V šedesátých letech pobláznil svět masovým běháním, ale zároveň vychoval i mnohé olympijské medailisty. „Trénuj, ale netrap se u toho,“ říkal novozélandský mág Arthur Lydiard, který bezesporu patří k největším atletickým trenérům všech dob.
Nepatřil k zastáncům striktního dodržování plánu. „Trénink by měl vycházet z toho, jak se běžec momentálně cítí. Není zase tak důležité, kolik naběhá předepsaných úseků. Pokud přijde únava, je lepší přestat, a když se na to atlet necítí, nemá ten den vůbec začít,“ napsal ve svých pamětech Lydiard.
Běžci v černých novozélandských dresech patřili za jeho trenérské éry k nejlepším na světě. Jeho nejslavnějším svěřencem byl Peter Snell, držitel tří zlatých olympijských medailí, a v sedmdesátých letech se podílel i na úspěších slavné finské vytrvalecké školy.
Při práci s atlety vycházel hlavně z vlastních zkušeností, jelikož byl v mládí maratoncem se solidní výkonností. Dick Quax, jeden ze závodníků, který vyšel z Lydiardovy proslulé „laboratoře“ (stříbrný z běhu na 5 000 metrů na OH 1976 v Montrealu a v roce 1977 světový rekordman na této trati), o svém kouči prohlásil: „Byl to muž, který v řadě ohledů o mnoho let předběhl svou dobu.“ A přehnané tvrzení to rozhodně nebylo, jeho tréninkový systém používají v mírných obměnách běžci všech výkonnostních úrovní dodnes.
| Arthur Lydiard (1917-2004) » Muž, který vychoval řadu skvělých běžců, ale i trenérů, pojal zcela nově přípravu na středních tratích. Výběhy do kopců ovlivnil rozvoj silové vytrvalosti, intervalový systém rozvinul o rozložené úseky a ostré rovinky a k tomu přidal speciální cvičení.» Své metody uplatnil i v ragby, boxu, kanoistice či moderním pětiboji. » Připsal si vavříny na nejvyšší olympijské úrovni, ale zároveň je považovaný i za „vynálezce“ joggingu, tedy běhu pro zdraví. » Své trenérské postupy popsal v publikaci „Running to the Top“. » Jeho krédem bylo, že nevyhrávají ti nejlepší, ale ti nejlépe připravení. |
Důraz na vytrvalost a sílu
Základem jeho tréninků byla vytrvalost a důraz na schopnost odolávat kyslíkovému dluhu. V praxi to znamenalo, že jím trénovaní běžci byli v posledním kole čerstvější než soupeři. Novátorský princip se ovšem nezrodil v krátké době. Než ho Lydiard považoval za hotový, uběhlo prý osmnáct let. Není nutné připomínat, že v té době neměl k dispozici žádné speciální pomůcky. Spoléhal hlavně na vyváženost svých metod.
I podle někdejšího reprezentačního trenéra Jiřího Drbohlava předstihly Lydiardovy metody svou dobu. „Začal pracovat stylem, jaký se uplatňuje dnes. Dá se říct, že tehdejší trend intervalového tréninku zátopkovského typu obohatil o vytrvalostní trénink a běžeckou sílu,“ vyjádřil se k práci slavného Novozélanďana kouč, který před dvěma desítkami let přivedl Jana Pešavu ke dvěma českým juniorským a třem seniorským vytrvaleckým rekordům, které platí dodnes.
„Sílu zapojoval do svého tréninku nevědomky už Emil Zátopek, když běhal ve sněhu nebo ve vojenských bagančatech, ale systém v tomto ohledu zavedl až Lydiard,“ pokračoval Drbohlav. „Jeho svěřenci získávali sílu například běháním v kopcích nebo písečných dunách. Jejich úspěchy na středních tratích pramenily i z toho, že v přípravě absolvovali dlouhé úseky, což bylo do té doby neobvyklé,“ dodal. To dokládá fakt, že středotraťař Snell dokázal z plného tréninku zaběhnout maraton za 2:41.
