do chůze. Sice by ho třeba zvládl vyběhnout, ale stálo by ho to zbytečně mnoho sil a přitom by to nebylo rychlejší.
Odpůrci chůze často argumentují, že je těžké se znovu rozběhnout. To je pravda, ovšem i opětovné rozbíhání je dovednost, která se dá natrénovat. Pomůže i posilování, protože časté přechody z chůze do běhu jsou náročné na sílu. A samozřejmě potřebujete i vůli a odhodlání – když se rozhodnete, že od támhleté břízy zase poběžíte, tak to prostě musíte udělat.
Předsudky vůči chůzi často mívají i slabší běžci, pro něž je v závodě cílem hlavně ho uběhnout. Tady je to otázkou volby – s chůzí sice nemůžou říct, že to „uběhli“, zato ale mohou dosáhnout mnohem lepšího času. A navíc se vyhnou potupným okamžikům, kdy běží nadoraz a najednou je „předběhne“ chodec.
Sklon svahu, který udělá chodce z Kiliana Jorneta, se pochopitelně bude o dost lišit od toho, který donutí přejít do chůze vás. Odlišně na tom však mohou být i běžci s podobnou výkonností (ti lehčí a „frekvenčnější“ toho obvykle vyběhnou více než ti těžší a siloví). Takže ten správný sklon svahu si musíte najít opět metodou pokus a omyl.
A jak poznat, že je správný čas se znovu rozběhnout? Většinou je to tehdy, kdy svah přejde do sklonu, který jste normálně schopní běžet. A pokud máte před sebou v závodním poli běžce, který rovněž přechází do chůze, a rádi byste ho dostihli, snažte se rozběhnout aspoň o pár kroků dříve než on.
A nezapomínejte, že jako u všeho i tady hraje důležitou roli hlava. Když se budete k úpatí blížit s pocitem, že to bude hrůza a utrpení, tak to tak obvykle také bude.