Čas nezastavíš a v životě každého běžce nutně přijde okamžik, kdy se jeho výkony nejen nezlepšují, ale naopak začínají klesat. Nemusí to ale nutně znamenat konec radosti z běhu, nýbrž naopak začátek nové cesty.
Život nám někdy nabízí zajímavé situace – třeba když máme pocit, že musíme vykročit novým směrem, přestože smýšlíme o činnosti důvěrně známé. Platí to i pro běžce, kteří mají za sebou soustavný výkonnostní, nebo dokonce vrcholový trénink, jenže dostávají se do věku, kdy musí přehodnotit své záměry, cíle i místo, které má sport v jejich životě. Zkrátka přijde čas utvořit si s běháním nový vztah.
Je to čas vnitřních změn i těch, které se odehrávají na povrchu. Jedny bez druhých totiž neexistují – vše, co se nám děje uvnitř, se vždy projeví i navenek.
Nový začátek běžecké cesty
Ještě nedávno jsme v souladu s vizí výkonnostního sportovce soupeřili o sekundy a o místa na výsluní. Nyní je ale cítit určitá ztráta agrese, možná je maličko méně sil, prodlužuje se regenerace mezi tréninky, snižují se absolvované kvalitní i objemové kilometry. Více cítíme i šrámy, které jsme v průběhu let posbírali, a stále častěji nemůžeme trénovat tak, jak bychom chtěli.
Je čas na změnu, je čas dát své činnosti nový impulz. Je přitom potřeba si uvědomit, že pokud chceme být nadále úspěšní, musí se ta nejzásadnější změna udát v nás. Celkový dobrý pocit ze sportu, ze soupeření se utváří v nás a v nás také vznikají pocity, jež nás mohou vynést nahoru, nebo naopak srazí do zoufalství a beznaděje. To, co se máme naučit vnímat, tedy nejsou vnější děje, ale náš vnitřní stav.
Atlet je v tuto chvíli znovu na začátku cesty – cesty, která ho ve skutečnosti může dovézt dál než k výkonům či medailím. Může se totiž naučit vnímat sebe sama důkladněji, a přitom odlehčeněji než dřív. Trénink se tak může stát přirozenějším a výkony mu mohou přinášet jiný druh radosti. Jak to ale udělat?
Klíčem je vnímat sám sebe s určitou pokorou, vírou ve správný směr vlastního vývoje a s pocitem, že nic není nemožné, ale zároveň nic není nutné. Dostat se do stavu, kdy má člověk pocit, že ať se stane cokoliv, bude to v pořádku. Vyběhnu na trénink, vnímám své tělo a ve spolupráci se svým vnitřním prostorem utvářím vlastní trénink, výkon v něm i své pocity. Mohu mít tréninkový záměr, ale vývoj vlastní tréninkové jednotky mohu nechat na okamžitém zlomu, který vždy přijde. Tento zlom je potřeba nekritizovat a spíše vnímat jeho energie, jeho směřování a nechat se jím vést. Racionální hodnocení je potřeba nechat na čas po tréninku.
Nechat se vést pocitem
Jsou sportovci, kteří se rádi probírají čísly, zjišťují, kde to běželo dle představ, kde byla slabší chvilka, jak běžec reagoval na stoupání apod. To je naprosto v pořádku, racionální zhodnocení tréninkové jednotky považuji za důležité. Nicméně při samotném běhu není třeba dělat nic z toho – jakmile běžím, vzniká uvnitř mě pocit, se kterým pracuji a nechám se jím vést. Nevkládám do toho svoji mysl, nekritizuji, jen vnímám, co se děje.
Dle záměru tréninkové jednotky pak postupně do tohoto pocitu vkládám větší či menší úsilí, ale právě pocit mi říká, jak moc se překonávat, kdy ubrat a kdy přidat. Zde můžeme použít zkušenost, schopnost správně rozkládat síly, nicméně pokud chceme do tréninku vložit více agrese, což je u těch rychlých nutné, musí tato agrese vycházet ze zajištěného vnitřního prostoru a pocitově jasné situace. Tím se totiž agrese stane povrchovou. To ale neznamená, že je méně účinná, jen výsledek už pro nás nebude ničím zásadním. Jen díky ní překonáme horší pocity, kterými se tělo brání vysoké intenzitě.
Hlavní výhoda tohoto přístupu je, že vnímání výkonu se stává vedlejší, což umožňuje lépe pracovat s celkovým směřováním a záměry z oblasti tréninku i závodů. Sportování se stává přirozenou součástí života, nezabíjí v nás dobré pocity, ale naopak je posiluje. Důsledkem je příliv energie, který s sebou nese i pomalejší pokles výkonnosti.
