Prsty na chodidlech patří k nejopomíjenějším částem těla. Míváme sklony něco tak mrňavého vlastně ani nevnímat. Přitom ovlivňují jakost pohybu měrou nezanedbatelnou, ba přímo výraznou. A palec jakožto prst největší bychom měli brát tuplem vážně.
Lidské chodidlo je umělecké dílo, zázrak o několika málo desítkách čtverečních centimetrů. Jakkoliv zejména děvčata považují palec na nohou za svou okrasu, ve skutečnosti má mnohem větší význam než jeho fyziologický přínos lakováním na nehtu.
Palec je ponožkami maskovaný král. Dříme v něm pružnost, síla, ale třeba i stabilita došlapu a odrazu. Ne nadarmo se jedinci, kteří z jakékoliv příčiny o palec přišli, vlastně učí znovu chodit. Proto si zaslouží naše prsty i jejich největší kápo trochu té pozornosti.
Netlačí, ale jen to nestačí
Nanejvýš si všímáme, aby nás při běhu nikde netlačil palec. Obrazně i doslova. V pořádku, jakmile prsty nemají dostatek prostoru, naráží do špičky či se dokonce uvnitř krčí, malované nehty představují toliko pohledový defekt. To se tak nějak ví. Mnohem horší je ale vliv špatně zvolené velikosti bot na funkčnost chodidla jako celku i celého těla. Chodidla nepracují, jak mají. Stažené chodidlo pořádně netlumí, s přibývajícím časem a kilometry činí křečovitými i ostatní partie. Odtud plyne oblíbená poučka ohledně řádné velikosti bot coby nejčastějším prohřešku.
Prohřešek to ale zdaleka není jediný. Mluvíme-li o přirozeném běhání jakožto o celotělové harmonizaci, měli bychom se naučit daleko lépe vnímat i prsty samotné. Vědět, proč těch dvakrát pět kousků vůbec máme.
Tretry a plesovky? Žádná výhra
Nejčastějším nedostatkem je, že zejména palec vlastně téměř nepoužíváme. Přinejmenším tedy ne jak bychom měli. Příčin se najde celá řada. Od celodenního nošení anatomicky nepolíbených společenských bot s úzkou špičkou, které tlačí prsty k sobě a formují tím z nich prapodivný slepenec. Přes pro předonoží takřka vražedné dámské lodičky, až po neméně úzké, těsné sportovní boty. Klasické kopačky, ale i všemožné tretry.
Mezi typické projevy botami dlouhodobě utlačovaných prstů patří palce vytočené a zejména vytahované vzhůru, které jsou schopné „vyvrtat“ v látkovém svršku bot díru. V krajním případě se pak objeví částečně dědičný strašák jménem hallux valgus neboli vbočený palec. O přinejmenším neestetické bouli zvnitřku chodidla ještě ztratíme pár vět. A samozřejmě je tu snížená schopnost ovládat prsty jeden po druhém, jako to běžně svedeme s rukama.
Vždy všemi pěti
Mezi zjevné důkazy opomíjení prstů jmenujme nesprávnou došlapovou i odrazovou biomechaniku. Kupříkladu takzvaní supinátoři neboli jedinci využívající (tedy i přetěžující) ponejvíce malíkovou hranu kolikrát zcela opomíjejí stabilizační i odrazové schopnosti palce. Krok vedený mimo osu kloubu občas nazývaného jako bříško nártu je nepřekvapivě vratký. Tohle se děje tak dlouho, až nám tělo s palečkem „přestane počítat“. Jinak řečeno, přestane jako jeden z důležitých opěrných bodů považovat spolu s malíkovou hranou a dvěma blízkými místy na patě právě ono bříško nártu. Největší oporový tlak se tím přesune o jeden, dva klouby vedle. Ty však svou drobnější stavbou většinou nesvedou nápor udržet, nejsou na něj stavěné. No, a přetížená příčná klenba se začne hroutit. Žádná hitparáda, věř tomu.
Kondici prstů a jejich kápa neprospívá ani mezi rekreačními běžci rozšířený pasivnější došlap pasivním úderem na patu či netlumivým plácnutím plosky o zem. Na něj pak navazuje odrazem naopak pouze z prstů, tedy kdesi daleko za tělesnou osou.
Důkazem, že tělo s palcem dostatečně nepočítá, že jej opomíjí, je kladení chodidel po přímce, se špičkami stáčejícími se dovnitř – při došlapu, odrazu i ve vzduchu se chodidlo poněkud šmajdavě stáčí dovnitř. Hovorově se tomu říká, že dotyčný si šlape přes palce, ve skutečnosti je ale vůbec nezapojí. Schválně si to zkus. Dost často se tenhle zvyk objevuje u majitelů zmíněných vbočených palců, které už svoji přirozenou úlohu ani plnit nedokážou. Na to se obyčejně nabaluje rovněž jmenovaná zhroucená příčná klenba nártu.
