24 hodin. 10 lidí. 2 dodávky. A 275 km nádherného anglického pobřeží, které bylo scénou pro štafetový závod Reebok Ragnar Race.
Ve Spojených státech nenajdete běžce, který by závod Ragnar Race neznal. Za 14 let své existence si vydobyl stejné renomé, jaké má u nás například Vltava Run. Rozdíl je v tom, že do kalendáře Ragnaru patří přes 20 závodů, kterých se účastní desítky tisíc běžců. Letos poprvé zamířil také do Evropy.
Oficiální název závodu zněl Reebok Ragnar Race White Cliffs a odkazoval na bílé útesy, které lemují pobřeží Anglie. Startovalo se 23. září z města Maidstone ležícího asi 60 km jihovýchodně od Londýna. Odtud se štafety vydaly po pobřeží přes Dover a Hastings až do 275 km vzdáleného Brightonu.
Trať byla rozdělena do 30 etap, které si mezi sebe rozdělili běžci desetičlenných týmů. Ten náš se jmenoval Reebok CEE, neboli Central East Europe, a byl složen ze šestice polských běžců a čtyř českých, mezi kterými byl populární fitness kouč a hudebník Jacob Bína či skvělý běžec Zdeněk Štěpánek, který mimo jiné zvládl uběhnout 840 km do Santiaga de Compostela za 10 dnů!
Větrem a tmou
Na mě vycházely etapy 9, 19 a 29. Když jsem stál na startu té první, už se stmívalo. Povinností proto byla čelovka a reflexní vesta. Ukazatele trasy byly sice doplněny blikajícími diodami, které ale naneštěstí občas vynechávaly, a tak nebylo složité uběhnout o pár kilometrů víc. Stalo se to nejednomu z nás.
Etapa nesla označení obtížnosti HARD, tedy těžká. Nebylo to kvůli profilu. I když v propozicích vypadala trať kopcovitě, nakonec na ní bylo jen pár lehkých kopečků. Obtížnou jí dělal protivítr.
Třináct kilometrů ve tmě a silném větru nebylo náročných jen fyzicky, ale také psychicky. Na malebné kolonádě v městečku Margate se k tomu přidalo i proskakování mezi turisty. Běžel jsem centrem města, mezi luxusními anglickými vilami, kolem historických majáků i polorozpadlých pevností. Běžel jsem po asfaltu, terénem i po písčité pláži, na jejímž okraji stály maličké barevné chatky. Před nimi seděli místní, grilovali, popíjeli pivo a povzbuzovali běžce. Angličani jsou fajn.
Po předání štafetové pásky jsem padl na zem a jen těžko si dokázal představit, že tohle si dám ještě dvakrát. Ale na rozjímání nebyl čas. Sundat triko, občerstvit se a sednout za volant. Jelo se na další předávku.
Bacha, jedeš na špatný straně!
Přejezdy od jedné předávky k druhé byly kapitolou samy pro sebe. Volant tu mají vpravo. A jezdí se vlevo. Po pár desítkách mil, několika odbočeních do protisměru a nedání přednosti zprava si ale zvyknete. Jinou možnost totiž ani nemáte.
Díky přejezdům od jedné předávky k druhé jsme poznali velký kus nádherného anglického venkova. Je zelený. Plný malých kopečků, úzkých silnic a upravených domečků. Země tu nebyla do posledního metru rozorána na hnědá pole nebo znásilněna řepkou.
Očistec je schovaný za majákem
Pořadatelé rozdělili obtížnost etap do několika kategorií. Nejtěžší z nich nesou označení VERY HARD. 19. etapa mezi ně patřila. Brzy jsem pochopil proč. Proběhl jsem kolem velké továrny, odbočil k majáku a za ním našel očistec. Foukal silný protivítr. Teplota atakovala i ve dvě hodiny ráno 20 °C. Ale hlavně trasa vedla po pláži z malých, kluzkých, mokrých, bořících se kamenů. Každý krok stál spoustu sil.
Naštěstí jsme měli po dalším přejezdu k dispozici pár hodin volna, během nichž svou práci odváděla polská část týmu. My jsme se poskládali v dodávce, jak to jen šlo a snažili se nabrat síly před posledními etapami.
Probudilo nás až svítání. Slunce bylo teprve nízko nad mořem, my jsme stáli na vysokém oceánském výběžku a užívali si pohled na bílé útesy i zelené stráně, kterým teď slunce dávalo oranžový odstín.
Kdyby člověku zbývaly ještě nějaké síly, hned by se rozběhl. Jenže nohy po dvou větrných etapách zkameněly. 25 kilometrů v ostrém tempu, řízení od jedné předávky k druhé a minimum spánku udělaly své.
Už zbývá jen kousek!
Má poslední etapa pro mě byla vrcholem celého závodu. Sice mě štípaly do očí pot a slunce, protože byl nádherný den, jakých si v Anglii moc neužijete. Sice se nohám nechtělo běžet. Sice jsem zaháněl myšlenky na sebevraždu. Ale stejně jsem si to užíval!
Po levé straně jsem měl oceán, od kterého mě dělil obrovský vysoký útes. Po pravé ruce jsem měl nekonečnou zelenou pláň. Nad hlavou modré nebe. V životě jsem po krásnější trase neběžel!
Předáno. Odběhnuto. Poslední etapa je na Jacobovi.
Věděl jsem, že tenhle závod je hlavně o zážitcích, proto jsme ho také chtěli běžet pohodově. Ale tyhle plány vzaly za své už se startovním výstřelem. Nakonec z toho bylo 4. místo v absolutním pořadí. Trať jsme zvládli za 23 hodin a 45 minut, které byly napěchované zážitky až po okraj.
Reebok Ragnar Race
Seriál štafetových závodů, který se zrodil v roce 2004 ve Spojených státech. Na území USA čítá 19 závodů, jeden se koná v Kanadě a letos poprvé zamířil také do Evropy, konkrétně do Velké Británie. Na jihovýchodním pobřeží Anglie startoval 23. září 170 mil (273,5 km) dlouhý Reebok Ragnar Race White Cliffs pojmenovaný po ikonických bílých útesech. Desetičlenné štafetové týmy si mezi sebou rozdělily 30 etap – jednu krásnější než druhou. „Trasa tohoto závodu patří mezi tři nejkrásnější, na kterých se Ragnar Race koná,“ prohlásil před startem závodu Tanner Bell, jeden z trojice zakladatelů.
Pokud vás Ragnar Race láká, příští rok se razantně přiblíží českým hranicím. Poprvé se totiž uskuteční v Německu.