Vychytávky při měření trasy

Vývoj v běžeckém světě kráčí mílovými kroky a nejinak je tomu v oblasti měření tratě. Pojďme se podívat, jak se měření vzdáleností měnilo během tří generací. O své zkušenosti se s námi podělili mistr sportu Vladimír Kánský, vynikající chodec, kamarád a soupeř Iva Domanského, jeho dcera, běžkyně Karolína Jeníková, a vnučka, mladá chodkyně Péťa Jeníková.

 

Vladimír Kánský: Délku trasy jsme neřešili

„Když jsem chodil do školy v letech 1954 až 1957, naměřili jsme si 25metrovým pásmem okruh dlouhý 400 metrů na louce u ledáren v pražském Braníku. Čas jsme si měřili pomocí hodinek s vteřinovou ručičkou. V dorostu jsem chodil na dráze, v dospělosti jsem závodil mimo dráhu. Většinou se závodilo na tradičních tratích: Praha – Brandýs (19 km), Praha – Mělník (30 km), Praha – Poděbrady (50 km), Praha – Karlštejn (24 km) a Praha – Beroun (25 km). O přesnosti délky nevím nic. Z doslechu však vím, že trať Praha – Poděbrady (50 km) přeměřili chodec Svatopluk Sýkora s trenérem Antonínem Holou pásmem dlouhým 50 metrů. Vzdálenostmi na závodech, jestli jsou změřené přesně, jsme se nezabývali, brali jsme to tak, že dlouhé to bylo pro všechny stejně.“

Karolína Jeníková: Podmínky jsou pro všechny stejné

„Dřív mi to bylo tak nějak jedno – nepsala jsem si deník, jen jsem si běhala. Věděla jsem přibližně, kolik je 5 a 10 km, a dál jsem neběhala…Od té doby, co mám Garmin, sleduji tempo, vzdálenost, čas… A běhám stále pomaleji a pomaleji. (úsměv) Kolik má závod kilometrů, mě moc nebere – podmínky jsou pro všechny stejné.“

Péťa Jeníková: Znát tempo je důležité

„Běhám ráda hlavně podle pocitu, ale důležité jsou pro mě i sportovní hodinky. Po běhu mě zajímá uběhnutá vzdálenost i čas. Myslím si, že je důležité vědět, jak dlouho a v jakém tempu se mi běželo příjemně a kdy to začalo bolet nebo kdy jsem začala zpomalovat. Je fajn, když končím, a na hodinkách se mi objeví 9,89 km, tak mě to nakopne a běžím ještě těch 110 metrů. Proč? Protože se mi lépe kouká na krásně zaokrouhlené číslo. (úsměv) Při chodeckém tréninku se to liší. Hlavně tím, že trénuji na dráze a časy jsou opravdu důležité. Při tréninku mimo dráhu jsou hodinky jeho nedílnou součástí. O vzdálenostech závodů nepochybuji. Chodím převážně na dráze, a když už je to mimo dráhu, tak většinou věřím pořadatelům.“

Jak to dělají orienťáci?

Zatímco běžci silničních nebo krosových závodů mají na startu jasnou představu, kolik kilometrů je čeká, orienťáci mohou tento údaj jen odhadovat. Své o tom ví orientační běžec Tomáš Havlíček.

Používá se v orientačním běhu více GPS, nebo footpod?

Při závodě se používá spíše GPS tracker (pozn. red.: Zařízení, které jen zaznamenává polohu GPS, nedokáže navádět.). S ním porovnáváme s kolegy i další zajímavé parametry, třeba nastoupané metry. Po naskenování mapy do počítače lze zanést skutečnou trasu na základě dat z GPS.

Počítáš si při mapování, jestli se vyplatí nějakou překážku oběhnout, nebo to odhaduješ?

Volby postupů jsou čistě na odhadu a na zkušenostech. Pokud je před tebou kopec, zjistíš podle vrstevnic na mapě, jak strmý je, a řešíš, jestli by nešel oběhnout. Jestli se rozhodnu překonat hustník (nízké stromky blízko sebe), závisí třeba na tom, jak moc je prostupný. 

Počítáš si před závodem, kolik kilometrů poběžíš, aby sis rozvrhl síly?

Před závodem znám vzdálenost vzdušnou čarou, počet kontrolních bodů a někdy i převýšení. Zbytek je překvapení, které se rozluští po zhlédnutí mapy na startu. S přibývajícími kontrolami na účtě a jejich bezchybným nalezením roste adrenalin a běží se lépe. Po ztrátě orientace motivace klesá a síly ubývají.