Zlatá šedesátá
První úspěchy slavil Lydiard v roce 1958 s Murray Halbergem, prvním Novozélanďanem, který zaběhl míli pod čtyři minuty. V dalších letech byl prakticky neporazitelný na tratích od dvou mil do pěti kilometrů a jeho největším triumfem byla zlatá medaile na pětikilometrové trati na OH 1960 v Římě.
Ve „věčném městě“ už zazářil i Peter Snell. S Lydiardem začal spolupracovat v devatenácti letech a o tři roky později se stal olympijským vítězem na 800 metrů. Ve dvaašedesátém vytvořil světový rekord na půlce 1:44,3, ovšem jeho největší chvíle přišly v roce 1964 na olympijských hrách v Tokiu – obhájil tu nejen osmistovkařský titul, ale dominoval i na patnáctistovce a tento neobvyklý double vybojoval jako jediný v poválečné olympijské historii.
O zlato svedl v památném závodě bitvu se svým krajanem Johnem Daviesem a Josefem Odložilem, z níž si československý reprezentant odnesl nečekanou stříbrnou medaili. O několik dní později Snell doma v Aucklandu překonal v závodě na 1 míli časem 3:54,1 vlastní světový rekord. Soupeřem mu byl i tehdy jeho přítel Odložil, který tam zaběhl československý rekord 3:56,4. V roce 1965 pak Snell, Odložil i Davies startovali na Rošického memoriálu v Praze a den poté i na mítinku v Karlových Varech.
Na olympiádu jako divák
Do Říma odcestoval Lydiard tehdy soukromě, protože nebyl členem oficiální novozélandské výpravy. I když se svými běžci nemohl trávit tolik času, kolik by si představoval, byl si prý jistý, že Snell a Halberg vyhrají. Shodou okolností se jim to povedlo ve stejný den a během jediné hodiny. Svého „koně“ měl ovšem i v jednom z nejslavnějších maratonů historie, v němž kraloval bosonohý Etiopan Abebe Bikila. Za ním dokázal doběhnout třetí Barry Magee, čímž jen potvrdil vysokou úroveň svého kouče.
Mezi další běžce, pod jejichž výkony je jako trenér podepsaný, patří Rod Dixon, bronzový na 1 500 metrů z OH 1972 v Mnichově. John Walker se zase proslavil jako první muž, který zaběhl 1 míli pod 3:50. Podařilo se mu to v roce 1975 v Göteborgu, kde se zaskvěl časem 3:49,4. V následujícím roce pak vytvořil světový rekord na 2 000 metrů (4:51,4) a za několik týdnů zvítězil na patnáctistovce na OH v Montrealu.
Jogging – sport pro kohokoliv
Lydiardův věhlas ovšem nepramení jen z toho, že byl trenérem špičkových běžců. Největší popularitu si po celém světě získal jako propagátor joggingu. Tuto formu pohybu si miliony mužů a žen oblíbily zejména proto, že v ní nešlo o výkonnostní ambice, ale hlavně o získání fyzičky, radost ze sportu a psychickou pohodu. Právě proto bývá v USA označován jako největší trenér dvacátého století.
Lydiard dokonce přišel na to, že běh pomáhá i nesportovně vyhlížejícím pacientům po infarktech. Některé dokonce dokázal připravit k maratonským startům. Zdůrazňoval, že když chtějí uběhnout takovou vzdálenost, musejí začít pomalu, aby v jejich svalech proběhl rozvoj vlásečnic.
Velký respekt získal ve Finsku, kam ho pozvali, aby pomohl zvrátit nelichotivý primát této země ve vysokém procentu úmrtí na kardiovaskulární selhání. Jeho osvěta se setkala s úspěchem, Finové propadli běhání, což se nepřímo projevilo i ve sportu. Později si Lydiarda najal tamní atletický svaz. Podílel se tak na triumfech slavné éry finských běžců, z nichž si pro zlaté olympijské medaile doběhli Lasse Virén a Pekka Vasala. Lydiard ale ovlivnil i další běžce. Z jeho tréninku čerpali například slavní Britové Dave Bedford, Steve Ovett, Paula Radcliffeová či Kelly Holmesová.