Vědí, že si na Havaji projdou peklem. Že je bude ničit vedro, vítr a že budou několik hodin balancovat na hraně toho, co lidské tělo dokáže snést. Přitom by mohli závodit na hezčích trasách, výrazně blíže domovu a v příznivějších klimatických podmínkách. Co tedy táhne vytrvalce na havajského Ironmana? Proč o něm sní i sportovci, kteří nejsou triatlonisté? Čím je legendární? Je tu druhá epizoda Projektu Havaj.
Historie havajského Ironmana začala nevinným sporem – v roce 1977 se na ostrově Oahu dohadovali plavci, běžci a cyklisté, kteří z nich jsou nejlepší vytrvalci. Debaty se účastnil i John Collins, kapitán amerického námořnictva, v jehož hlavě se zrodil ďábelský nápad: nejlepším vytrvalcem bude ten, kdo zvládne absolvovat tratě tří havajských závodů po sobě – plavecké Waikiki Roughwater Swim (3,8 km), cyklistický okruh okolo ostrova Oahu (180 km) a maraton v Honolulu (42 km). Ten si může říkat Ironman. O rok později už závod dokončila první dvanáctka mužů.
„To vypadá na docela náročný víkend,“ řekl Američan Dave Scott poté, co poprvé slyšel o tomhle závodě. Když mu vysvětlili, že se všechno koná v jediný den a hned po sobě, začal se smát. Dnes patří k největším legendám tohoto závodu – dokázal ho šestkrát vyhrát. A jeho úžasné bitvy s Markem Allenem vešly do sportovních dějin pod názvem Ironwar.
V roce 1981 se závod přesunul z ostrova Oahu na Big Island, který je výrazně méně osídlený. Tady napsal své nejúžasnější příběhy, jejichž hlavními aktéry nebyly jen profesionální sportovci, ale také amatéři startující ve věkových kategoriích (Age Groups).
Navzdory bolesti
Obrázky americké televize NBC o kolabujících závodnících přitom každý rok oblétají svět. Je na nich třeba Julie Mossová, která se v roce 1982 zhroutila pár metrů před cílem, jiná závodnice ji předběhla a připravila o vítězství. V tu chvíli se zrodilo heslo „Dokončit znamená zvítězit.“ Nebo jak se v roce 1997 Wendy Ingrahamová a Sian Welchová plazily vyčerpáním do cíle a bojovaly přitom o čtvrté místo. Nebo když dehydratované tělo Australana Chrise Legha zkolabovalo jen padesát metrů před cílem. Čech Marek Svoboda dokonce loni obdržel Cenu fair play od Českého olympijského výboru za svůj čin v cílové rovince, kde pomohl zcela vyčerpané Australance.
Boj o startovní místa
Myslíš, že takové záběry lidi od závodu odrazují? Naopak. I přes očekávané utrpení je kvalifikace na Havaj čím dál náročnější. Všichni účastníci si museli vyjet své startovní číslo na některém jiném závodu série Ironman, které se konají všude na světě. Každá věková kategorie má přitom na kvalifikační závody přiděleno jen několik „slotů“ a získat je často znamená umístit se na stupních vítězů. Dohromady se celý rok bojuje o necelých 2500 míst.
„Já jsem slot získal v Curychu, kde byly v mé věkové kategorii k dispozici dva. V hlavě jsem to měl před startem nastavené tak, že pokud nebudu do druhého místa, tak na Havaj zkrátka nepatřím,“ říká Pavel Petrásek, letošní vítěz kultovního českého závodu Czechman, který prožije v sobotu na Havaji svou premiéru.
Potkat se s těmi nejlepšími
Jen málo sportů vám dává šanci, abyste se na trati poměřili s těmi nejlepšími. Nebo abyste se s nimi mohli ve dnech před závodem pozdravit, vyfotit nebo popřát hodně štěstí. I nejlepší světoví maratonci totiž bývají před velkými závody odděleni od veřejnosti i rekreačních běžců.
„Zdá se mi úplně neuvěřitelné, že se tady můžu potkávat s největšími hvězdami triatlonového světa, které sleduju v televizi a na internetu. Včera jsem jel na kole s Danielou Ryfovou (čtyřnásobná vítězka), potkal jsem Alistaira Brownleeho (dvojnásobný olympijský vítěz) nebo Jana Frodena (dvojnásobný vítěz),“ vypráví Pavel Petrásek.
„Havaj je náš Wimbledon. Pro každého, kdo dělá dlouhý triatlon, je to ten největší a nejprestižnější závod, jakého se může zúčastnit,“ přidává Milan Svoboda, další z účastníků sobotního závodu.
Ráj, ve kterém si projdete peklem
A pak je tu samozřejmě motivace jménem Havaj. Souostroví, které je pro většinu světa synonymem pro slovo ráj. A pro triatlonisty obzvlášť. Jejich život tu plyne pomaleji a točí se pouze kolem jejich sportu. Na Alii Drive lemující moře po celý den běhají stovky a stovky běžců. Na rozpálené silnici vedoucí z Kony na letiště napříč lávovými poli kdykoliv potkáte cyklisty. A ze břehu je možné pozorovat nejen želvy, ale i desítky plaveckých čepiček vzdalujících se daleko od pobřeží.
Po tréninku si pak užívají naprostou pohodu – v kavárnách, na plážích nebo při výletech po ostrově, na kterém jim každý domorodec přeje štěstí. „Jste v ráji, při kterém si projdete peklem,“ směje se Jaroslav Hýzl, který si letos připíše už svůj sedmý ironmanský start.
Stejně jako mnozí další obětoval svým havajským účastem mnoho – čas kvůli dlouhým tréninkům, finance kvůli nákladné cestě na Havaj i spoustu bolesti, aby se dostal do cíle. Proč?
„Protože na světě není další závod jako Kona,“ říká dvojnásobný světový šampion Chris McCormack
První díl Projektu Havaj najdeš zde.
