Originálních závodů je spousta, tento však ční nad všechny. Kde jinde vystartuješ z dějiště olympijských her, proběhneš se v bývalé sáňkařské dráze, potkáš divokou zvěř, několikrát se ztratíš nebo běžíš okolo zóny nevybuchnutých min? My takový v Bosně a Hercegovině absolvovali.
Většina evropských trailových i ultra závodů se běhá po turistických trasách. Nečekáš proto, že se na předstartovním briefingu dozvíša, ať si první fázi dáváš pozor zejména na divoké psy. A že medvědy tu potkáš jen zřídka a že by neměli být tak nebezpeční… Uff. Mysleli jsme si také, že v Evropě nejsou neprozkoumaná místa a že vždy narazíš na někoho místního nebo na turistu. Avšak v Bosně to je zcela jiný svět.
Už krátká návštěva Sarajeva nás překvapila. Město s pozadím hor, kde se spojuje historie dávná i blízká, prolíná se kultura muslimská i křesťanská. Co nás však překvapilo nejvíce? Vřelost lidí a připravenost vám kdykoliv pomoct.
Ze Sarajeva vyrážíme dále do hor – do Jahoriny. Dějiště alpských disciplín, zimní olympiády 84‘. Vítají nás obrovské olympijské kruhy a sportovní středisko pomalu vstávající z popela. Stojí tady vedle sebe moderní hotely a rozpadající se ubytovny olympijské vesničky. Jeden den se tu aklimatizujeme a pak už nás čeká velké dobrodružství.
Michalův Ultra trail – 101 km
Stojím na startu spolu s dalšími dobrodruhy. Nemáme žádné čipy. Na jednotlivých checkpointech budou každého zapisovat do systému ručně podle toho, jak kdo přiběhne. Mám před sebou svých prvních sto závodních kilometrů v životě.
Střemhlav dolů
Start! Vybíhám z třetí řady. Tempo mi přijde pomalé, zrychluji. Najednou jsem na druhém místě a navyšuji náskok. Běžím lehce, prostě letím. Trošku mi dělá problém sledovat značení. Nejsem zvyklý běhat na čele. První mi zmizel z dohledu, na další mám náskok asi 300 metrů. Zatáčka střídá zatáčku, těžký technický seběh mi ale vyhovuje. Připadám si jako pták.
Přemýšlím: „Jak to že jsem, tak v předu? Vždyť běžím pomalu, šetřím síly.“ Ztrácím koncentraci a najednou za sebou slyším „Tuda!“ Otáčím se a pár set metrů za mnou probíhá skupinka jinou odbočkou. Doháním skupinku. Jsem pátý, nevadí, trošku si tady odpočinu. Vbíháme do mlhy. Najednou jako by značení zmizelo. Hledáme cestu. Máme ji. Znovu se rozbíháme. Další odbočka a další bloudění. Opět se rozbíháme, další kilometry to jde jako po másle.
Bloudím, bloudíš, bloudíme
Jsem na rozcestí, dávám se vlevo v mlze vidím značky, ale po pár stech metrech mi hodinky usilovně vibrují, že jsme mimo trasu. „Jak to? Vždyť je tady značení. To není možné.“ Zastavuji a kontroluji trasu v hodinkách, vede jinudy. „Co to sakra je?“ Chvíli přemýšlím, najednou vidím čelovky o pár set metrů dále a na rozcestí pokračují rovně místo vlevo. Vyrážím za nimi, tady je odklon na kratší trasu. Jsem demotivovaný. Nemám chuť závodit. Takhle to zpackat hned na začátku! No nic jde se dál. Z kopce se kolem skupinky proženu. Jeden, druhý… soutěživost je zpět.
Opírám se do seběhu. Běžím na vlně. Nevnímám nic než běh. Od značky ke značce. Přímo, kámen nekámen, bláto nebláto. Jsem jen já a běh. Když míjím jednoho běžce, jen slyším „Crazy!“ Cítím, jak s každým krokem mám síly víc a víc, jako by mě něco doslova dobíjelo vnitřní baterky. Ten pocit je opojný a já se do seběhu opřu silou. Nemám to dělat, ale jsem tak opilý rychlostí.
Nebezpečí vstříc
První checkpoint. Nechci se zdržovat. Jen se zapsat. Prý jsem čtvrtý. „No teda, tak vpřed!“ Zpevněná cesta střídá lesní stezku až běžím jen po cestičce, která jde spíše tušit. Tady 35 let nešel téměř nikdo. Ze tmy se vynoří divoký pes. Adrenalin stoupá. Zrychlím doslova do sprintu. Dělí nás dlouhá louže, běžíme každý po své straně, já a pes. Letím, co to jde. Stále se mě drží, jsem dost daleko, a tak po mě neskočí. „Komu dojde dříve? Mně nebo jemu?“ Už, už mám pocit, že mi musí prasknout plíce. „Uff!“ Zpomaluje, ještě za mnou párkrát štěkne a nechává mě být. sprintuji dalších 100 metrů a zpomalím. Musím ale běžet, vydýchávám se. „To teda bylo!“ Propadám nekontrolovatelnému smíchu.
