Tentokrát jsem z redakce dostal zadání, které je poměrně zajímavé: „Napiš něco o rozdílu mezi tréninkem mužů a žen v běžeckých disciplínách.“ Trochu z toho uteču, ale bude to pouze zdánlivý útěk k věcem, které s tématem souvisejí a týkají se hlavně vztahu trenéra a svěřence. Budu se přitom zabývat pouze vrcholovým sportem, protože ten prozatím určuje i podobu sportu jako celku. Lidé totiž ke sportovním hvězdám vzhlížejí a snaží se je často alespoň napodobit nebo se jim přiblížit v některém aspektu svého fungování. Imponuje jim jejich sláva, výkony, které se zdají být za hranicemi možného, styl života, který vypadá jako ideální, nebo alespoň obdivuhodný. A to vše tedy do značné míry ovlivňuje to, jak oni sami sport vnímají, jak trénují a také jak k pohybu vedou svoje děti.
Muži vs ženy
Mezi mužským a ženským sportem je nebetyčný rozdíl. A není to jen o tom, že tělo muže a ženy funguje jinak, protože má vlivem odlišné hormonální činnosti rozdílnou stavbu. Jde také o jiný druh myšlení a psychiku, ale i to se dá zahrnout pod pojem tělo. Ale ještě je tady duch, do něhož spadá i mentální nastavení každého sportovce. Duch je totiž prostředníkem mezí tělem (a vědomím těla) a duší (podvědomím). Probíhá zde vyvažování potřeb těla a potřeb duše, a tady už lze rozdíl také najít poměrně velký.
Pokud se podíváme na mužský vrcholový sport, uvidíme, že muži mají více nebo méně pod kontrolou všechny tři složky své bytosti – tedy i z větší části svoji vlastní vůli. Spolupráce s trenéry jim dává nějaké mantinely (které ale nejsou nedotknutelné a vrcholový sportovec se s nimi musí ztotožnit) a metodiku, kterou musí sportovec přijmout, aby vše fungovalo. Dále je to o komunikaci, jakým způsobem tuto metodiku přivést úspěšně do praxe. Tady tedy probíhá přirozenější komunikace mezi sportovcem a trenérem, přičemž se oba musejí snažit, aby sladili své plány, cíle a požadavky.
Pokud to skřípe, začne sportovec hledat jiného trenéra, který bude lépe vyhovovat jeho cestě. Vše ale bývá často komplikováno nesprávným, či spíše nedostatečným pochopením světa, kvůli kterému sportovec obtížně slaďuje nároky sportu s vlastním životem. Vzniká jistý druh disharmonie, jež se projevuje zejména v přelomových fázích – včetně té, kdy sportovec svoji vrcholovou kariéru končí.
Závislost na trenérovi
V ženském sportu je situace naprosto jiná. Pro větší část žen je porovnávání sil a výkonnosti nepřirozené, a tudíž celkově velmi stresující. Kromě toho ženy mají tendenci se přizpůsobovat a navazovat na body opory. Takovým bodem se pak snadno může stát trenér, na nějž se naváží mentálně i psychicky. V tom okamžiku ale začnou přijímat jeho vůli, což je v podstatě závislost se všemi jejími negativními projevy, které jakákoliv závislost přináší. Včetně toho, že přestávají být vládkyněmi svého života, a místo toho začnou dřít a plnit do puntíku přání svých trenérů. V tu chvíli ale žijí jejich život, a v tomto stavu je drží vědomí, že právě takto uspějí ve sportu, protože přesně toto je ta cesta, která je dovede k vysněnému cíli.
Tento systém funguje, a proto je také hojně využíván. Odhaduji, že ve vytrvalostním sportu, a tudíž i v běhu, lze podobnou závislost pozorovat u nadpoloviční většiny větších či menších ženských sportovních hvězd. Otázkou ale je, zda je to správně. Z pohledu výkonů možná ano, z pohledu prvotní podstaty sportu ale myslím ne. Pro trenéra je samozřejmě pohodlnější, když si na sebe naváže svěřenkyni a ta plní jeho přání, dokud nepadne. Ten, kdo nemá svoji vůli pod kontrolou, nemá šanci se z toho vymanit jinak než totálním pádem dolů, který přinese reset.
