Diváci tleskali ve Stromovce i na Strahově
Nejprve se s dráhou musela rozloučit, protože na „chemicky“ připravené
běžkyně východního bloku jí nestačily síly. A i když posléze patřila mezi
nejlepší v maratonu, na olympijské zlato nikdy nedosáhla. Nebylo jí ani
šedesát, když její život ukončila rakovina.
Je to sice k ostatním běhajícím dámám poněkud nespravedlivé, ale do moderní
historie maratonského běhu se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého
století zapsaly především čtyři elitní vytrvalkyně: Američanka Joan Benoitová,
Rosa Motaová z Portugalska a dvě Norky. Šlo o Grete Waitzovou a Ingrid
Kristiansenovou.
Prvně jmenovanou Seveřanku v Československu celkem znali. Šestkrát totiž
v pražské Stromovce (v letech 1973 až 1978) vyhrála Běh Rudého práva, na
svou dobu docela prestižní závod, v němž startovali rychlí Finové v čele se
slavným Lasse Virénem. Mezi ženami kralovala drobná blondýnka, jenže se
nejednalo o krajanku čtyřnásobného olympijského vítěze, nýbrž o zástupkyni
jiné skandinávské sportovní velmoci – Norku Grete Waitzovou.
Od mládí patřila ve své vlasti k nejlepším. Za celou kariéru vybojovala
34 norských titulů. Zpočátku se zaměřovala na střední tratě. V roce 1974
získala na mistrovství Evropy v Římě na patnáctistovce svou první medaili.
Dvacetiletá rodačka z Osla, závodící ještě pod dívčím jménem Andersenová, se
radovala z bronzu, kterým odstartovala výjimečnou kariéru. Hned v příští
sezoně se stala poprvé světovou rekordmankou: 3 000 metrů zaběhla doma
v Oslu za 8:46,6. Podstatnější v její kariéře ale byl životní krok, když řekla ano
svému trenérovi Jacku Waitzovi.
Osudová nabídka z New Yorku
S novým příjmením a skoro přesně o rok později a zároveň i na stejném místě
světové maximum posunula na 8:45,4. Přitom byla amatérskou závodnicí a na
živobytí si vydělávala jako kantorka.
Druhou pražskou stopou Norky, která se stala běžeckým vzorem pro tisíce žen,
bylo mistrovství Evropy, které se koncem srpna roku 1978 konalo na Strahově.
Tehdy se Waitzová rozhodla pro dvojstart. Spokojená sice po kritice v norském
tisku nebyla, nicméně zaběhla špičkové časy. Na 3 000 metrů získala bronz
(8:34,33) a na patnáctistovce skončila pátá (4:00,55).
Deštivý pražský šampionát byl pro Waitzovou loučením s dráhovou atletikou.
Bylo zřejmé, že na „chemicky“ připravené běžkyně východního bloku její síly
nestačí. Díky nabídce organizátorů Newyorského maratonu se zaměřila na
silnici a její královskou disciplínu. Premiéru na distanci 42,195 kilometrů si
odbyla ještě v roce 1978. V největším světovém maratonu dokázala nejen
zvítězit, ale časem 2:32:30 zároveň vytvořit nejlepší světový výkon (světové
rekordy se v silničních disciplínách uznávají až od roku 2004).
Tím pro Waitzovou začala slavná éra, během níž vyhrála třináct z devatenácti
maratonských závodů. V době, kdy si maratonkyně teprve získávaly respekt,
běhala časy, které by byly ozdobou současných velkých závodů a šampionátů.
V roce 1979 se vrátila do New Yorku a jako první žena v historii zaběhla
maraton pod dvě a půl hodiny. Zvítězila časem 2:27:33, v dalším roce se jí při
„Big Apple“ podařilo dosáhnout na vítězný hattrick a potřetí přepsat historii,
když zvítězila za 2:25:42.
