Loni byl nejrychlejším z Čechů na 5 000 metrů, nedávno si na krk pověsil už druhou stříbrnou medaili z HMČR na 3 000 metrů a navrch vyhrál ještě Kbelskou desítku. Přitom zůstává David Kučera skromným klukem ze severu, který se chce běháním hlavně bavit.
Máš za sebou obhajobu stříbrné medaile z haly. Nemířil jsi letos výš?
To rozhodně ne. Byla jen otázka chvíle, kdy nastoupí Filip Sasínek přede mě. Bavil jsem se s ním už před závodem, říkal, že půjde rychleji až na konci, kdežto já nechtěl běžet pomalu. Alespoň jsem si díky tomu o fous posunul osobák.
V čem má Filip navrch?
Jeho hlavní zbraní proti mně je rychlost. Už v dorostencích a juniorech běhal čtvrtku a půlku strašně rychle, já jsem takovou rychlost nikdy neměl a už ani mít nebudu. Kdyby třeba jednou přešel na pětku a já se jí věnoval víc, tam bychom teoreticky mohli být vyrovnanějšími soupeři.
Na co se chceš zaměřovat ty?
Já se budu hlavně snažit dostudovat.
Věšíš boty na hřebík?
Živit se běháním nevidím moc reálně a ni nechci – na člověka je pak vyvíjen strašný tlak. Už jsem jeden ústupek udělal, když jsem se domluvil s rodinou, která mě podporuje, že pracovat začnu až na podzim. Léto bych si chtěl ještě běžecky užít a potrénovat. Ale i po nástupu do práce chci běhat na stejné úrovni jako teď, myslím, že to půjde.
Inspiruješ se u svého oddílového kolegy Vítka Pavlišty?
Trochu asi jo. Když se Víťa stihne při práci připravit na maraton za 2:17, trénink na 1 500 m a na pětku se dá určitě zvládnout taky.
Trénovat spolu vám ale moc nevyšlo. Jaký trénink dává smysl oběma?
Když měl Víťa nějaké tempo 3 min/km na dráze ve dvojkách, tak s ním můžu pár úseků jít, ale nemusím mít tolik kilometrů, naopak si na konci dám pár rychlejších dvoustovek. Anebo na podzim v objemové přípravě jsme spolu šli dlouhý tempový běh po 3:50. Ale teď na jaře jsem byl nemocný, pak měl Víťa před půlmaratonem…
Před pár lety jsi také pomýšlel na půlmaraton.
Někde vzadu to tam je, ale pořád pro mě mají daleko větší náboj kratší závody, i když se tam třeba můžu hůř prosadit. Člověk si dá čtyři pět let půlmaratonů a pak už se nikdy nevrátí tam, kde býval.
Občas si ale dáš i desítku. Letos jsi vyhrál ve Kbelích.
To má pro mě asi tak čtvrtinovou váhu jako stříbro z haly…
Navíc, když není konkurence a vyhraješ o dvě minuty.
Takové závody mě moc nebaví, v hlavě mi to pak sklouzává k tomu, že běžím nějaký tempáč a ne závod. Raději běžím rameno na rameno. Ale Kbely pro mě byly posledním akademickým mistrovstvím.
Jak by to dopadlo, kdyby tam byl Vítek?
Dobrá otázka. Někdy bych se chtěl dočkat toho, že oba nastoupíme v dobré formě na desítce, protože by to byl hezký souboj, kde by rozhodly maličkosti. Spíš bych ale favorizoval Víťu, protože oproti němu mám desítek zběhaných strašně málo, on má půlmaratony, maratony. Pro něj je desítka rychlé proběhnutí, kdežto pro mě je to už fakt štreka.
Moc se na závodech nepotkáváte.
Je to zvláštní, jsme z jednoho města a přitom se potkáme maximálně jednou za rok. Chtělo by to naplánovat nějakou challenge.
Tréninkového sparinga ale máš.
Prakticky od začátku mě provází Ramil Profeld, dříve jsme spolu chodili i tempa, teď spíš klusy. Trénink odběhám tak jako tak, ale člověka to povzbudí a přispívá to k lepší náladě tréninku. Což byl i případ Mnichova, kde jsem mohl chodit dvakrát týdně s někým úseky. Sice to byli borci lepší než já, ale absolutně mě brali.
V Mnichově jsi strávil rok na Erasmu. Jak hodnotíš tamní běhání?
Je to úplný běžecký ráj. Sice je to po rovině, ale přes půl města jsou velké anglické zahrady, i přímo v Olympijském parku běhá spousta lidí. Mají strašnou chuť se posouvat a je na nich vidět úsilí. Když jsme běhali úseky na dráze, pomalejší, rychlejší, všichni navzájem se podporovali a byla tam strašně pozitivní atmosféra. Tolik běžeckých skupin jsem nikde jinde nezažil.
V Liberci také funguje skupina.