Důvěra ano, ale ne bezmezná
Myslím si, že základním rysem trenéra by měla být tvorba takové platformy spolupráce, která na prvním místě zcela zachová svobodnou volbu svěřence. Trenér by měl být spíše mentorem než někým, kdo se snaží striktně něco řídit, a to i třeba úhybnými manévry a tvorbou prostředí, které ve jménu výkonů mlží opravdový stav věcí.
Systém bezmezné důvěry, systém, který přivádí člověka na hranu sebezničujícího tréninku, nebo dokonce až za ni, je platforma, která se podobá rakovině. Stejně jako rakovina, i tento systém dřív nebo později sežere sám sebe, a myslím si, že se toho ještě dočkám i já (a to neuvažuji, že bych se chtěl dožít nějak vysokého věku).
Svěřenec má poslední slovo
Základním atributem budoucí spolupráce ve vrcholovém sportu by měl být tedy kulatý stůl zahrnující spolupráci trenéra, svěřence a všech odborníků, kteří se podílejí na přípravě. Nicméně poslední slovo by měl mít vždy svěřenec. Sportovec by měl mít od trenéra k dispozici všechny informace o své situaci i o tom, jaké jsou možné varianty řešení, pak se svěřenec může svobodně rozhodnout na základě svého pohledu na věc a také toho, jak to cítí.
Jeho rozhodování by mělo být takové, aby prospělo zejména duši, a měl by tedy být přirozeně veden k tomu, aby své duši rozuměl. Nejvíce viditelným projevem duše jsou přitom city a pocity. Každý mladý člověk by se tedy měl učit, jak ve svých pocitech číst, aby se naučil lépe vyznat sám v době. K čemu je sportovci světový rekord, když se po skončení kariéry stane alkoholikem nebo sjede po skluzavce na okraj společnosti a dožívá neaktivně.
Světový rekord, špičkový výkon i jakákoliv velká medaile by naopak měly být odrazem celkové vyspělosti osobnosti, které sláva nesrazí vaz, ale která například dokáže slávu využít ve prospěch druhých. Naproti tomu dnešní vrcholový sport často distribuuje do světa zlomené mladé lidi bez vidiny své budoucnosti (vizi rámeček).
Osobnost je důležitější než výkon
Tvorba vrcholného výkonu by tedy měla být v rukách samotného sportovce. Trenér jako mentor a metodik se má snažit dodat maximum informací a nastínit cestu, kterou by se dalo jít. Tato cesta se ale bude vyvíjet a na všech odbočkách má mít od svých 18 let hlavní slovo svěřenec.
Trenér by mu měl zároveň pomáhat v tom, aby se naučil porozumět především sám sobě a také cestě, po které jde. Trenér by měl dokonce být schopen, pokud by například sportovec chtěl jít nefér cestou, takovou spolupráci neakceptovat a odmítnout. Jinak by měl ale rozhodnutí dospělého sportovce zcela respektovat a a měl by být schopen pomoci kráčet po jeho cestě bez negativních pocitů.
Je tedy nutné, aby trenéři byli schopni jednat na podkladě lásky k člověku a lásky k důležitým hodnotám. K tomu by měli vést i své svěřence, a ty by měli k vrcholu přivést ve stavu, kdy jsou hotoví jako lidé – s charakterem a vlastní vůlí, která je zdravá a tolerantní. Tyto kvality osobnosti by se měly stát důležitějšími než vlastní výkon.
Vytvořit to v mužském sportu bude jednodušší. U žen bude kvůli jejich přirozenému nastavení složitější dosáhnout toho, aby si zachovaly svou vůli, i když budou samy proti všem. Pokud se to ale povede, mohl by být výsledek naprosto fantastický, protože ženy umějí lépe prociťovat, a tedy i lépe rozpoznat, co je dobré pro jejich duši.
