Už jsme si zvykli, že při závodech se rveme o co nejlepší výsledek, jmenovitě o čas. Nabízí se však i přesně opačná definice úspěchu, kdy se nehoníme o vteřiny a minuty na pevně stanovené vzdálenosti, ale o metry a kilometry, protože právě čas je tady pevným bodem.
Občas neškodí vyměnit vidinu cíle v podobě rovinky opentlené páskou za diktát chronometru. Ne náhodou patří třeba taková dvanáctiminutovka neboli Cooperův test k základním prvkům poměřování vytrvaleckých schopností.
Běh proti času se vyznačuje několika okolnostmi. Většinou se odehrává na kratším okruhu, ne-li přímo na atletické dráze. Pravda, pouhá představa tupého kroužení pro leckoho nevyhlíží přímo lákavě. Jelikož všichni přesně vědí, KDY bude konec, hraje snad ještě větší úlohu strategie.
Akorát ten finiš je takový podivný. Prostě někdo zakřičí, hvízdne nebo zahouká na klakson (dle významu závodu a štědrosti rozpočtu) s důrazným pokynem, ať zůstanou všichni stát kvůli odečtu přesné vzdálenosti.
Pro tohle všechno se dotyčný formát závodů těžko kdy převtělí do masovější podoby, své vyznavače však má. Ba co víc, v případě 24hodinovky, královské to ultraběžecké disciplíny, můžeme mluvit téměř o komunitě.
O ní ale až později. Náš výčet začneme hezky odspodu.
Hodinovka
V programu atletických mítinků se vyskytuje velice zřídka. Její historie přitom nosí delší vousy než třeba dnes velebený půlmaraton. První evidovaný světový rekord padl již v roce 1904, některé další nezapřou českou stopu.
Hned dva zápisy nejhodnotnějších výkonů z poloviny minulého století patří nějakému Zátopkovi. Ten druhý z podzimu roku 1951 dokonce snese současné měřítko. Na tehdy ještě škvárovém oválu v jeho zamilované Houštce, bez hypermoderních treter nakroužil legendární běžec 20 052 metrů.
To další světová ikona, Etiopan Haile Gebreselassie měl v roce 2007 na ostravské Zlaté Tretře pro svých 21 285 metrů pod nohama pružnější ovál i obutí. Naposledy se anály měnily před rokem na stadionu v Bruselu (Mo Farah 21 330, Sifah Hassanová 18 930 metrů).
Škarohlídi namítnou, že srovnání s půlmaratonskými rekordy výkonnostně lehce pokulhává. Na silnici světových metropolí holt leží více peněz, zároveň o dost méně zatáček.
Každopádně, tuhle disciplínu berou za vítané zpestření nejenom špičkoví atleti. Tradiční hodinovku si drží drtivá většina tuzemských regionálních běžeckých seriálů. Vždyť svoji obligátní hodinku uběhne takřka každý. Pro ty zkušenější pak představuje vítaný mezistupeň na cestě třeba právě ke zmíněnému půlmaratonu. Logika věci je neúprosná: Kdo se chystá běžet déle než hodinu, měl by vědět, kolik toho zvládne během ní. Proto směle na dráhu!
Šestihodinovka a dvanáctihodinovka
Čtvrt až půldenní kroužení představuje jakousi bránu do ultraběžeckého světa. Zájemci o přijetí získávají prostřednictvím těchto závodů první dálkoplazecké ostruhy, učí se ještě lépe pracovat s únavou, naslouchat vlastnímu tělu. To si pro změnu zvyká nakládat s energiemi ještě úsporněji než při maratonu. Koneckonců, šestihodinovka je vlastně takový prodloužený maraton. Přesněji řečeno, měl by být. V opačném případě si pro začátek raději dopřej základovou hodinovku. Než se zbytečně trápit, snaž se uběhnout právě hodinu v kuse, pak několikrát znovu a lépe.