S Víťou se potkáme relativně málo a další mílaři tam nejsou. Navíc s mým trenérem Jirkou Urbánkem jsem už dvanáct let a už víme, co a jak, jeho systém mi vyhovuje. Změna trenéra by samozřejmě byla impulzem, ale v tuto chvíli si nedovedu představit k čemu, protože právě s ním jsem dosáhl řady úspěchů. Nejsou žádné světové, ale mě to prostě baví. Jeho přístup a filozofie celkově jsou mi velmi blízké.
Jaké razí tréninkové metody?
Je to pohodář a na tréninku je s ním legrace. Z 80 procent vychází z místní trenérské legendy Mirko Gräfa. Specifikum tkví v tom, že se nabíhá víc kilometrů a v zimě se tolik nebuší speciální rychlost. Mám srovnání s kluky z Prahy – chodí speciální tempa v prosinci a v lednu, kdežto my začneme pomalými tempy, a to i v úsecích, a postupně zrychlujeme do jara. Nechodím tedy desetkrát kilák po třech minutách celý rok, ale na tu špici se dostanu až kolem svých vrcholů. Jednak se tím šetří tělo a zároveň člověk k tomu, aby mohl běhat rychlejší tempa, potřebuje i ta pomalejší. Dává mi to smysl i v souvislosti s našimi klimatickými podmínkami a taky že v zimě můžu běh kombinovat s běžkami.
Co ještě zařazuješ do tréninku?
Běžky mám v zimě jako náhradu objemu, v lednu jsem měl 500 km naběháno a 250 na běžkách. Je to i náhrada posilování a kompenzace. Teď si jdu sem tam zaplavat, začal jsem doma cvičit kruháče, mám rád saunu a jednou za dva tři týdny zajdu k fyzioterapeutce.
Hlídáš si stravu?
Jím dost toho zdravého, abych si občas mohl dát i něco málo nezdravého. Pokud máš celý den ovoce a zeleninu, tělo jednou za čas v pohodě zvládne i nějaké smažené peklo.
V Německu ses účastnil i pár závodů. Jak se liší atmosféra?
Hodně. Absolvoval jsem šest až sedm závodů, z toho čtyři čistě běžecké mítinky, kde se závodilo jen na tratích 800 až 1 500 metrů a 5 km. Na jednom takovém mítinku v Karlsruhe měl každý z velkého počtu rozběhů svého vodiče adekvátního výkonnosti startujících. Také se ne tak striktně dbalo na pravidla, diváci mohli klidně fandit přímo z dráhy a povzbuzovali opravdu intenzivně, což byl případ i závodu, kde jsem si vytvořil osobák na pětku.
Proč nemohou být takové závody u nás?
V Německu je daleko větší počet lidí, co jdou 1 500 m pod 4:20 nebo pětku za 15:30. A i když jim to třeba tolik neběhá, pořád je to baví. U nás běhá na středních tratích dobře jen pár lidí. V Mnichově jsem měl 37letého kamaráda, co pořád běhal trojky, pětky na dráze a půlmaraton si dal jednou za rok pro zpestření. Podobný přístup má z běžců u nás, které znám, snad jen Jirka Miler z Mladé Boleslavi.
Souvisí to s popularitou atletiky?
Němci jsou vyspělejší ve všem, víc dokáží cokoliv ocenit. Ve Francii, kde jsem také závodil, zase obrovsky prožívají krosy. Teď už se ale i u nás prezentace svazu vůči veřejnosti zlepšuje, Evropa byla hodně dobře prezentovaná, mistrovství republiky se začínají objevovat v přímých přenosech. Ale jistě by se dalo pro větší zviditelnění středních tratí ještě víc využít toho, že tu teď máme dva špičkové mílaře Holušu a Sasínka a dvě špičkové pětkařky Vrzalovou a Mäki.
V Liberci je škoda, že se tu víc nepracuje s tím, že je odsud spousta osobností jako Zuzka Hejnová. Kdyby se děti v přípravce měly možnost na tréninku setkávat s těmi, které vidí v televizi, mohlo by je to víc zapálit. Děti seženeš, ale chybí jim dravost.
Aktuální běžecký boom nepomáhá?
To nemá s atletikou nic společného. Ta běží nezávisle na tomhle trendu.
David Kučera
* 1991
Klub: AC Slovan Liberec, v extralize hostuje za ASK Slavia Praha; trenér: Jiří Urbánek
Největší úspěchy
mistr ČR na 5 000 m (2016)
2x stříbro z HMČR na 3000 m (2015 a 2017)
3x stříbrná a 1x bronzová medaile z MČR v přespolním běhu (2012–2015)
několikanásobný akademický mistr ČR na 1 500 a 5 000 m
Osobní rekordy
1 500 m – 3:49,44
3 000 m – 08:20,69 (hala)
5 000 m – 14:22,68
10 km – 31:21