První mistryně světa v maratonu
Skvělé časy chtěla v roce 1982 přetavit v medaili na mistrovství Evropy
v Aténách, kde měl ženský maraton oficiální premiéru na velké soutěži. To se
jí ovšem nesplnilo, jelikož do řecké metropole vůbec neodjela a závod kvůli
únavové zlomenině nártní kůstky sledovala z nemocnice. Na triumf si ovšem
počkala jen rok. Další maratonská premiéra v ženském podání se uskutečnila
na prvním atletickém mistrovství světa v Helsinkách. Ještě před šampionátem
vylepšila v Londýně světové maximum na 2:25:29 a ve Finsku se díky času
2:28:09 dočkala kýženého úspěchu.
Na něj chtěla navázat v roce 1984 při OH v Los Angeles. Bojovala statečně, ale
v lepší formě se představila domácí vytrvalecká hvězda Joan Benoitová.
Waitzová si doběhla pro stříbro (2:26:18) před další maratonskou veličinou
Rosou Motaovou z Portugalska. V dalších letech Norku provázely zdravotní
problémy. V roce 1986 proto nestartovala na ME ve Stuttgartu, nicméně ještě
na jaře dokázala v Londýně zvítězit časem 2:24:54, který se stal jejím životním
rekordem.
Opravdová maratonská legenda
Ze zdravotních důvodů musela vynechat maraton i na MS 1987 v Římě
a problémy ji neopustily ani v olympijském roce. Podrobila se operaci kolene
a odjela na OH 1988 do Soulu. Do závodu sice odstartovala, jenže cílem
neproběhla. V listopadu už byla zase fit a v New Yorku slavila neskutečné
deváté vítězství. Do současnosti je považována za největší postavu New York
City Marathonu, v němž triumfovala v letech 1978–80, 1982–86 a 1988, což se
nikomu jinému nepodařilo.
Výčet jejích úspěchů je obrovský. Mezi další patří dvojnásobné vítězství
v Londýnském maratonu (1983 a 1986). Za své triumfy byla na základě ankety
vyhlášena nejlepší maratonskou běžkyní světa a v roce 2013 byla symbolicky
uvedena do síně slávy IAAF. U slavného stadionu Bislett v Oslu stojí již od
roku 1984 její běžecká socha.
Od devadesátých let běhala Grete Waitzová už jen pro radost. Žena, která svým
příkladem přivedla ke sportu tisíce lidí, se nedožila vysokého věku. V roce
2005 se dozvěděla, že trpí zákeřnou rakovinou, a po šesti letech nerovný boj
prohrála. „Grete zůstane v mých očích jednou z nejlepších atletek všech dob.
Nejde jen o výkony, ale i o to, jak působila na sportující ženy,“ uvedl prezident
Norské atletické federace a současný prezident Evropské atletické unie Svein
Arne Hansen.
Grete Waitzová
(1. října 1953 – 19. dubna 2011)
Vedle silničních a dráhových triumfů se významně zapsala i do MS v krosu. Ze
sedmi startů získala pět titulů. I když prožila skvostnou kariéru a čtyřikrát
zaběhla nejlepší světový výkon v maratonu, nikdy nedosáhla na olympijské
zlato. V Mnichově 1972 vypadla na patnáctistovce v rozběhu a v Montrealu
1976 na stejné trati v semifinále. V roce 1980 Norsko bojkotovalo OH
v Moskvě, o čtyři roky později při maratonu v Los Angeles nestačila na
Američanku Benoitovou a nejdelší závod v Soulu vzdala.
Osobní rekordy
dráha
800 m 2:03,1 1975
1 500 m 4:00,55 1978
míle 4:26,90 1978
2 000 m 5:47,1 1979
3 000 m 8:31,75 1979
5 000 m 15:08,80 1982
silnice
15 km 47:52 1984
půlmaraton 1:09:57 1982
25 km 1:22:28 1982
maraton 2:24:54 1986
