Obyčejně chceme všechno hned, zázraky do pěti minut. Doba je dynamická, společnost nedočkavá. Nelze nezmínit ani nepochopený, kolektivně znásilňovaný zátopkovský bonmot, že když nemůžeš, přidej. V běhu to zase až tak rychle nechodí. Naštěstí, pokud to pochopíte hned zkraje.
Chvátej pomalu, říkávají naše babičky, ještě o trochu potutelněji se usmívají dopravní policisté a dvojnásobně to platí pro běžecké začátečníky. Totiž ve smyslu rychlosti samotného pohybu vpřed i snahy o běžecký pokrok.
Všechno má svůj čas. Průšvih je, že ten je měřitelný stejně jako vzdálenost, kterou uběhneme. Skloubení těchto dvou veličin se stalo novodobým běžeckým zaklínadlem i prostředkem kastování.
Typický rozřazovací hovor zní asi takhle: „Kolik běháš? Šest minut na kilák? Hm. Pět minut na kilák? Hmm. Čtyři? Hmmm! Cože, sedm minut na jediný kilák? Bože (oči v sloup), tak to nejsi běžec…“
Připočtěme k tomu ještě proslulou mantru těch jediných řádných závoďáků, že kdo nedá kilák pod čtyři, ať namísto ztrapňování se při závodech raději běhá potmě okolo seníku, a galerka výroků běžeckých pitomců je pomalu komplet.
Pod pět třicet ani ránu
A teď vážně. Sporttester s GPS dobře slouží, ale zle panuje. To pokud nás kterákoliv ze zobrazovaných veličin uhrane. Kupříkladu právě podíl minut na kilometr můžeme z metodického úhlu pohledu označit za přešlap, který u méně zkušených běžců hraničí s malérem. Důvod? Pokud opravdu chcete a musíte hypnotizovat nějakou veličinu, nastavte si na hodinkách srdeční tepovou frekvenci. Rovnou přes celou obrazovku. Nenajdeme totiž v celém těle důležitější sval.
Srdce neumí lhát. Ani při běhu. Dobře pozná, jak moc jsme zrovna ve formě. Zda jsme tvrdě spali, jak moc nás v práci či pak doma rozčilovali, jak moc nás ve skutečnosti sejří vedro, nebo dokonce jestli na nás náhodou neleze něco nekalého.
Tohle všechno (a je toho i víc) se do zátěžového rytmu produkce neúnavného vnitřního bubeníka promítá. Zatímco ale zkušenější vytrvalec pozná slabší den i bez nápovědy a stačí mu zpomalit o pár vteřinek na kilometr, u začátečníka může rozdíl narůst klidně i na půl druhé minuty! A tepovka jakbysmet.
Pokud si navíc umíníte, že tu „šestku“ dneska udržíte stůj co stůj, koledujete si o ulehnutí proti své vůli. Opravdu tohle chcete?
Rada: Začátečníci, snažte se zpočátku udržet na uzdě tak, aby osrdí tepalo nejlépe na 65 procent svých možností, rozhodně ne více než na tři čtvrtě plynu, i kdyby to mělo hraničit se svižnou chůzí. Jakmile si vytvoříte dostatečný vytrvalecký základ – pohyb sám vás díky pravidelnému přivykání si přestane unavovat, i dušnost je ta tam – teprve pak se můžete bez obav pouštět do větších akcí. Pořád ale jenom tam, kde to udýcháte.
Kilometrů hltání
Určitým protipólem hypnotizace tempa je posedlost naběhanými kilometry. Spadnout do ní není těžké. GPS cibule vám to spočítají, pochválí váš nejdelší běh. Deníček se utěšeně plní, vývěsky na sociálních sítích jakbysmet. Navzdory obdivnému plácání po ramenou to ale náhle nějak není ono. Ne, že by vás to už nebavilo, ale vášeň pominula. Stává se to fakt často! Víte kdy? Pokud se opět necháte unést číselnou ruletou. Upřímně, kdo z nás někdy nedobíhal poťouchle od baráku ještě k tramvajové zastávce a zpátky, neboť „to kulatý číslo se líp píše“…
Z běhu se ovšem vytrácí dobrovolnost. Najednou musíte nasekat aspoň tolik a tolik kilometrů. Jedno jak, hlavně co nejvíc. Povinnost, závislost. Sice se najdou i nebezpečnější drogy, navíc je tu jistá výhoda v podobě neprůstřelné obecné vytrvalosti. Horší je to s chutí vašeho motoru po otáčkách – přeřadit na vyšší stupeň jde ztuha. V případě horší běžecké techniky hrozí i náchylnost k únavovým poraněním.
Rada: Jasně, obecně vzato pro pohodlné zdolání půlmaratonu vychází týdenní součet na 30 až 40 kilometrů. Méně může být i více, pokud to odběháte pestře. A abyste do polykání kilometrů nezahučeli, počítejte si svůj běh na minuty. Zejména zpočátku je výhodnější jít se na půlhodinky proběhnout než muset na tisíc procent dofunět pět kilometrů. S minutami by ostatně měl počítat i případný tréninkový plán.
Běh není spěch
A teď ještě trochu postrašíme nedočkavce. Nesnažte se předběhnout přirozený vytrvalecký vývoj. Je to běh na dlouhou trať. Pokud jste sotva začali a rovnou koukáte, za kolik to má ten Kiplagat, těžko to dopadne dobře. Jednak se okamžitým příklonem k výkonu zbytečně připravujete o sladké běžecké mládí, o čas postupného zrání. A pokud se k tomu ještě přimotá ignorace výše uvedených hrozících číselných syndromů, koledujete si o posloupnost přetížení – přetažení – utrpení – zranění, a to po těle i na duši. Samé chuťovky. Není fér myslet si o svém těle, že hravě zvládne úplně všechno. Pokud mu nenasloucháte. Pokud jej ne(po)znáte. Krůček po krůčku.
Ať už zvolíte jakoukoliv cestu, jakože zlatý střed v běhu ani v životě kolikrát vůbec neznamená průměr, chraňte si svoji radost. Denně potkávám běžce všech úrovní se strhaným, útrpným výrazem ve tváři. Proč? Běhejte, protože sami chcete. Ne, protože „to říkal kamarád odvedle.“ Nenechte si vzít tu lehkost. V ní spočívá bezbřehá spokojenost vytrvalostního běžce.