Pryč ze spárů uzurpátora
Jak ženy dostat ze spárů uzurpátorů jejich vůle? Nijak. Nemůžeš nahradit cizí vůli tou svojí, to by nikam nevedlo, nicméně do budoucna nemám žádné obavy. Dnešní systém již žere sám sebe. Dnešní sport je odrazem toho, jak funguje společnost, a to především společnost západního typu. V blízké budoucnosti se zcela jistě začnou měnit naše hodnoty i způsoby vnímání světa. A jakmile začne mizet to, co nám brání v rozhledu, začnou se měnit i sportovci a trenéři. Něco starého skončí a něco nového začne. Reformace či spíše transformace sportu, pokud jej chceme udržet jako životaschopnou součást života, je nutná. Pokud k ní nedojde, vrcholový sport skončí jako odpad.
Většina lidí pochopitelně ještě nemá v těchto věcech zcela jasno a jejich vysvětlení by vydalo za dlouhý samostatný článek, který by překračoval zaměření časopisu. Uvažuji ale, že se o to budu postupně pokoušet na svém Facebooku.
Sport není špatný, pokud se správně uchopí
Možná to vypadá, že brojím proti dnešnímu sportu jako proti něčemu špatnému, ale tak to není. Tvrdím jen, že končí životaschopnost systému v podobě, jak je nyní nastavený.
Dnešní pojetí sportu proto není ani dobré ani špatné. Má své dobré rysy stejně jako ty špatné. A nyní jen přichází čas ty dobré rysy posílit a ty špatné naopak odříznout. Již dnes vidím, že někteří trenéři a sportovci se snaží o něco podobného: O propojení přirozené rivality s přáním toho nejlepšího pro všechny, o opravdově myšlené úsměvy a slova uznání, která vycházejí ze srdce, o přátelství, vzájemnou pomoc a vnímání svých výsledků s úsměvem a vnitřním klidem. Někteří to již umějí, další si na to zatím ještě spíše hrají na sociálních sítí, ale všichni bychom k tomu měli jednou dojít.
I pro mě osobně je to obrovská škola. Svěřenci, kteří jsou u mě deset a více let by vám řekli, jak jsem na začátku trval na tom, aby se šlo určitým a přesným směrem a byl jsem vnitřně nervózní z toho, když tuto cestu něco zhatilo a degradovalo. To je ale přesně ono. I trenéři si řeší své ego, své myšlenky a touhy, řeší si své mentální nastavení a řeší také svůj vztah ke své duši.
Dnes se snažím vnímat cestu duše každého člověka. Je to hodně o vysvětlování, hledání odpovědí, ale také o učení se nelpění, tolerance apod. Z hlediska výkonů je to podstatně delší cesta, já ale sním o tom, že pomohu na svět sportovci, který bude mít nejen špičkové výkony, ale bude také v životě stabilní, bude přející, láskyplný a šlechetný. Zdá se to být nereálné, protože ten, kdo dojde na vrchol, tam dojde většinou díky přerostlému egu, které drtí vše okolo. A kdo má přerostlé ego, směřuje k pýše. A kdo je pyšný, považuje ostatní lidi za méněcenné, přestože s nimi se snaží mluvit hezky, aby si tvořil image. Vždycky si vzpomenu na hranou pohádku o Šmoulech – Gargamel v ní předváděl své kouzelnické kousky lidem, ti mu tleskali a zbožňovali ho. On se na ně usmíval, mával jim, a když se obrátil a řekl s opovržením, že to jsou uctívači.
Vůle je začátek
Slovo uctívač je pro mě synonymem pro člověka bez vůle. A právě u vůle bychom měli začít. Trenér by měl začít tím, že bude ctít svobodnou vůli každého svého svěřence. Pokud již došlo k tomu, že se na svobodná vůle jeho svěřence navázala na tu jeho, pak by mu měl dát svobodu a žádat po něm hledání vlastní cesty, i kdyby to mělo znamenat jeho odchod – vývoji jeho osobnosti to může jen prospět.
Věřím zkrátka v lepší společnost a lepší společenské systémy i v pokrok člověka na úrovni duchovních a duševních schopností. A stejně tak věřím i v prospěšnost sportu založeného na vzájemné podpoře, šlechetnosti, dobrotě jako katalyzátoru pokroku i cvičiště pro člověka, který pracuje na svém charakteru.