Už pár set metrů jsem neviděl živou duši. Najednou slyším divný hučivý zvuk. V údolí vidím podivný komplex, podívám se na hodinky jsem 500 metrů mimo trasu. To je divné. To bych musel lítat vzduchem. Zvuk ustane a GPS ukazuje polohu na trase. Popoběhnu pár set metrů, zvuk je zpět a já jsme zase mimo trasu. „Asi mám halucinace…“První stoupání. Teď se bude lámat chleba. Obávám se, že ztratím. Jenže se cítím dobře. Jdu jako dobře namazaný stroj. Doháním jednoho soupeře. Chvíli jdeme spolu, ale jsem rychlejší. Checkpoint a potvrzení, že jsem třetí.
Koleno vypovídá službu
Pomalu začíná přibývat světlo, právě včas. Čelovka totiž začíná pomalu zhasínat. S úsvitem dorážím k ferratě. Traverzuji slušným tempem. Dostávám se před dalšího soupeře. Ferata je zakončená seskokem ze dvou metrů. Skáču, něco není dobře, levé koleno vypovídá poslušnost. Zkouším se rozběhnout, pokud nebude koleno fungovat, bude to problém.
Je to problém. Pohybuji se jako šnek. Nemůžu běžet, tady z kopce bych měl získávat, ale já se sotva vleču. Se zatnutými zuby dorážím na další CP. Zapsaný jsem jako druhý muž, ale zatím co rozhýbávám koleno se proženou další běžci. Jde se, teď mám jiný úkol – dokončit.
Chvíli běžím, chvíli jdu. Bojuji se svým tělem o každý metr. Chvilkami mám problém vnímat, a tak se opět dvakrát ztrácím. Opakuji si: „Nezastavovat, nezastavovat!“ překonává mě pár dalších běžců. Dorážím na velký CP. Tady za půlkou jsem ještě v top 10, naposledy. Velký chcekpoint znamená, že tady mám dropbag. Převlékám se, ale kvůli křečím v břiše ztrácím pětačtyřicet minut.
Okolo minového pole
Dostávám se do kaňonu, jdu po náspu staré železnice. Násep, tunel, násep, tunel, a pořád dokola. První tunel pohoda. Běžím poslepu. Druhý, tady je mnohem větší tma, svítím si mobilem. Najednou stojím doslova u zdi, je tu zával, přelézám ho, je tu propadlý strop. Přemýšlím nakolik je to bezpečné. Vybíhám z tunelu. Násep je z jedné strany zarostlý hustým křovím a na druhé straně je 50 metrů hluboký sráz. Žádný plot, nic, prostě metrová cestička a pak, díra. Samotný kaňon je divočina. Skály, nespoutaná vegetace, kolem lítají dravci.
Najednou jsou kolem pásky a na nich nápis: „Pozor mine“ – „Sakra“, tak tady bych se asi měl držet stezky. Adrenalin mi žene tepovku do výšin a já se snažím přesvědčit, že je to úplně normální. Koleno stávkuje. Naštěstí přichází stoupání. Tady mě koleno nelimituje a já sbírám jednoho běžce za druhým. Dobíhám na hřeben s výhledem na Sarajevo, ten pohled plný kontrastů mi vlévá slzy dojetí do očí.
A seběh. Zkouším to. Pár metrů to jde a pak stop. Přecházím do šourání. Díky bolesti ještě dvakrát zabloudím. Další stoupání mě zachraňuje. Jen místa, kde je třeba přeskakovat hluboké kaluže. mě doslova ničí, ale už jsem skoro v cíli posledních šest kilometrů. Cítím cíl a zrychluji. Poslední checkpoint, teď už jen tři kiláky dolů do cíle. „Tak to bych mohl mít za patnáct minut.“ Říkám si
Dolů. „Au!“ Přepočítal jsem se, každý kilometr mi trvá tuto dobu. Na posledním kilometru potkám šéfku závodu Sanju. Povzbuzuje mě. Pokusím se o úsměv a 100 metrů běžím, obličej zkřivený bolestí ale dává najevo, že takto to nejde. Už vidím Soňu. Čeká na mě v cíli. Rozbíhám se, a cílovou rovinku probíhám s rukama nad hlavou. Bolest je vymazána. Cítím radost. Pak se svalím a musím se držet zábran, abych neskončil na zemi. Soňa se o mě stará. Ve mně se mísí neskutečné štěstí a bolest, mám za sebou s blouděním 107 kilometrů. Byl to ten nejšílenější závod, jaký jsem kdy běžel. Skutečná divočina. Nebezpečí a krásná příroda. Stálo to za to. Pro tohle běhám.
Sonin Midi trail – 38 km
Z olympijské Jahoriny mě veze autobus s jinými běžci na start do Sarajeva. 38kilometrová trasa jako nestartuje z Jahoriny, ale odsud. Když zastaví, jdu jak kachna za ostatními, protože nevím kam. Dojdeme na malé náměstíčko s kašnou. Vůbec nevypadá, že by se tu měl nějaký závod konat. Všichni si sednou do malých kavárniček a já přemýšlím, zda jsem tu správně. Prý ano. Nic se neděje, až po chvíli začínají pořadatelé nafukovat bránu a opravdu v osm ráno se tu startuje. Holt Balkán!
