Zatímco v přehlídce osobních rekordů dnešních vytrvalců většinou nechybí kolonka „půlmaraton“, u těch, kteří dominovali v sedmdesátých či osmdesátých letech, ji nenajdeme. Důvod je jednoduchý: závody na této trati totiž tehdy prakticky neexistovaly. Půlmaraton tak lze s trochou nadsázky označit jako fenomén 21. století.
Tato štace má na první pohled nelogickou vzdálenost – 21,0975 km. Je to přesně půlka klasického maratonu, ale přesto je asi nejpopulárnější silniční distancí. V půlmaratonu se závodí o tituly mistrů světa, ale z hecu si ho v mase lidí „prubne“ i ten, kdo není extra běžec. Jeho zvládnutí totiž nevyžaduje takovou úroveň tréninku jako u maratonské trati.
|
V Česku se koná 80 půlmaratonů
» Půlmaratony se začaly víc běhat po roce 1990 a za čas se objevily i u nás. První světový rekord uznaný Mezinárodní asociací atletických federací (IAAF) bylo 59:17 Keňana Paula Tergata z dubna 1998 v Miláně. Předtím časy registrovala Asociace statistiků pro silniční běhy (ARRS) a rekordy zaběhli například Ron Hill, Miruts Jifter, Moses Tanui, António Pinto a mezi ženami Joan Benoitová, Grete Waitzová nebo Ingrid Kristiansenová. » Mistrovství světa mělo premiéru v roce 1992. V posledních době se neběhá každoročně, bývá vypisováno i MS v silničním běhu (třeba v roce 2006 se běželo 20 km). U nás bylo první MČR v roce 1994, ale v ženách se titul pro malý počet zúčastněných neudělil. O větší popularitu se postarala společnost Prague International Marathon v roce 1999, kdy se součástí jejího programu stal Pražský půlmaraton. Dnešní Sportisimo 1/2Maraton Praha bývá zařazován do top 10 půlmaratonů na světě. Později přibyly závody v Českých Budějovicích, Olomouci, Ústí nad Labem a Karlových Varech, které patří do ligy RunCzech. » Velkou účast mají Pardubický vinařský půlmaraton, který se běhá jako MČR, Brněnský půlmaraton a Půlmaraton Moravským krasem. V minulých dvou dekádách se s pořádáním půlmaratonů doslova roztrhl pytel. Ve světě se staly fenoménem a nejoblíbenější běžeckou disciplínou. Primát drží půlmaraton Broloppet, na jehož start se v roce 2000 postavilo 79 719 závodníků. U nás snad neexistuje „pořádné“ město, které by nemělo svůj půlmaraton. V loňské termínovce se jich dalo napočítat osm desítek. |
Příjemná zlatá střední cesta
Moc se neví, kdo byl první, koho napadlo uspořádat závod na poloviční trati maratonu. Na tom už příliš nesejde, důležitější je, že počty běžců po celém světě stoupají. „Půlmaraton se mi běhal dobře,“ nechal se slyšet Róbert Štefko, jehož osobní rekord z roku 2000 se o necelou půlminutu přiblížil k magické hranici jedné hodiny. „Pro mě to byla příjemná trať, vzdálenost mi přišla tak akorát. Dalo se vycházet z tempa na deset kilometrů na dráze za 29 minut. Rychlostně jsem na tom byl dobře, měl jsem za sebou už několik maratonů, takže bych to označil jako zlatou střední cestu.“
Šikovný marketingový tah?
Štefko se domnívá, že půlmaraton vznikl uměle. „Na silnici se dřív hodně běhalo 20 nebo 25 kilometrů, což ale nevypadalo moc atraktivně. Když se však řekne půlmaraton, tak to vyzní úplně jinak. Klasické maratony vytrvalce dost vyčerpávají, za sezonu zvládnou jen dva nebo tři, ale po půlmaratonu probíhá regenerace rychleji, a proto se dá závodit častěji, i když u každého je to s odbouráním únavy odlišné,“ vykládal košický rodák.
„Zavedením půlmaratonu se povedl – jak se dneska říká – šikovný marketingový tah, jelikož se dá na start natáhnout víc amatérů než při maratonu. Ta polovina se dá bez speciálního tréninku uběhnout, ale zkusit něco takového na maratonu? Tak na to by odvážlivcům nezůstaly příjemné vzpomínky,“ pokyvoval hlavou někdejší elitní vytrvalec.
Na půlmaraton se nedá specializovat
Na startu půlmaratonů se navíc podle trenéra Jiřího Sequenta mohou objevit jak běžci z desítky na dráze, tak ti, kteří mají v krvi vytrvaleckou rychlost, ale maraton je pro ně moc dlouhý. „Třeba Milan Kocourek z mé skupiny běžel loni v Ústí nad Labem půlmaraton podruhé v životě a dostal se na 1:05:47. Není to určitě jeho trať, ale loni byl s tímto časem u nás nejrychlejší,“ poukázal.
„Na půlmaraton by potřeboval naběhat víc kilometrů. Na soustředění zvládne za týden i 180 kilometrů, ale když běhá doma, je to maximálně sto dvacet – a z toho se kvalitnější čas zaběhnout nedá. Pochopitelně je lepší mít naběháno víc, ale musí to být ve správné intenzitě. Teprve když se podaří slušný objem v odpovídající kvalitě, může to směřovat nějakému výkonu,“ prohlásil Sequent. „U Kocourka jde o to, jestli objem dokáže zvednout. Zatím ale plánuje start na halovém mistrovství Evropy v Praze, kde by chtěl běžet 3 000 metrů, takže trénink směřujeme jinam. Později se ale na půlmaraton možná zaměříme,“ pokračoval s tím, že čas kolem 1:05 není nijak extra výkon, i když s ním byl v českých tabulkách první.
