Druhý díl reportáže o tom, jaké je to na vlastní kůži si vyzkoušet parkour. První část čtěte zde.
Blažený adrenalin
Po chvíli přichází na řadu další výživný kousek. Na nejnižší schody pokládají naši instruktoři dlouhou dřevěnou bednu. Naším úkolem je dostat se nejprve na ni a poté na žulové zábradlí, které je nejen nad úrovní našeho pasu, ale navíc ještě skoro půl metru daleko. V podání kluků to opět působí jako nic, jenže když stojím na bedně, přede mnou klandr a pode mnou díra, je mi špatně. „To nevzdáš, nebuď máslo!“ šeptá mi mé ctižádostivé já. Tak se tedy nadechuju, skáču a už se drápu na klandr. Asi to nebyla žádná elegance, ale jsem tam! Klepou se mi kolena, ale po těle se mi rozlévá takový ten blažený, postadrenalinový pocit.
Na závěr ještě zkoušíme přeskoky z jednoho nízkého patníku na druhý, což je už zcela mimo mé možnosti. A nejen mé – z naší skupinky to zvládá jen jeden kluk, odhadem možná o polovinu mladší než já. Po vystřídání ještě absolvuju asi čtyřicetiminutový běžecký trénink a můžu vyrazit k domovu.
A pocity? Je jasné, že po takové krátké ochutnávce ze mě žádný traceur (jak se říká vyznavačům parkouru) být nemůže. Kromě toho si odnáším pár šrámů a také mé vetché klouby proti nezvyklé zátěži poněkud protestují. Na druhou stranu už ale trochu chápu, co na tom ti kluci vlastně vidí.
|
Víc než jen adrenalin Vzhledem k tomu, že vyznavači parkouru předvádějí různé extrémní kousky, se může zdát, že jde hlavně o adrenalinový sport. Skutečnost je ale trochu jiná. Hlavním propagátorem parkouru se v osmdesátých letech minulého století stal Francouz David Belle. Tento mladík trénoval bojová umění a gymnastiku a zajímal se přitom o jejich využití v běžném životě. A protože byl synem vojáka, inspiroval se navíc překážkovou tratí využívanou ve vojenském výcviku. Při parkouru jde o to dostat se z bodu A do bodu B, a to nejen nejrychleji, ale zároveň co nejefektivněji, s nejmenší spotřebou energie a co nejpřímější cestou. Přitom je samozřejmě třeba překonávat rozmanité překážky – v případě městského parkouru jde o různé betonové zdi, zábradlí, schodiště apod. V roce 2003 se oddělil proud nazvaný free running, který se méně soustředí na efektivitu a více na volnost pohybu, rozvoj sebe sama, ale i estetickou stránku (mj. zařazuje více akrobatických prvků, takže je divácky atraktivnější). Parkour ovšem není jen o fyzické stránce pohybu. Jeho vyznavači jej vnímají podobně jako bojová umění, tedy jako cestu. Proto také u nich zároveň dochází ke změně myšlení, která jim umožňuje snazší překonávání překážek i v běžném životě. |
Text: Blanka Gololobovová
Foto: Archiv Nike