Mladý psycholog v sobě nezapře běžce. Nejenže zasvětil své vášni diplomovou práci, v níž prokázal blahodárný vliv pravidelného pohybu na životní spokojenost. Po rozlehlém areálu bohnické léčebny nyní Lukáš Man pobíhá i se skupinkou tamních pacientů.
„Běh má spoustu významů i pro mé pacienty,“ tvrdí jednatřicetiletý rodák z Valašska.
„Přinejmenším ten, že se uvolní a otevřou, takže posléze lépe přijímají samotnou terapii. Sport navíc vnese do jejich života potřebný řád a dodá jim sebevědomí.“ Běhání však podle něj může představovat cestu k životní spokojenosti úplně pro každého.
Proč jste si pro svoji diplomovou práci zvolil zrovna téma vlivu vytrvalostního běhu na životní spokojenost?
Sám jsem tenkrát už nějakých šest, osm let pravidelně běhal. A také jsem si na sobě všiml, že mě to určitým způsobem ovlivňuje, mění. Rozhodl jsem se tedy prověřit to i po vědecké stránce. Jak se říká, zabít dvě mouchy jednou ranou v podobě diplomové práce týkající se oblasti, která mě zajímá a baví.
Jaký jste si tedy vytkl cíl?
Chtěl jsem ověřit, jestli tu výraznou změnu životního stylu k lepšímu, která se projevila u mě, pociťují i jiní lidé. Podařilo se mi dát dohromady nějakých tři sta padesát respondentů, s nimiž jsme tohle téma rozebírali.
A na co jste přišel?
Potvrdilo se, že jistý vliv to má. Pochopitelně, z čistě vědeckého hlediska to nebylo tak signifikantní, statisticky významné. Za mnohem důležitější považuji zjištění, že lidé, kteří se pravidelně věnují vytrvalostní aktivitě, se především cítí zdravěji, a to jak po fyzické, tak i duševní stránce. Tím pádem žijí spokojenější život.
Vzpomenete si na nejčastější účinky, jež respondenti zmiňovali?
Už je to pár let, ale dodnes si pamatuji, že řada z nich vypichovala zejména pocit svobody, uvolnění, měli pocit kvalitnějšího života. Někteří zmiňovali i nárůst sebevědomí. Nesmím zapomenout ani na další důležitou oblast, totiž vztah k vlastní osobě. Běžci jsou mnohem více spokojeni sami se sebou – mají se prostě raději.
Vy běžecké prostředí poměrně důvěrně znáte. Byla to pro objektivitu vaší práce výhoda, či spíše naopak? S čím jste se nejvíce potýkal?
No, nejsložitější bylo sehnat dostatečně početný vzorek běžců. Jinak to dopadlo asi tak, jak jsem předpokládal.
Dobrá, nemáte ale poslední dobou trochu dojem, že řada běžců význam běhu přeceňuje – slepě spoléhá na to, že vyřeší jejich „světské“ nesnáze?
Tohle nedokážu úplně přesně posoudit, zase až tolik se v současnosti mezi běžci nepohybuji. Nicméně souhlasím s tím, že běhání je dneska silný trend, móda. Všichni mluví o tom, jak je tenhle sport super a tak dále. Řada jedinců také do běhání přenáší svoje všední starosti s očekáváním, že se to „nějak“ vyřeší. Jenže běh sám o sobě nevyřeší nic. Pravda, pomůže vám třeba najít určitou cestu, může se stát prostředkem poznání, nicméně ta práce zůstává na vás. Sebepoznání je ale doslova běh na dlouhou trať, nepřijde za týden ani za měsíc. Najít v běhu svůj vlastní obraz, klid, to může trvat měsíce, roky. I sám na sobě jsem začal vnímat změny po nějakých pěti letech pravidelného běhání.
A co to tenkrát začalo dělat s vámi? Jak jste se změnil?
