Legendární. Nejtěžší. Ikonický. O havajském Ironmanovi se říká leccos, jisté ale je, že patří k nejslavnějším i nejprestižnějším vytrvaleckým výzvám na planetě. Jeho letošní ročník se uskuteční 12. října a RUN bude u toho. Každý den budeme přinášet videa, články a fotky přímo z Kony, ve kterých ti ukážeme atmosféru samotného závodu i celého ostrova. Tady je 1. epizoda!
Postupně mě míjí zelená početná australská reprezentance, ukřičení Rakušané, tančící Brazilci… až přichází také osmnáctka Čechů. Vlajku nese Jaroslav Hýzl, který se letos kvalifikoval na Havaj už posedmé v životě. „Ale pořád beru jako čest, že tady můžu nastupovat pod českou vlajkou,“ usmívá se.
Ulice lemují fanoušci, kteří triatlonistům tleskají z chodníků i z barů. Pohodová havajská atmosféra se propisuje i do dnešního průvodu, který končí v IRONMAN Village, rozlehlém expu se stánky partnerů. Nese se jím živá hudba od jedné z havajských kapel. Směs rocku a tradičních havajských rytmů je zvláštní.
Porada s příchutí Thajska
Na řadě je další z havajských tradic: po přehlídce národů chodí čeští závodníci i se svými doprovody na společnou večeři. Volba stejně jako v minulých letech padla na thajskou restauraci. Čeští triatlonisté usedají kolem dlouhého stolu a řeší se všechno – změny na trati, počasí, trénink, tepovka, zkušenější předávají rady nováčkům…
Někteří závodníci stále ještě bojují s dvanáctihodinovým časovým posunem, proto se jim kolem osmé hodiny večer začínají zavírat oči. Ze stejného důvodu se omlouvám i já a mířím na hotel. Čtyřicetihodinový přesun na Havaj v kombinaci s jetlagem mi dávají zabrat. Tohle byla dlouhá cesta…
Když závodníkům tleskají i piloti
Na ruzyňské letiště jsem vyrážel z domova v pondělí v devět hodin ráno. V Koně jsem z letadla po přestupech v Londýně a Los Angeles vystoupil v úterý před půlnocí středoevropského času. Rozbitý, ale natěšený.
Už v Los Angeles bylo znát, že naše letadlo bude z velké části vyhrazené triatlonistům. Dokonce i posádka popřála cestujícím několikrát hodně štěstí a na konci letu jim za jejich odvahu zatleskala. Tohle je první letadlo, ve kterém po přistání netleskali cestující, ale palubní personál a piloti. „Good luck!“ plácal steward po rameni jednoho ze závodníků. Zapomeň přitom na představu o hubených stewardech z evropských letů – tenhle vypadal jako hodný strýček. Věk dost přes 50 let, váha určitě přes sto kilo, košile rozepnutá až k prsům a kolem krku několik barevných provazů jako ozdoba.
Hned po výstupu z letadla jsem dostal obrovskou facku! Po desítkách hodin strávených v klimatizovaných halách letišť a v letadlech jsem vystoupil na ostré havajské polední slunce. „Jak v tomhle může někdo závodit?! Ne závodit, jak v tomhle může někdo žít?“ říkal jsem si v duchu.
Po průchodu letištní halou, která vlastně není halou, ale jen přístřeškem v havajském architektonickém stylu, si beru kufr a před letištěm čekám na kameramana Mílu, který si letenky kupoval v jiném režimu a měl do Kony dorazit jen 15 minut po mně.
Po dvou hodinách čekání ale přichází zpráva: „Právě jsem dorazil do San Franciska. Let z Paříže měl sedm hodin zpoždění. Jdu řešit další spoj na Havaj.“ O něco později pak následovala další zpráva s informací, že do Kony přiletí až v deset hodin večer. To je špatně. První den si tedy budu muset poradit sám. Bez videotechniky. Bez kamermana. Aspoň že jsem měl v batohu GoPro.
Tak ještě vyzvednout auto z půjčovny, kde mi trochu zvedli náladu. Rozložitý usměvavý Havajec mi místo rezervovaného malého Fordu Fiesta předal obrovský pickup, který si se zdejšími kopci poradí daleko snáz. A vzhůru do Kony!
Kde je ten ráj?
Přišel druhý malý šok. Cestou z letiště se totiž neprojíždí tropickým rájem, jak se o Havaji traduje. Projíždí se černými lávovými poli, které rozpaluje slunce a je jasně patrné, kudy se ještě nedávno valila černá láva. Žádné stromy, žádný stín. Mordor. Peklo. O kus dál se ale ostrov přece jen zbarví do zelena a začne připomínat ten katalogový ráj s palmami a malými domky.
Kona. Dvanáctitisícové město, které je velké asi jako Vrchlabí, žije triatlonem. Každý tu o něm mluví. Pro místní je to jasně největší událost roku.
Centrum závodu je v hotelu na pobřeží přímo u startu i cíle závodu. Hned vedle něho vyrostl obrovský stan s upomínkovými předměty a triatlonovým vybavením. Vše s logem Ironmam, které se podepisuje na ceně. Ale stejně je stan plný lidí a mě také bylo hned jasné, že tady pár dolarů utratím.
Na parkovišti za stanem se pomalu začali řadit závodníci na přehlídku národů. Po ní už je žádná oficiální akce nečeká. Jen trénink a příprava na sobotní závod. Legendární havajský Ironman.