„Na půlmaraton se nedá specializovat,“ podotýká ještě Sequent. „Trénink je spíš individuální podle typu běžce. Závodník se může dobře připravit, když se v určitém období před startem tempově zaměří na čas, který je v jeho silách. Kilometráž se pak odvíjí podle konkrétního závodníka. Aby to ale k něčemu vypadalo, měl by zvládnout aspoň 150 kilometrů týdně.“
Rychlíci Štefko a Pešava
Velké zkušenosti s přípravou běžců na vytrvalostní tratě včetně půlmaratonu má i trenér Jiří Drbohlav, který v deváté dekádě dvacátého století stál za výbornými časy a úspěchy Jana Pešavy, držitele dosud platných českých rekordů na 3 000 a 10 000 metrů a právě na půlmaraton. Čas 1:01:31 z října 1997 přitom zaběhl v poněkud stísněné situaci.
„Předcházela tomu letní sezona, v níž se Honzovi nepovedlo splnit limit na mistrovství světa na dráze,“ vzpomínal Pešavův kouč Drbohlav. „Tím se mu trochu zkomplikovala pozice ve středisku na Dukle. Aby se v něm udržel, potřeboval ještě na podzim zaběhnout výsledek a mistrovství světa na půlmaratonské trati, které se tehdy konalo v Košicích, se k tomu nabízelo. Trénoval sice jen na Dvorské boudě v Krkonoších, ale nakonec doběhl šestnáctý a v Dukle zůstal,“ vzpomínal kouč.
Jeho umístění je nejlepším výsledkem Čecha na MS a podle všeho ještě dlouho zůstane. Výš se dostala jen další česká rekordmanka Alena Peterková, která v roce 1994 doběhla třináctá. „Jinak Honza půlmaratony moc neběhal, jeho prioritou byla dráha, na silnici si dal maximálně patnáctku. Kdyby ale ze zdravotních důvodů nemusel v šestadvaceti uzavřít kariéru, měl by před sebou asi nadějnou maratonskou budoucnost,“ tvrdil Drbohlav.
Ještě o minutu lepší čas (1:00:29) zaběhl před patnácti lety Róbert Štefko. Bylo to ale ještě v době, kdy neměl české občanství. „Běželo se z Kodaně do Malmö a půlmaraton Broloppet byl součástí oslav otevření mostu přes průliv mezi Dánskem a Švédskem. Byl to silně obsazený závod, panovaly tam příznivé podmínky a běžel jsem hodně rychle. Myslím, že jsem skončil čtvrtý,“ říkal běžec, který na půlmaraton připravuje svěřence ze své tréninkové skupiny.
Univerzální recept neexistuje
Ve světě i u nás zkoušejí půlmaraton pokořit tisíce amatérských běžců. „Hobíci zvládnou za rok všechny akce seriálu RunCzech, ale na rozdíl od výkonnostních běžců závodí pro radost a zdaleka neběhají na hraně, takže do určité doby si i s přibývajícími roky zlepšují osobáky. Stačí, že běhají delší dobu, a to na jejich rostoucí motivaci a výkonnost stačí,“ zmínil Štefko snahu rekreačních běžců na oblíbené trati půlmaratonu.
Podle Drbohlava se nedá směšovat příprava na čas kolem 1:05 a dvou hodin. „Nějaký univerzální recept, jak běhat půlmaraton, neexistuje. Běhání není jen jedno a hlavně trénink už není pouze o běhu. Je potřeba zvládnout hromadu věcí – vytrvalci by měli posilovat, dělat protahovací cvičení, chodit do bazénu a do sauny, aby byli správně kondičně připravení,“ vyprávěl bývalý trenér.
„Hobíci by se hlavně měli naučit správně běhat. Když je potkávám ve Stromovce a vidím, jak většina z nich běhá přes paty, tak si říkám, že to je jejich zkáza. Je sice chvályhodné, že se firmy nechají v rámci ligy RunCzech vyhecovat k závodění, ale ti kluci a holky vybíhají nepřipravení. Měli by se nejdřív věnovat běžecké abecedě a neběhat monotónně. Zařadit do klasického fartleku momenty, které vymyslel Lydiard už před šedesáti lety. Střídat pomalejší úseky s rychlejšími a třeba z volného běhu vypálit na kopeček a podobně,“ rozpovídal se Drbohlav.
Podle internetu se nedá trénovat
„Když je trénink monotónní, tak to běžce nerozvíjí. Jenže to hobíkům nikdo neřekne, takže běhají podle blbých rad, které vyčtou na internetu,“ pokračoval. „Přes paty běhal Zátopek, ale později se už slavní vytrvalci jako Virén nebo Cierpinski odráželi ze špiček. Dneska mají všichni elitní běžci krásnou techniku v kotníku. Zaběhnout maraton za 2:05 by přes paty nikdo nezvládl.“
S návody na webech nesouhlasí ani Sequent. „Běhat podle internetu, kde radí, jak dosáhnout na určitý čas, nejde. Nikdo nemá tréninkový mustr, který by pasoval na každého. Jenže lidi mají o běhání zájem a řídí se obecnými pokyny. To ale není možné, každý musí trénovat podle svých schopností a ukazatelů,“ kroutil hlavou.
„Kdo má o běhání zájem, měl by své počínání konzultovat s odborníkem. Nováčci musejí začít postupně, aby něco naběhali a závod se pro ně pak nestal hazardem se zdravím. Trenér jim poradí, kolik mají týdně naběhat, jaké si pořídit obutí, jak regenerovat. Musejí spolu o běhání mluvit, skutečný kouč neporadí stejnou věc deseti lidem. Něco pasuje na dvacetiletého kluka a něco jiného zase na čtyřicetiletého chlapa,“ uzavřel.