Když jsem po premiérovém závodě Ještěd SkyRace, který mě nadchl, zaslechl o jeho zimní verzi, bylo jasné, že nemůžu chybět. Začátek prosince bývá závodně hlušším obdobím a spolu se sněhovými podmínkami, které tou dobou nad Libercem panují, to z Winter SkyRace dělá ojedinělou událost a supertěžký závod.

Ještěd je krásný, ale i těžký a běhání po něm je široko daleko to nej, co si v kopcích může člověk přát. Myslel jsem, že první ročník dubnového Ještěd SkyRace bude skromnou běžeckou událostí, ale organizátor Honza Dušánek se toho vůbec nebál. Startovka o 500 závodnících, česká elita na startu, monstrózní zázemí a další indicie napovídaly, že to bude stát za to. Pro mě jednoznačně závod sezony. A nyní, po jeho zimní odnoži, těžko říct, který byl lepší.

Aby se v případě Winter SkyRace nejednalo jen o zimní kopii, vedl po nové trase. Částečně směřovala na odvrácenou stranu od Liberce a i díky tomu, že jsem tam běžel už podzimní Kilpi Ještědský půlmaraton, musím říct, že se jedná o stejně zajímavou běžeckou destinaci, jako je „naše“ liberecká.

Kdo si chce trasu osahat, zúčastní se (nestandardních) organizovaných výběhů po trase. Pak zjistí, že i bez sněhu bude trasa podobně náročná jako na jaře.

Ještěd hned dvakrát

Start byl opět umístěn na hlavním parkovišti, které je pro tento účel dostatečně prostorné. Z něj se míří k lanovce na Skalku a „pod lany“ začíná první drsné stoupání – tady si přitom lze vybrat ze dvou cest: nejkratší přímo nahoru, nebo tu, kterou používají bikeři při sjezdech. Tak jako tak má první kopec na 1,4 km více než 300 metrů převýšení.

Naštěstí si pak lze trochu vydechnout po krásné hřebenovce až k chatám na Pláních a na následné lesní cestě, snad jediné delší opravdu běžecké pasáži. Než se pak člověk dostane zpátky na Pláně, čeká ho poměrně dlouhé, kamenité a prudké stoupání. A po první občerstvovačce zase šup dolů, 1,5 km po asfaltu směr Světlá pod Ještědem.

To by ale nebyl SkyRace, kdyby záhy zase nepřišlo (nejdelší) stoupání. Když se po zhruba 2 km objevíte kousek od chaty Ještědka, tušíte, že se konečně blíží Ještěd. Předtím ale musíte zvládnout nejtechničtější část trati. Pokud znáte poslední úsek výstupu pod lany, vynásobte obtížnost dvěma a víte, co vás čeká. Tu menší, tu větší balvany, ruce v pohotovosti, nic pro běžce.

Ale ani na Ještědu se závodníci dlouho neohřáli, protože se okamžitě začalo klesat – ostatně stoupat už nebylo kam. První delší seběh až na Výpřež. Kdo si trasu nastudoval dopředu, tušil, že se na Ještěd podívá hned dvakrát, tedy že se zase brzy bude stoupat. A to opravdu výživně, po kamenech. Tady také Winter SkyRace začal kopírovat svého jarního bratra.

Kdo má ještě sílu, může hodně získat, v opačném případě ztrácí dlouhé minuty. Po druhém Ještědu se už ale míří do finiše, a to stejnou cestou, jako se startovalo. Štěstí, že do cíle to můžete pustit z prudkého kopce.

21,8 km, 1 438 m převýšení – náročné i za normálních podmínek, a co teprve, když to okoření sníh!

Protrpěný závod

Volba vybavení byla tedy téměř jasná: dlouhé, lehce zateplené kalhoty, slabé triko dospodu, silnější na něj a navrch ještě cyklodres. Našli se ale i borci, kteří to šli v krátkém oblečení.

Do takového nářezu jsou stejně nejdůležitější boty. Vzhledem k tomu, že dva dny před závodem přišla lehčí obleva následovaná mrznutím, měl jsem strach, že ty moje – Inov-8 X-Talon 212 – nebudou stačit a velkou výhodu budou mít ti, co vlastní boty s hřeby. Samotný závod to však nepotvrdil. Roli zato hrály hůlky: kdo je neměl, mohl si je na startu zapůjčit. Jelikož na ně nejsem zvyklý, nevyužil jsem toho.

Ale ani to nejlepší vybavení vám nepomůže, pokud na takový drsný závod nemáte patřičně natrénováno. Podobně jako jsem tentokrát neměl já.

Snažil jsem se to dohnat poslední neděli před dnem D – 37 svižných kilometrů napříč Jizerkami se dvěma mladými vlčáky ale nebylo tou nejlepší volbou a nohy se odvděčily po svém. Pekelně bolely.

Takovou tragédii, v jakou se to záhy proměnilo, jsem – i vzhledem k jarnímu 29. místu v mnohem větší konkurenci a pravidelné možnosti na Ještědu trénovat – ale nečekal. Ani to, že si to protrpím (kromě asi tříkilometrové běžecké pasáže v první třetině) od začátku až do konce.

Od úvodu jsem ztrácel a pasáže, které běžně běhám, jsem tentokrát chodil, běžecké traverzy, kde na většinu získávám, jsem se sotva držel. A především kopce, kopce – jindy moje parádní disciplína – prostě a jednoduše nešly. A to vlastně ani dolů. Bylo však krásné počasí, krásná trať a hlavně – já závody nebalím. Takže jsem trpěl.

Text: Daniel Kvasnička | Foto: Shutterstock

*článek o Winter SkyRace je z archivu časopisu RUN z roku 2017