Arnošt Nejedlý – Běchovický hrdina i první český maratonec

Jeho běchovická bilance je obdivuhodná. Na start se Arnošt Nejedlý v „pravěku“ slavného závodu postavil celkem devětkrát, z čehož čtyřikrát zvítězil a třikrát skončil druhý. Vedle toho se zapsal do historie i tím, že se stal prvním českým účastníkem maratonu na olympijských hrách.

Rodák z Hamburku strávil nejlepší roky v SK Slavia, ale jak to v těch časech chodilo, objevil se i v barvách konkurenčního AC Sparta, v němž odstartoval i zakončil kariéru. Jestli historické anály odpovídají skutečnosti, musel být už od útlého mládí skvělým běžcem. Na desetikilometrové trati z Běchovic na Ohradu se totiž poprvé objevil při třetím ročníku v roce 1899 jako šestnáctiletý mladík. A hned bojoval o prvenství.

Ještě jako sparťan tehdy pořádně prohnal svého klubového kolegu Jakuba Wolfa, vítěze prvních tří běchovických podniků. Dochoval se k tomu dobový referát v týdeníku „Sport“: „Závodilo se při špatném počasí, za velkého protivětru a chladna. Zpočátku závodu vedl Nejedlý sledován Wolfem, který po šesti kilometrech šel v čelo…“ Prvenstvím zkušenější vytrvalec završil vítězný hattrick, ale to netušil, že ho za čas „drzý“ jinoch o primát v počtu výher za sebou připraví.

Rekord čtyř prvenství v řadě vydržel 80 let

V té době vypadaly Běchovice úplně jinak, než je známe dnes. Někdejší Říšská silnice (dnes Českobrodská) skutečnou silnici připomínala jen vzdáleně. Pokud nepřálo počasí, běželo se v blátě a loužích, což výrazně ovlivňovalo časy – ty se skokově zlepšily po roce 1930, kdy došlo ke zpevnění vozovky. Na startu se oproti pozdějším letům objevovala jen hrstka statečných. Nebylo nic výjimečného, když do cíle doběhli čtyři, tři a v jednom případě jen dva závodníci.

Ve sborníku „Čtvrt století českého sportu“ píše Rudolf Richter v článku Historie Běchovic: „V roce 1904 Nejedlý poprvé zapisuje vítězně jméno SK Slavia do historie závodu a hned rekordním výkonem 38:39,6. V roce 1905 časem 39:00,4 vítězí podruhé, aby v roce 1906 časem 36:28 znovu rekord snížil. Vítězství své opakoval i v roce 1907 časem 39:44,4 a čtyřnásobným vítězstvím tak vytvořil rekord, který až dosud nikým nebyl překonán a i v budoucnosti se těžko tak stane.“

Dnes víme, že Richterova slova už neplatí. O osmdesát let později totiž Nejedlého rekord čtyř vítězství v jedné řadě překonal Lubomír Tesáček, který vyhrál Běchovice dokonce pětkrát po sobě. Absolutní počet prvenství patří Róbertu Štefkovi, jemuž se podařilo vyhrát šestkrát, ale nikoliv za sebou (viz tabulka).

O Běchovicích roku 1907, kdy si dělal čáku na vítězství Němec Müller, referoval časopis „Sport a hry“: „Když se v cíli objevil Nejedlý úplně svěží a jemu v patách schvácený Müller, vypuklo obecenstvo v nadšený jásot. Nejedlý s veselou tváří a obvyklou hovorností přijímá gratulace a podává přátelům zprávy o průběhu závodu, zatímco Müllera podpírají a vedou do restaurace na Ohradě…“

V Aténách běžel na pozvání krále

Po „stříbrné“ příčce v roce 1899 skončil Nejedlý druhý i rok později a o páté vítězství ho připravil v roce 1908 Němec Nettelbeck. Kromě těchto „medailových“ startů běžel ještě dvakrát. Z publikace Miloše Bednáře „Běchovice, tradice, kult i motivace“ vyplývá, že startoval i v roce 1903. Bylo to však mimo soutěž, neboť byl zpochybňován jeho přestup do SK Slavia. Neoficiálně zaběhl 40:20, což by stačilo na druhé místo. Naposledy se v cíli objevil roku 1910, kdy finišoval pátý. Jeho traťový rekord překonal v roce 1909 časem 35:45,4 Antonín Dvořák.

Arnošt Nejedlý na sebe upozornil i výbornými výkony a časy na dráze, ale hlavně se proslavil primátem prvního českého maratonce. K desetiletému výročí první novodobé olympiády se v roce 1906 uskutečnily v Aténách „meziolympijské hry“ a Nejedlý se dostal na start díky pozvání od řeckého krále. Klasickou trať z Maratonu do Atén zvládl v čase 3:40:06,8 a skončil patnáctý ze 47 běžců.

Pro „Sport a hry“ mimo jiné uvedl: „Na čtyřiadvacátém kilometru, ačkoliv necítím doposud žádné únavy, přece jen bolestné puchýře na chodidle levé nohy počínají mne znepokojovati. Konečně v dálce vidím kontrolní stanici. S podporou vojáků si omývám nohu a dostávám náplast. Nohy mi jsou důkladně namasírovány koňakem a třeny ručníky. Běžím jen s velkým sebezapřením, ale už se blížím k Aténám. Končím závod u korunního prince Krétského a již voják odvádí mne do kabiny…“

Stopa končí na srbské frontě

Nejedlý se pak zúčastnil i pravého olympijského maratonu v Londýně roku 1908, závodu, který přinesl největší maratonský příběh v dějinách olympijských her. Poprvé se běželo na trati 42,195 km a ve velkém vedru bylo v cíli klasifikováno jen 27 z 56 maratonců. Nejedlý skončil osmnáctý v čase 3:26:26,2. Od medaile ho dělilo bezmála půl hodiny a nebyl tedy přímým svědkem tragédie Itala Doranda Pietriho, který se naprosto vyčerpaný dostal do cíle první jen s pomocí pořadatelů. Po jeho diskvalifikaci získal vavřín Američan Johnny Hayes. To už je ale jiný příběh…

K dosaženému výkonu tehdy Čechovi osobně blahopřál předseda organizačního výboru OH lord Desborough. A to Nejedlého, který již přemýšlel o ukončení kariéry, natolik ovlivnilo, že v závodění ještě pokračoval. Tři měsíce po olympijském startu pak vyhrál první maraton (tehdy na 40 km) na českém území. Vybíhalo se od smíchovského nádraží a trať vedla po trase Praha-Zbraslav-Dobříš. Triumfoval v čase 3:22:50 a jako cenu dostal stříbrný pohár knížete Colloredo-Mansfelda.

Běhat přestal po sezoně 1910 a důvodem byly zdravotní problémy. Později působil v Českých Budějovicích jako propagátor maratonského běhu a atletiky. O dalších osudech Arnošta Nejedlého se toho příliš neví. Ve sportu získal velký respekt, ale života si příliš neužil. Je známo, že narukoval do rakouské armády a v roce 1917 byl jednou z mnoha obětí Velké války na srbské frontě.