„To by bylo, mít doma elitního běžce. Mohla bych se s ním chlubit před holkama, a třeba bych i já pak běhala trochu rychleji,“ zasní se mnohá rekreační běžkyně. Jak to ale vidí běžci a běžkyně, kteří doma špičkového vytrvalce opravu mají? Vesměs tvrdí, že je to opravdu fajn.
Sam Straka, manžel Anky Strakové známější ještě pod příjmením Pichrtová ale hned úvodem říká, že jejich vztah není založený na výkonech a výsledcích. „Společný zájem o sport a běh je důležitý,“ dodává však jedním dechem. Co se tréninku týká, vždy se prý zvládli nějak prostřídat, aby si oba odběhali, co je potřeba, a zároveň někdo hlídal děti. A své partnerce její úspěchy přeje a cení si jich. A že jich rozhodně není málo, vždyť Anička má na svém kontě například dva evropské tituly v běhu do vrchu, jeden neoficiální světový a k tomu třeba 11. místo na ME v maratonu a 28. místo na olympiádě v Aténách.
Trénink podle dětského spánku
V podobném duchu pak hovoří i Lucie Pavlištová, manželka několikanásobného mistra republiky. „Někdy ale závidím těm rodinám, co se jen tak někde prochází nebo sedí na lavičce, zatímco my kolem běžíme s kočárem,“ dodává s úsměvem.
Takový trénink ale přichází v úvahu, jen když se Vítkovi hodí do plánu, tedy když má na programu volný klus. „Často se stane, že přijedeme na stadion s tím, že dcera Sára bude spát v kočárku a my si oba odběhneme trénink. Jenže Sára se stihne vyspat během cesty a na stadionu už spát nechce,“ vypráví mladá maminka a pokračuje: „Takže místo úseků jdu klusat s kočárkem po cyklostezce okolo stadionu anebo si se Sárou hraju na dráze. Vítek si odběhá, co má. Ale tak to beru. Vítkovo běhání je tak trochu jeho druhá práce, já jsem teď hlavně maminka.“
Mimochodem, narození dcery prý Vítkův trénink nijak výrazně nezměnilo. „Pořád běhá ráno a odpoledne,“ řekla Lucie s tím, že si nyní tedy občas vezme s sebou kočár. „Ze začátku se snažil tréninky odběhat hned po práci, aby měl čas jít s námi na procházku,“ vzpomíná si.
U Anky to po narození dcery Leily tak jednoduché nebylo: „Zcela pochopitelně měla na trénink o poznání méně času a musela si ten čas mnohem víc organizovat. No a po narození dalších dvou dcer, dvojčat, to je s plánováním času zase o kousek složitější. Ale dá se vše, když se chce,“ zhodnotil její manžel Sam, který je mimochodem prezidentem České skyruningové asociace.
Mediální hvězdy? Rozhodně ne!
Zatímco jiné vrcholové sportovce média sledují téměř na každém kroku, běžci jsou stranou zájmu médií a jejich druhé polovičky jsou v podstatě neznámé. To potvrzuje příklad Anny Strakové – relativně neznámá běžkyně se v roce 2007 stala neoficiální mistryní světa v běhu do vrchu, kromě toho má doma dvě zlata z „Evropy“, běžela i na olympijském maratonu v Aténách. „Zájem o Anku nebyl nikdy až tak velký. Ona sama své výsledky moc neventilovala a možná ani nedokázala prodat,“ říká manžel a pokračuje: „Když vidím dnes některé běžce, jejich vlastně nic moc výsledky a jak si dokážou zajistit publicitu, sponzory a podporu, je jasné, že v tomhle Anka měla rezervy.“
Občas se ale stane, že si i dnes na zahraničních závodech účasti Anky pořadatelé cení natolik, že zajistí ubytování nebo jiný servis pro celou rodinu. Výhodou pak jsou i kontakty s mnohými špičkovými běžci ve světovém měřítku. Například za účastí Marca de Gasperiho na letošním republikovém mistrovství v SkyMaratohon na Perunu stojí právě jeho kamarádství s českou běžkyní.
Lucie pak dodává, že zatím doma přivítali jen pár novinářů, vždy prý ale s úsměvem. Přesto si vzpomínám, jak jsem se já sám Vítka v Pečkách v roce 2016 vyptával na jeho šance splnit olympijský limit a on během rozhovoru mimoděk poslal opodál stojící partnerce omluvný pohled, který říkal: „Nedá se nic dělat, ještě budeš muset počkat.“ Tehdy zájem médií možná trochu otravný byl.
Přátelé se nediví
Život se špičkovým běžcem či běžkyní se pak příliš neprojevuje v tak běžné záležitosti, jako je nákup potravin. Žádná propracovaná dieta vrcholových sportovců se nekoná. „Všeobecně se snažím do Vítka dostat nějakou zeleninu a ovoce. V tom má rezervy. Jinak jí všechno a taky dost často vaří on. A dobře,“ usmívá se jeho manželka. To je rozdíl oproti Samovi a Ance, kteří nejí maso kromě ryb. „Nakupujeme možná víc sýrů a zeleniny, než je průměr,“ uvažuje manžel.
Co se týká běžných rozhovorů s přáteli, část z nich jsou běžci, kteří dlouhé distance nepřekvapí, ale i ti, kteří neběhají, už jsou zvyklí. Na adresu dalších lidí pak Sam Straka dodává: „A pro ty ostatní platí mé oblíbené od Richarda Feynmana: What Do You Care What Other People Think?“
Dotazy okolí, jestli Vítek fakt uběhne těch 42 kilometrů bez zastavení naštěstí Lucie Pavlištová nedostává, neběhajících přátel mají manželé vlastně málo.