Probíháme historickým centrem. Je tajemné uličky jsou malé a úzké. Vše působí tak orientálně, jako v pohádce. Vybíháme z města okolo řeky, běžíme pod hradbami. Stále rovinka a asfalt.
Hůlky netřeba?
Jsem vůbec na trailovém závodě? Říkám si. Stále je tu pevný podklad. Cesta se začíná zvedat do kopce a já poprvé bloudím. Nějaký šprýmař schválně předělal značení, ale naštěstí se brzy i s dalšími běžci vrátíme. Cesta prudce stoupá nahoru, nad město. Značení je velmi málo a potkávám pořadatele a říkám mu, že chybí. Vědí to napravují, co to dá. Otevírá se nad námi Sarajevo. Přecházíme z cesty do terénu. Konečně si beru hůlky, už jsem myslela, že je táhnu zbytečně. Probíháme okolo starých, ještě rozstřílených budov z války. Tato mementa jsou připomínkou té hrůzy a mě mrazí. Naštěstí se moje mysl brzy stočí na bývalou sáňkařskou dráhu – přímo v jejím korytě vede nahoru naše trasa. Jak originální! Celá je pokrytá barevnými grafity a je to zážitek.
Kde je značení?
První občerstvovačka. Dávám se do řeči s milou turkyní Zeynep a vybíháme spolu. Probíháme lesem a najednou nikde žádné značení. Potkáváme skupinku z Chorvatska a nikdo nemůžeme najít trasu. Značení není. Je to peklo. Voláme organizátorům, nikdo to nebere. Asi po padesáti minutách potkáváme jiného běžce z delší trasy, který nám radí podle GPS kam dál. Chytáme značení a stoupáme po hřebeni až k vysílači. Celé Sarajevo a okolí je jak na dlani, obklopené majestátně horami. Potřebujeme znovu nabrat síly. Jíme a pijeme a pouštíme se dál na cestu. Vždy za sebou nemáme ani čtvrtinu!
V partě se to lépe táhne
Příroda je tady krásná a panenská, každou chvíli nás něčím překvapí. Už nebloudíme. Kde se dá, běžíme, do kopců stoupáme. Parta se pomalu trhá a my zůstáváme se Zeynep a s Milem z Rakouska. Přibíháme do části, kde je šílené bahno a kaluže. Klouže to a musíme dávat pozor. Je to jako bojová hra, ale odsýpá to.
Trasa pak vede prudce do kopce, půjčuji Zeynep jednu hůlku, aby odlehčila nohám, svoje nemá. Pak se před námi otevírá známý pohled na Jahorinu. Už jen kousek! Jako by nám do žil vlili novou energii. I když cesta velmi prudce stoupá, všichni myslíme na medaili, přehoupneme se přes kopec a už do něj vbíháme.
Byla to divočina, krásná, potrápila nás všechny blouděním – nakonec jsem místo 38 kilometrů jich naběhala 41. Ale zase mi ukázala, jaké to je běžet s parťáky. První závod, který jsem běžela kromě Michala s někým dalším. Stálo to za to. Jestli chceš poznat dobrodružství, vyprav se příští rok i přes tu dálku sem.
Jahorina Ultra Trail
Jde o trailový závod v Bosně a Hercegovině, který startuje z Jahoriny – horské oblasti, která byla v roce 1984 dějištěm zimních Olympijských her. Nyní slouží jako rekreační oblast.
Závod má 4 distance: Ultra – 101 km, Maxi – 69 km, Midi – 38 km, Mini – 17 km. Z toho jediná Midi začíná v nedalekém Sarajevu.
Více informací na www.jahorinatrail.com
Co stálo za to:
I když byl závod možná organizovaný trochu na divoko – na určitých částech chybělo značení a mnoho lidí bloudilo (i my), tak trasa byla nádherná s úseky po sportovištích bývalé olympiády. Součástí startovního balíčku byla krásná trička závodu. Po doběhu každého účastníka čekaly v ceně startovného úžasné speciality z grilu.
Jak se do Jahoriny dostaneš:
Cesta z Prahy je dlouhá 1 200 km a vede přes Slovensko, Maďarsko stále po dálnici až do Chorvatska a pak už povětšinou menšími cestami až do Sarajeva. Letecká doprava se nevyplatí, navíc ztratíte operativnost na místě. Přijeď ale s dostatečným předstihem, ať si stihneš po cestě odpočinout.
Co tady nevynechat:
V Bosně se velmi dobře a levně najíš. Doporučujeme Ti ochutnat balkánské speciality jako pljeskavicu, čevapčiči nebo třeba musaku. Skvělé jsou tu i studené talíře s místními sýry, klobáskami a salámy.
Text: Michal Hrabec a Soňa Hrabec Kotulková, Running2.cz | Foto: Shutterstock