Je to celý měšec věcí. Pomiňme teď takovou tu typickou počáteční euforii. Byl jsem si zaběhat dvakrát týdně, zvládl jsem to, zpotil se, dal si sprchu, chutnalo mi, bylo mi fajn. Pak jsem si ale začal běžecky přidávat, tělo je tak nastavené, chtít více. Přidala se spokojenost z výkonnostního posunu, posléze mi běhání upravilo denní režim. Jinak řečeno, vneslo do něho jistý řád, což dodnes považuji za nesmírně důležité. Mít svůj program, nějaké cíle. Začal jsem si plánovat, kdy mě ranní běh nabudí do nového dne, a kdy v něm naopak najdu popracovní uvolnění. Rázem jsem měl pocit smysluplně využitého času. Později to ovlivnilo i můj jídelníček, kladl jsem větší důraz na spánek, takže jsem místo studentského flámování chodil dříve spát. Tím pádem jsem toho více stihl. Tohle všechno jsou na první pohled jednoduché věci, které ale nejenom z hlediska duševní hygieny dělají strašně moc. A přesně proto bývají běžci více v pohodě.
Za kolik jste vlastně před těmi dvěma roky svoji diplomovou práci obhájil?
Za A, takže tohle všechno mějme za prokázané (smích).
U diplomky ale nezůstalo. Záhy jste začal běhat i s pacienty bohnické psychiatrické nemocnice. V čem spočívá vtip tohoto počinku?
Je to podpora běžné terapie. S pacienty na současném oddělení ochranné léčby tady v Bohnicích jsem začal běhat na základě předchozí kladné zkušenosti z kliniky zaměřené na léčbu závislostí, kde jsme to s tamními pacienty zkusili také. Zjistili jsme, že právě ony zdánlivě jednoduché věci jako denní řád, pravidelnost nebo výzva pro ně mají ohromný význam. Už jen proto, že tihle lidé většinou žádný pevný režim nemají, přežívají ze dne na den. Alkoholici, drogově závislí jedinci, původně neschopni souvislého pohybu vpřed na pár stovek metrů, najednou svedli během jediného měsíce uběhnout pět kilometrů.
Navíc trpívají na nízké sebevědomí, neboť když si do té doby dali nějaký cíl, nedodrželi jej, selhali. I v této otázce jim běhání přirozeně prospělo. Hlavně je to ale obrovsky nakoplo do samotné léčby, nechá se říci, že ji následně přijali mnohem snáze. Třeba i díky tomu, že běh je celkově uvolnil. Otevřít se, najít k terapeutovi cestu, to je kolikrát polovička úspěchu.
Na současném chráněném oddělení, kde léčíme sexuální devianty, zároveň bývá jejich pobyt dlouhodobějšího rázu. Stráví tu i několik let. A vlastní terapie je poměrně sedavá, takže pacienti kolikrát přiberou i třicet kilo. Pravidelný pohyb jim tedy jde k duhu i po této stránce.
Když už jsme zabrousili do těch závislostí… V jednu z nich se ale přece může poměrně snadno proměnit i běh sám, ne?
Obecně mám za to, že žádný extrém není dobrý. Ať už se bavíme o přichýlení se k alkoholu nebo o workoholismu. Běhání není žádnou výjimkou. Člověk prostě nesmí ztratit takový ten zdravý úsudek. Kupříkladu já jsem zjistil, že běhat úplně každý den už pro mě nebylo dobré. Musel bych zanedbávat jiné důležité věci a ani fyzicky bych to nezvládal.
Takže při pohledu na dění v běžecké společnosti je tohle téma?
Určitě. I běžci si musí umět říci „dost“. Rozumnou střídmost ničím nenahradíte. Ta hranice mezi tím, kdy běh ještě pomáhá, a kdy už přestřelíte, kdy tomu zcela propadnete, je přitom vcelku neznatelná. Může to způsobit řadu nepříjemností, přinejmenším ty sociální. Když člověk třeba opakovaně raději vyrazí běhat místo toho, aby vzal přítelkyni nebo manželku na večeři, koleduje si o společenské vykořenění.
Anebo si preventivně vezmete běžkyni… Ale pokročme dále. Běhá stále více lidí, a jak jsme si právě řekli, nemálo z nich od toho očekává více, než mohou dostat. Možná není daleko doba, kdy se budou chtít z toho trápení vypovídat. Nepožádal vás coby běhajícího psychologa už někdo o vyslyšení?