Zážitky, na které se nezapomíná
Sam rád vzpomíná na nejstarší a nevětší ultramaraton na světě, Comrades Marathon v Jižní Africe. V roce 2010 to byl jeden z posledních společných závodů obou manželů. „Anka běžela za elitní tým Mr.Price International, já se kvalifikoval maratonem ve Florencii. Vedle mé první účasti na Bostonu to je asi můj největší běžecký zážitek,“ vypráví. Zatímco jeho partnerka tehdy zvládla i přes výrazný tréninkový výpadek 90 kilometrů v kopcích jako devátá v celkovém pořádí a v ženách získala zlatou medaili za 6:51:34, Sam doběhl o více než hodinu a půl později. Přesto byl v hotelu daleko dříve, Anka totiž strávila tři hodiny na dopingové kontrole. Oba partneři si poté užili pobyty v přírodních rezervacích, na které po mnoha letech navázaly horské výlety spojené se závody. Sam je totiž prezidentem České skyrunningové asociace.
Lucie pak má ráda, když vyjedou na soustředění, kam poslední dobou berou i dceru. „Společně nás to baví více, nebo alespoň mě ano,“ říká. Například letos v Livignu si dali rozklus, při kterém Vítek tlačil kočárek a volně klusal, zatímco pro jeho manželku to byl už skoro tempáč. „A pak jsme šli 15 x 100 metrů se 100 meziklusem tak, že jsme se ve stovkách střídali a v meziklusu si posílali kočár,“ usmívá se při vzpomínce na netradiční trénink.
V jednom se ale oba partneři shodnou – neměnili by. „Užívám si to a doufám, že se bude Vítkovi dařit ještě dlouho. Tak trochu se na tom úspěchu taky vezmeme se Sárou,“ uzavírá Lucie. Fotka pořízená po letošním pražském maratonu, kdy dcerka okusuje tátovu zlatou medaili, tato slova jen potvrzuje.
Pohled šéfradaktorky: když želva miluje chrta
Zatímco já jsem věčný běžecký zoufalec, můj partner, Petr Pechek, je pětinásobný maratonský mistr ČR. I když tedy oba milujeme stejný sport, ve výsledku jde o setkání dvou úplně odlišných světů.
„Jak se ti běželo, kočičko,“ zeptal se mě Petr po společném výběhu, při kterém já upalovala tempem na hranici svých možností (tj. sunula jsem se jako šnek) a on okolo mě trpělivě pendloval tam, zpátky, tam, zpátky…
„Mám toho docela dost,“ přiznala jsem. „Sama bych to běžela o dost pomaleji.“
Zvedl ke mně oči, ve kterých se zračil opravdový údiv. „Pomaleji?“ ujistil se nevěřícně. „Copak to ještě jde?“
Ne, nechtěl se mi posmívat. Tohle byl fakt upřímný údiv. A vlastně logický. Neskutečně rychle totiž běhá nejen on, ale i celá jeho rodina. I když tedy mě a moje výkony zná už nějaký ten pátek, stejně mu pořád nějak rozum nebere, že je vůbec technicky možné běhat takhle strašně pomalu.
Na druhou je právě to, že Petr pochází z běžecké rodiny, pro mě velká výhoda. Považuje totiž pravidelný trénink za něco tak samozřejmého, jako je třeba čistění zubů, což vztahuje i na mě. I když to tedy v rodině se třemi dětmi není zrovna sranda, vždycky se nakonec najde prostor i pro moje běhání. Spíš mu musím vysvětlovat, že trénovat 7x týdně fakt ke štěstí nepotřebuju.
Trénink pod drobnohledem
Také rozhodně neplatí, že by Petr moje výkony považoval za nedůležité. Leckdy mi připadá, že je prožívá skoro víc než já sama. Mým záznamům na Connectu tak věnuje minimálně stejnou pozornost jako tréninku svých konkurentům. Snaží se mi i radit, ale moc to nefunguje. Naše rozhovory pak totiž často vypadají následovně:
„Lásko, neměla bys pořád jenom klusat. Dej si občas aspoň nějaký tempáč.“
„Miláčku, tohle zrovna BYL tempáč.“
„Aha, promiň.“
Řada lidí má také představu, že když Petr dělá vrcholový sport a k tomu pracuje, tak se doma prakticky nevyskytuje. Mě to ale zdaleka tak hrozné nepřijde. To, že je jeho týdenní kilometráž zhruba třikrát větší než moje, totiž rozhodně neznamená, že mu běh zabere i třikrát víc času. On si totiž pochopitelně ty svoje kilometry odběhá o dost rychleji. Můj trénink naopak leckdy zasahuje do rodinných aktivit víc než ten jeho. On si totiž dvacítky či pětadvacítky v pohodě odběhne ráno před odchodem do práce, zatímco pro mě je obdobná vzdálenost program na celé dopoledne.
Někdy jsem i rychlejší, fakt!
Společné tréninky jsou samozřejmě čirý nesmysl, občas spolu ale vyrazíme na běžecký výlet. Když nemáme hlídání, vezmeme Davídka do kočárku, což pro mě znamená možnost zcela unikátního zážitku. Pokud ho totiž Petr tlačí v terénu do dostatečně prudkého kopce, můžu si užívat pocit, že jsem rychlejší než on. A kdo může tohle říct?
Život s eliťákem je zkrátka fajn a nemělnila bych. Kromě společného koníčku je tu totiž ještě jedna důležitá věc. Mám doma chlapa, kterého můžu obdivovat. A kterého navíc obdivují, nebo minimálně uznávají skoro všichni, kdo se v běžeckém světě pohybují. A to je zatraceně dobrý pocit!
Text: Blanka Gololobovová | Foto: Shutterstock