Když vedle sebe postavíte zkušeného běžce (klidně i veterána) a začátečníka a necháte je běžet stejnou rychlostí, nejspíš si všimnete jedné věci: zatímco tomu prvnímu budou nohy jen kmitat, začátečník se nejspíš bude pohybovat delšími, pomalými a těžkopádnými kroky. Právě zrychlení frekvence běhu je přitom nejen klíčem k lepší výkonnosti, ale i prevencí zranění.
Když se v roce 1984 na olympiádě v Los Angeles zaměřil legendární atletický trenér Jack Daniels na analýzu běhu nejlepších zúčastněných běžců, zjistil překvapivou věc: i když absolvovali různé tratě od 800 m po maraton, jejich nohy se pohybovaly prakticky stejnou frekvencí, a to okolo 180 kroků za minutu (tj. 3 kroky za vteřinu). Rychlost běhu, která se pochopitelně na jednotlivých soutěžních distancích lišila, tedy byla dána výhradně silou odrazu a délkou kroku, nikoliv běžeckou frekvencí.
Také všechna pozdější měření potvrdila, že 180 kroků/min je jakýmsi minimem, které je nutné pro opravdu elitní výkonnost – někteří současní afričtí vytrvalci dokonce běhají frekvencí vyšší než 200 kroků za minutu!
Rychle znamená úsporně
Výzkumy totiž ukázaly, že běh kratšími kroky, ale vyšší frekvencí je mnohem úspornější než delší, ale pomalejší „skoky“. Rychlonozí závodníci tak ušetří nemalé množství energie, které jim v závěru závodu umožní nasadit rozhodující zrychlení.
Navíc se ukázalo, že zvláště u začátečníků vede zvýšení běžecké frekvence k výraznému snížení rizika zranění. Důvodem je pravděpodobně fakt, že k jeho dosažení je nutné eliminovat odraz směrem vzhůru, což má za následek nižší zatížení pohybového aparátu. To už jsou tedy dostatečné důvody k tomu, abychom se s frekvencí svého běhu pokusili něco udělat.
Jak zvýšit běžeckou kadenci si přečtěte zde