Václav Skřivánek: Změřit závod je věda 

Měření trati, to je věda. Své o tom jistě ví i Václav Skřivánek, který je zodpovědný za správnou délku závodů RunCzech běžecké ligy. Tyto prestižní závody nabízejí elitním běžcům možnost prosadit se do světových tabulek, a tak je přesná vzdálenost více než důležitá.


Jak je možné získat certifikát měření trati?
Certifikát mezinárodní úrovně udělují společně IAAF a AIMS. Hlavním předpokladem role je aktivní spolupráce při měření tratí (např. jako druhý jezdec) a zpracování protokolu vždy dle pravidel a postupů. Na začátku je povinné absolvovat seminář a také školení s měřičem zodpovědným za daný region. Vlastní platnost je poté podmíněná aktivní činností a zvyšování kvalifikace je na základě kvality podaných reportů.

Jak probíhá měření trati velkých městských závodů? Jaká technika se v praxi osvědčila nejvíce?

Měření probíhá na jízdním kole za pomoci Jonesova čítače, což je i jediná povolená metoda. Vzhledem k tomu, že kola nejsou rozměrově stejná a okolní podmínky, zejména teplota, také ne, tak je kolo kalibrováno vždy na tzv. kalibrační čáře, rovném úseku o přesně změřené vzdálenosti, nejčastěji je to 500 m. Měření tohoto úseku probíhá pásmem, nebo lépe geodetickými přístroji.
Probíhá v této oblasti nějaký vývoj?
Vývoj není tak razantní, spíše jde o postup ve zpracování měření než o samotné měření, které vždy musí proběhnout přímo na místě. Moderní technika, on-line mapy a měření vzdálenosti na počítači usnadňují zejména přípravu a odhad umístění otoček a dalších pomocných bodů. Po samotném měření je to i hodně matematiky.
Předpokládám, že se měří trať v optimální stopě, tedy i po chodníku, v zatáčkách…
Měření vždy probíhá v optimální stopě, takže i protisměry v jednosměrkách a podobně. Proto je zejména u městských běhů při měření přítomna policie pro pomoc se zajištěním bezpečnosti. Důležitá je také plynulost měření – časté zastávky samozřejmě hodnoty zkreslí.
Zohledňujete při výběru trati i třeba místa, kde by šlo říznout zatáčku přes trávu?
To je na dohodě s organizátorem, jestli danou zatáčku při závodě zajistí třeba mobilním oplocením či dobrovolníky. Pokud ne, tak se hledá nejkratší (a optimální) cesta pro měření i po trávníku. Pro závody RunCzech volíme druhou variantu, tedy pevný povrch a případné vymezení trati.
Jsou závody RunCzech běžecké ligy skutečně na metr přesné, nebo radši pár metrů přidáte, aby nevznikla aféra, jako se kdysi stalo při světovém rekordu Paulu Tergatovi?
Všechny akce, nejen ty RunCzech, jsou měřeny dle regulí, kdy je na každý kilometr přidán metr. Jsou i pravidla, jak měřit zatáčky a otočky – neměří se těsně vedle obrubníku, ale 30 cm od překážek. Tím je zabezpečeno, že trasa nebude kratší.
Proč se ale tak často objevují hlasy závodníků zpochybňující délku závodu?
Vysvětlení je v samotné podstatě nejčastějšího měření běžci, a to za pomoci GPS, která rozhodně není přesná na centimetr. Každá lepší vám rovnou i ukáže přesnost – pod tři metry se nedostanete, a to už chce mít pořádně silný signál. Pokud má člověk hodinky a běží v davu ve městě, tak přesnost klesá, místy i na desítky metrů. GPS ani nečte hodnoty neustále, ale v určitém intervalu. Stačí se podívat v detailu na záznam nějaké aktivity a na první pohled je vidět poměrně hodně odchylek od skutečné trajektorie pohybu. Na maratonské vzdálenosti to může klidně udělat i sto a více metrů.
Jaký způsob měření trati byste doporučil rekreačním běžcům?
Pro rekreační potřebu je myslím naprosto dostatečné měření pomocí GPS nebo kalibrovaného footpodu. Nedokážu si moc představit, že bych si po běhání šel ještě trasu přeměřit pásmem nebo na kole. (úsměv)