V Česku má nad šesti a dvanáctihodinovkou nepsaný patronát organizace Sri Chinmoy. Závody proslulé komfortním zázemím se za normální situace konají na běžcům zaslíbeném dvoukilometrovém okruhu v pražské Stromovce jaro co jaro, už více než dvacet let. Kvůli covidovým opatřením se tam však naposledy utíkalo zjara roku 2019, český ženský rekord na dvanáctihodinovce tehdy utrhla při svém prvním startu výkonem 135,7 kilometru Tereza Zuzánková, kterou ale ještě v létě téhož roku zvládla překonat Radka Churaňová (viz rámeček). Letos v červenci se poprvé do šestihodinovky pustili i pořadatelé Jihočeského Běžeckého Poháru na českobudějovickém výstavišti.
Jako vstupenka do ultrasvěta funguje povzbudivě. Třeba vytrvalci schopní uhájit rozumné „pětkové“ tempo obyčejně končívají v popředí. Jakože nejlepším hnacím motorem je nadějný výsledek.
24hodinovka
Nezaujatí kolemjdoucí si mohou hlavy ukroutit. Obvykle kilometrové kolečko v parku, na něm smečka úporně bojujících běžců. Jak hodiny ubíhají, tím více se perou se sebou samými než se soupeři. Dnem i nocí, poledním žárem i za večerní bouřky. Zpocení, vyčerpaní, nad ránem už jen mátohy motající se v oparu.
Pohledem bližším je ovšem každá čtyřiadvacetihodinovka vlastně hrozně zajímavé mraveniště – běžecké divadlo, v němž se odehrává řada dramat. Zdánlivé úskalí v podobě nudy na kratinkém okruhu se tady překlápí ve výhodu. Pořád je nač koukat, porovnávat, rozebírat. Tyto borce navíc jednotvárně se opakující pasáže nijak neiritují. Naopak. Stereotyp jim umožňuje pohroužit se více do sebe sama. Zároveň mají uprostřed kola jistotu, že se nejpozději za pět set metrů mohou občerstvit. To se tady sakra hodí.
Právě hemžení v zázemí závodu patří k důkazům, jak moc je samota dálkového běžce ve skutečnosti kolektivním sportem. Je sice pravda, že pořadatelé neustále doplňují bohatý občerstvovací stan, jenž si často nezadá s rautem na plesu v opeře, a nabízí kupříkladu masáže (hned vedle stojí jakési stanové městečko). Většina běžců má ale přesto svého supporťáka, na všechno připraveného pomocníka, který naprosto přesně ví, kdy podat domácí nákyp, větrovku nebo čelovku na noc. Kdy politovat, kdy naopak vynadat, či dokonce v krajním případě jemně profackovat.
Vtipné je, že ultraběžci si takto pomáhají navzájem. Kupříkladu při letošním tradičním kladenském mistrovství republiky plnila úlohu dvorní servismanky jeho pozdějšího vítěze Radka Brunnera (255,7 kilometru) další hvězda domácí ultra scény, toho času rekonvalescentka Radka Churaňová.
A kdyby jen servismanky, mimo jiné i zapisovačky důležitých poznatků. Ono totiž ultraběhání na nejvyšší úrovni je svým způsobem alchymie, kdy i sebemenší postřeh může napříště mít cenu zlata. Což ve jmenovaném případě klidně může být to vytoužené, spartathlonské…
Co se sleduje? Tak třeba součet spořádaných laskomin i tekutin, jak se na které jídlo v jaké fázi závodu běželo, jak rychle se ho podařilo strávit, případně jak dlouho se čekalo, než to půjde ven… Ano, i zvracení či barva moči se poznamenává. Kdy nastoupila ospalost, co ji zahnalo. Kdy se objevily „halušky“ – vidiny z vyčerpání. Stává se, že jedinec kupříkladu potká v parku někoho, kdo tam ve skutečnosti není. A samozřejmě i výkyvy nálady, stupnice nadávek, neboť sebevíc týranému tělu vždycky šéfuje hlava.
U řady stanů se také shromažďují rodinní příslušníci, přátelé, fanoušci. Zatímco na trati panuje naprosté ticho, které ostatně tito běžci vyhledávají, v zázemí to hučí jako v úle. Jemně, nerušivě. Povídá se, povzbuzuje. Samozřejmě, nejvíc se fandí tomu „svému“, nicméně při podobných dýcháncích nabírá pojem „úhlavní protivník“ vcelku relativní význam. Půjčují se baterky do čelovky, vyměňují recepty na ultrakoláčky. I mezi předbíhajícími se protagonisty může mít v jejich stavu prosté slůvko „pojď“ význam přímo rozhodující.