Myslíte při běhu, nebo z běhu? (smích) Zatím ještě ne. Ale terapeutické služby, jak je známe z Ameriky, zdomácněly i v Česku. Všiml jsem si, že tohle téma pár běžců nesměle naťuklo. Já se však nyní věnuji lidem, kteří mají neporovnatelně větší psychické problémy, takže k tomu nedošlo. Každopádně máte pravdu v tom, že čím více lidí běhá, tím více se mezi nimi najde jedinců, kteří si o tom budou potřebovat promluvit. Byť si nemyslím, že běh sám by byl příčinou problému. Spíše se v něm promítne nějaký komplex či jiné potíže, které si neseme ze všedního života. Zvýšené nároky rodičů, frustrace, konflikty a podobně. Tohle všechno se ostatně může stejně tak projevit v jakékoliv jiné činnosti. Stále však jsem přesvědčen o tom, že pokud tito jedinci k běhání přikročí rozumně, bez zmíněných extrémů, může jim to pomoci. Přinejmenším tím, že se prostě uvolní.
Když už jsme u toho, proč vlastně lidé cítí při běhu proklamované uvolnění?
Pomiňme teď všeobecně známý vliv endorfinů. Nesporný vliv má určitá námaha a na ni navazující zklidnění. Člověk se jakoby vybouří. Na spokojenost zároveň působí také prostředí, kde lidé běhají, případně s kým. Třeba my tady, na oddělení běháme komunitně. Zdejší pacienti nejsou příliš zvyklí spolu mluvit a ve spojení s pohybem najednou zjistí, že to lze. Roli tudíž hraje i sociální kontakt.
To je právě zajímavé. Byť běhání na první pohled vypadá jako vášeň samotářů, spousta lidí vyhledává společnost druhých.
Přesně tak. Přitom záleží na každém z nás. Dovedu si představit, že člověk, který zrovna stráví celý den mezi lidmi, si večer raději zaběhá sám, a naopak. To je právě skvělé, ta svoboda našeho rozhodnutí. Běh nabízí obě možnosti.
Když už nyní spolu sedíme v té psychiatrické nemocnici, napadá mě, že z běžeckého světa se začíná stávat docela slušný „blázinec“. Sílící mediální masáž, všudypřítomný marketing – i lékárníci v reklamě musí být občas běžci… Řada situací hraničí s davovým šílenstvím. Co s tím?
Vnímám to jako vývoj. Když začal před třiceti roky běhat můj táta, byl v sedmdesátitisícovém Zlíně pomalu za exota. Když jsem s tím začal před deseti roky já, moc lidí jsem nepotkával. Pět let nazpátek při mých studiích v Olomouci už se tu a tam začal někdo přidávat. Dneska je to běžná součást naší společnosti, zřejmě to souvisí se zodpovědnějším životním stylem. Rozhodně je fajn, že jsou lidé aktivnější, že se hýbou. Čím více lidí se tomu ale věnuje, tím více se z toho stává prachobyčejný byznys. Je fakt, že toho humbuku okolo je poslední dobou možná až moc. Naštěstí máme na výběr.
Co konkrétně myslíte?
Shodou okolností jsem předtím studoval i reklamu a marketing, takže vím, že tyhle snahy na nás budou útočit stále častěji. Bránit se jim můžeme jedině tím, že si jich prostě nebudeme všímat. Nikdo nás nemůže přinutit k tomu, abychom běhali jenom ty nejlepší závody a kupovali si nejdražší oblečení. Stačí přece obout si kecky a vyběhnout do lesa. Svoboda je v běhu stále přítomna. Kdo si ji udrží, bude v pohodě.
A na závěr, můžete coby doktor duše vystavit nám, běžcům nějaký zaručený recept na výše zmíněnou životní spokojenost?
Jo, něco takového mít, to by bylo! (úsměv) Ale vážně. Podle mě je bytostně důležité zabývat se věcmi, které máme rádi, být obklopeni lidmi, které máme rádi, zajímat se o druhé i o sebe sama. A, jak už jsem řekl, nepouštět se do zbytečných extrémů.
PhDr. Lukáš Man
věk: 33 let
pochází ze Zlína
– vystudoval psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a Marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně
– pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice jako psycholog na oddělení ochranných léčeb
– nadšený běžec
– stihne vyběhnout třikrát, čtyřikrát v týdnu, navíc trochu koketuje s triatlonem
– desítku svedl za čtyřicet minut, půlmaratonský osobák má z Olomouce roku 2014 za 1:26, jednou běžel i maraton, ten mu ale moc „nechutnal“
– v poslední době přestal používat běžecké aplikace, nejvíce si užívá běh bez hodinek, na pocit, pro tu čistou radost
