Na první pohled je běh přirozený pohyb, a tedy by neměl být problém jej provozovat zdravě a vyváženě. My však do něj vkládáme něco, co ho může na jednu stranu povýšit, ale na druhou deformovat. Dnes se chci věnovat jednomu z těchto aspektů, který bych nazval snaha o co nejlepší výkon.
Lidé mají pocit, že si koupí vybavení, najdou si nějaký tréninkový plán, podle kterého pojedou, a výsledek se pak dostaví automaticky. Jenže tak to není. O některých aspektech, které konečný výsledek ovlivňují, jsem už psal mnohokrát – například o zrádnosti technologií, univerzálních tréninkových plánů, či o ovlivňování výsledku tím, jak žijeme a myslíme. Dnes vám zkusím představit první z několika chybných algoritmů, se kterými se poměrně často setkávám u svých svěřenců a které mohou výsledek tréninkového snažení ovlivňovat poměrně zásadně.
Když se řekne „snaha o co nejlepší výkon“, málokoho napadne, že by se právě tady mohlo skrývat nebezpečí. Snažit se o výkon co nejhorší by byl přece zjevný nesmysl. Jenže i ve správném cíli mohou být skryté záludnosti.
Čím lepší běžec, tím víc trpí
Začátečníci a mírně pokročilí běžci si často myslí, že s přibývajícími kilometry a kvalitními tréninky se pro ně závod stane lehčím. Do určité míry je to pravda, protože člověk tréninkem získá vnitřní pocit lehkosti. Ale hlavní přidaná hodnota je, že čím lépe jsi vytrénovaný, tím můžeš „beztrestně“ začít závod s větším úsilím a poté ho končit v rychlejším tempu. Jenže právě díky tomu se také v závěru ocitneš mnohem blíže ke skutečnému vyčerpání.
Pokud chce začátečník zvládnout nějakou trať vyváženě, tj. bez postupného výrazného zpomalování, musí začít s velkou rezervou, a ani tak nebude schopný v závěru pracovat v intenzitách, ve kterých pracují ti nejlepší. Pocity, které oba zakoušejí, jsou sice částečně podobné, přesto ti nejlepší prožívají proti tobě naprostá muka. Schopnost je překonat je totiž také věc, která se musí vytrénovat, a jde ruku v ruce s výkonnostním vývojem.
Tvůj výkonnostní posun tedy bude vázán i na to, nakolik dokážeš vytrénovat svoji mysl a psychickou odolnost. Elitní běžec právě díky tomu může beztrestně začít hodně zostra. Sice už pak má třeba ve třetině trati pocit, že už nemá žádnou rezervu a že to nedá, jenže právě síla jeho mysli ho nakonec udrží ve hře, a třeba mu umožní i zrychlit. Nedej se tedy zmást zdánlivou lehkostí pohybu těch nejlepších běžců. Oni prožívají opravdu drsné chvíle, ale naučili se udržet si víru, která je pevná a skoro bych řekl nelítostná (k sobě samému). A díky tomu vítězí.
Posouvej své hranice na každém metru trati
Právě tyto subjektivní pocity mají na konečný výsledek obrovský vliv. Drtivá většina sportovců právě kvůli omezené schopnosti je zvládat podá nakonec v závodě horší výkon, než jaký by mohli, a to dokonce platí i o výkonnostních běžcích. U někoho zkrátka rostou možnosti těla k dobrému výkonu rychleji, než jak roste jeho ochota a schopnost využít svého opravdového potenciálu.
Toto se sice dá částečně měřit, například pomocí stupňů krize na úrovni energetického modelu. Ve skutečnosti ale nikdy nemůžeme říci, že někdo došel na samou hranici svých možností. Nevíme totiž nejen to, kde přesně ta hranice je, ani kdy přesně se na ni dostaneme. Navíc obvykle mluvíme o hranici možností v rámci posledních desítek vteřin výkonu, třeba když se na olympiádě díváme za finiš maratonců bojujících o zlato. Jenže tomuto souboji předcházel výkon předchozích dvaačtyřiceti kilometrů, bez něhož by schopnost závěrečného zrychlení byla k ničemu. Tito běžci se tedy na hranici svých možností museli pohybovat i 10 minut od startu, 20 minut, zkrátka v každém okamžiku od startu do cíle.
A právě tady se to, co máme natrénované, propojuje s naší schopností vnímat a vyhodnocovat své pocity a také se zkušenostmi z tréninků a závodů. Jenže zde platí, že ne každá zkušenost je skutečně přínosná, protože i zkušenost může pěkně lhát. Ostatně i náš mozek nám často lže, protože se snaží ochránit tělo. Snaží se tedy, aby nás výkon bolel co nejméně. Jde o jakousi smyčku, jejíž překonání může být velmi zvláštní, skoro až delikátní záležitost.
Základ hledej v koncentraci
Co tedy rozhoduje o konečném výsledku? V čem spočívá hlavní rozdíl mezi běžcem, který ze sebe dokáže dostat maximum, a tím, který sice maká, ale nedokáže zdaleka využít svůj potenciál? Podle mě je to jednoznačně schopnost koncentrace na výkon a její udržení.
V podstatě je to stejné jako v meditaci: ani při výkonu nesmějí myšlenky odbíhat jinam. To je úplný základ. Komu myšlenky odbíhají, ten si automaticky povolí. V této koncentraci se pak odráží naše sebevědomí, neústupnost, schopnost snášet maximální bolest apod.
Když síla vychází z radosti
Abys ses tedy naučil(a) využít svůj fyzický potenciál co nejlépe, procvičuj i v tréninku svoji koncentraci na výkon. Můžeš se koncentrovat na svůj rytmus, na držení těla nebo nějaký aspekt techniky, na které se snažíš pracovat. Základ je udržet koncentraci v pomalém běhu. Vědomý běh se těžko uplatňuje ve skupince, ale poběžíš-li sám, tak cvič, cvič, cvič.
Jakmile půjdeš kvalitní trénink, už se bude jednat o vyšší level koncentrace, protože se zhoršením fyzických pocitů se zvedne frekvence negativních myšlenek. To je ale právě ten okamžik, který musíš ovlivnit a změnit. Usmívající se Eluid Kipchoge v závěru maratonu může být tvůj vzor.
A tady narážíme na druhý aspekt, a tím je pozitivní koncentrace. Nestačí pouze maximální soustředění, ale je potřeba k němu přidat ještě další přídavné jméno: mělo by jít o koncentraci pozitivní nebo, chceš-li, radostnou. Pozitivní z hlediska tvorby výkonu, pozitivní na základě zdravého sebevědomí.
Autor je zkušený závodník a trenér, který nabízí on-line tréninky běžcům všech výkonnostních kategorií. Více na maratonskytrenink.cz