A pak ten pohled na závodníky samotné. První v pořadí zpravidla nebývají těmi úplně nejšťastnějšími, neboť trpí nejrychlejším tempem… Jestli lidská tvář je oknem do duše, tady to platí dvojnásob zejména s přibývajícími hodinami, obzvláště pak nad ránem. Únava, vyčerpání, utrpení, nadějeplný pohled na zápěstí, jestli už opravdu nebudou pískat konec. A kdesi v hloubi očí neustávající hlad. Po dalších metrech, tamhle do zatáčky, ještě jedno kolečko navrch. Ještě deset.
Takhle nějak to vypadá při většině čtyřiadvacítek. Lhostejno, zda se jedná o letní kladenský republikový šampionát, tradiční listopadový dobroběžecký festival ve Františkových Lázních nebo zimní trailovou taškařici s omrzlinami na Lysé hoře.
48hodinovka
Tohle už je zábava opravdu pro ty otrlejší, proto se do ní pouští v porovnání s jednodenním zápolením zlomek odvážlivců. Tady se už hraje významněji na ideální rozložení běhu a chůze, samozřejmě s vhodným zařazením klidové fáze. Neboť bez zalehnutí se vydrží dva dny v kuse hýbat skutečně málokdo.
Aby podivuhodností pro nezasvěcené nebylo málo, v Brně se svého času běhávala dokonce halová 48hodinovka. Určitě si vybavíš vysokou kupoli pavilonu Z na tamním výstavišti a právě uvnitř něj vytýčili čtvrtkilometrové kolečko a už to jelo. Z pochopitelných důvodů museli běžci co čtyři hodiny měnit směr. I tak se zrodily zajímavé výkony. Třeba v roce 2009 tam natočil domácí závodník Daniel Orálek coby vycházející hvězda ultrascény 366,8 kilometru. Rok před ním se tam objevil dokonce i řecký nezmar Yannis Kouros, který mimochodem uběhl na sklonku starého milénia za dva dny na škvárovém hřišti 473,5 kilometru.
Dneska už si dávají tito nadšenci dostaveníčko rovněž na Kladně, jenom startují o den dříve než jednodenní rychlíci.
Šestidenní
Stále je to ještě běžecký závod. Rozhoduje tady každá hodina, a to je jich k dispozici už opravdu hodně. Známý podnik se pravidelně koná nedaleko od nás, v maďarském městě Balatonfured. Vyprávět o něm by mohl fantom tradičního pražského dobročinného Běhu pro Teribear Štefan Krč. Čiperný důchodce před nějakými sedmi roky nakroutil na břehu známého jezera 541 kilometrů. Co do strategie údajně stačí nějak překlepat prvních 140 hodin, protože v těch závěrečných čtyřech do toho začnou všichni opravdu šlapat. Ti nejumíněnější útočí až na tisícikilometrovou hranici.
Zaujalo? Láká? Jak se tedy na takhle náročnou kratochvíli připravit? Může se zdát, že postačí držet mantru kultovního maratonce Oldy z České Sody. „Jak, co dělám, když neběhám! Běhám furt!“ Ale nestačí.
Samozřejmě, vyznavači celodenního měření sil pobíhají či se zaměstnávají jinak takřka denně. Potřebují, aby se prostý volný pohyb stal jejich přirozeností. Aby jej tělo přestalo vnímat jako zátěž. Podmínkou pro úspěch při mnohahodinových bězích však je zároveň i přirozený harmonický rozvoj, výkonnostní i osobnostní zrání. Jako vždy a všude, i tady se vyplácí postupovat krok za krokem, od základů: Rozběhej se. Nauč se běhat dobře. Nauč se běhat svižně. Poznej svoje tempo. Zvyšuj je. Prodlužuj je. Závoď.
Vytrvalci nespěchají, začni proto hodinovkou.