Zmíněný přístup nás učí vnímat sebe sama jako bytost, která se nadále vyvíjí. Toto uvědomění je očistné pro naše snahy se správně v životě zařadit. Vlastní závodění pak přináší nové rozměry našeho snažení. Už dokážeme své souboje vnímat bez pocitů, že něco musíme nebo chceme, a to třeba i za vysokou cenu.
Egoismus patří k mládí
Největším problém při přechodu běžce do pokročilejších veteránských kategorií bývá vnitřní pocit zmaru, že to již není, co to bývalo, že zvládá méně a méně, ubývá rychlost, a dokonce i vytrvalost. Ale tento druh myšlení je sám o sobě nereformovatelný. Musí se změnit od samého základu.
Je to nová práce, která v sobě nese nadace nového začátku, nových přístupů a nového vnímání sebe sama. Může to být začátek, který bude radostný, je ale třeba zvládnout své ego, které nám našeptává něco o výjimečnosti a hovoří o velkých cílech, velkých výkonech a medailích. Jasně, i veterán může běhat velmi rychle a dosahovat skvělých výsledků, ale dokáže to jen tehdy, pokud dokonale zvládne sebe sama.
Mladý atlet totiž může založit svůj výkon na egoismu. Tento přístup v mladém věku dodává mnoho energie a popostrkuje ho vpřed. V určité chvíli se ale vyčerpá a energie začne ubývat. Pokud ji nenahradíme, klesne až ke kritické hodnotě, a člověk, pokud neudělá potřebné změny, může i vážně onemocnět.
To je přirozený vývoj každé osobnosti. Jako by nám osud dočasně toleroval třeba i velmi silný egoismus, jako by nám říkal: „Dobrá, dám ti, co chceš, ale pak to musíš uřídit, zvládnout. Vylez nahoru, jenže pak musíš slézt, nebo spadneš.“ A když to člověk nezvládne, končí často hodně nepěkně. Naopak toho, kdo to zvládne, neopouští úsměv, přestože s klesající výkonností klesá také zájem o jeho osobu. Dívá se zpět, vidí, že dokázal hodně, a nyní dává svému životu i sportování nový rozměr.
Energii čerpej z pocitu štěstí
Za čím duše utíká? Čemu duše dává energii? Vnitřní radosti. Je to právě vnitřní pocit štěstí, který nám dodává energii, a tím i razanci našim tréninkům a závodům. Problém je v tom, když má tento pocit štěstí základy pouze v prosazení sebe sama. Pak totiž dřív nebo později nastane okamžik, kdy se tomuto stavu začne sama duše bránit a dochází k prudkému úbytku energie.
To je zlomový bod, který často přichází právě ve chvíli, kdy začne člověk sestupovat z vrcholu. Často jsem si všimnul, že sportovci, kteří končili svoji kariéru, a přitom začali trénovat své svěřence, nezřídka úspěšně pokračovali i ve svém vlastním tréninku. Hlavní radost jim totiž začala dělat nová spolupráce. Koučování je již práce pro druhého člověka, a to má duše ráda. Tím dochází k přirozenému přeladění sportovce. Ale dá se to udělat i jinak.
Přijmout své „ponížení“ vyplývající z faktu, že běhám pomaleji a méně vydržím, je paradoxně nádherně očistný okamžik. Život pak může začít hrát všemi barvami a sportování začne člověka nabíjet.
Buď na sebe hodný
Pamatuj, že sledování záměrů, které si vytvoříš, je záležitostí koncentrace. A koncentrace, což možná mnohé překvapí, vzniká z citů. Prociť děj, který se před tebou utváří, a do kterého patří i tvůj nový cíl. Cit se promítne do pocitu, a to je již energie, kterou můžeš koncentrovat. A když ji budeš mít ve vědomí dostatečně dlouho, jsi koncentrovaný na to, abys udělal skutečné změny.
Ostatně dělat změny v životě je základní potřebou každého člověka. Čas nelze zastavit a nelze zastavit ani děj. Nesnaž se proto udržet to, co je teď. Měň sebe, svůj přístup a měň ho k lepšímu.
V rámci sportu pak tvé přeměny mohou zahrnovat výkony, umístění v závodech, ale jejich podklad a vnímání se musí s věkem měnit. Pokud si chceš udržet správné směřování, musíš správně vnímat interakci svého vnitřního prostoru s tím vnějším.
Buď přitom na sebe hodný – veterán se na nikoho nevytahuje, ale také se před nikým nesklání. Je člověkem, který již něco zná, něco zažil a svoji sportovní cestu má plně pod láskyplnou kontrolou.