Problém? Většinou výše
A teď, kudy kam. Jakmile začnou stávkovat chodidla, rád vyzkoušíš cokoliv, jen aby ses nepříjemné, vlezlé tortury při každém kroku zbavil. Je to proces. Stejně jako se potíž s chodidly rodila a zrála po nějaký čas (zpravidla nejde o pověstnou špatnou vteřinu, kdy tam někde dole zničehonic zlověstně píchne), vyžaduje jej i samotná náprava.
Zapomenout nesmíme ani na celostní pohled na věc, kdy se odborníci shodují, že ve skutečnosti máme problém kdekoliv po těle, chodidlo je „pouze“ důkaz. I na tom něco je. Kupříkladu potíže s lýtky a achilovkami nezřídka mají prazáklad ve špatném postavení chodidel. A třeba souvisí právě s prostým, bezděčným zatínáním prstů, potažmo celého předonoží.
Pokud se naopak naučíme chodidla, prsty i palce používat lépe, poznáme to po celém těle.
I nohy mají svůj tělocvik
Začneme u schopnosti prsty a palce vůbec ovládat. Schválně si někdy zkus takzvanou chodidlovou gymnastiku. Jedná se o soubor vcelku jednoduchých aktivačních cviků, ale klidně i jen prosté „píďalky“, pohrávání si naboso s míčkem. Díky tomu bys měl být po určité době schopen prsty zeširoka roztáhnout, skrčit, a to nejenom všechny dohromady, nýbrž hezky jeden po druhém. Kdyby nic jiného, zmíněná technika přinejmenším pomůže uvolnit kladívkovitě stažené prstíky, posílit obě nožní klenby.
Mezi zdokonalující prvky samozřejmě patří cvičení běžecká. Jako prazáklad všeho jmenujme liftink, jehož správným provedením lépe navnímáš biomechaniku aktivního zapojení chodidla včetně předonoží. Nemálo až většina běžců jej provádí tak, že před došlapem svraští chodidlo, zatne lýtko. Jakoby šlapali zelí. Samotný došlap obyčejně doprovází klepnutí, cupitavý zvuk, při oporové fázi našpulení hýždí, výklon kyčle, úklony ramenou.
Ideálně by tomu mělo být přesně naopak. Třeba i díky tomu, že do došlapu i odrazu aktivně zapojíš celé chodidlo včetně prstů. Ty by vždy měly být a zůstat jeho součástí. Aktivně přitom znamená uvolněně. Prsty a palec používáme, ale nevytahujeme dopředu či vzhůru, nezatínáme.
Ony totiž černající nehty neskrývají svůj původ vždy pouze a jenom v příliš těsném obutí. Nezřídka začnou jejich lůžka zlobit a barvit se do různých odstínů od podráždění zespodu, právě kvůli dlouhodobému bezděčnému zatínání prstů. Může se jednat i o projev vysílení. Ultraběžci, kteří všeobecně vzato rozhodně popelčím syndromem ultratěsných bot netrpí, by mohli o stavu a vzhledu svých prstů pořádat zájezdní přednášky a výstavy.
Plosky zásadně nedělit
Jasně, je to fofr ten liftink, velice rychlý pohyb, stihneš jich i 180 za minutu. Nicméně, schválně si uvědom zapojení prstů při došlapu – jako bys hrál na klavír. Jako první přilehne k zemi malíček, plynule jej následují ostatní prsty až po palec. Ten se zapojí společně s ostatními kamarády zejména do oporové a aktivní odrazové fáze. Ideálně rovně. Ale pozor, opět jako neoddělitelná součást chodidla!
Jakkoliv složitě to na první pohled vypadá, ve skutečnosti si tu rozepisujeme banální, triviální pohyb oproštěný od veškerých rušivých elementů, které účinnost vynaloženého úsilí snižují. Za zmínku rovněž stojí, že v chodidlech dříme neuvěřitelné množství nervových zakončení, vnímacích receptorů. Ne nadarmo se říká, že nevidomí, běžce nevyjímaje, „vidí“ nohama.
Pokud se používat chodidlo včetně prstů a zejména palce naučíš, postupem času si začneš uvědomovat neuvěřitelnou sílu, pevnost, jistotu každého kroku, jenž se zároveň snoubí s uvolněným projevem.
Takový by přece měl být i běh sám, ne?