Mirko Gräf: Atletika na prvním místě

Mirko Gräf: Atletika na prvním místě

Byl jedním z nejlepších běžců své generace a jeho výkony by i dnes – po více než padesáti letech – stačily na první místo českých běžeckých tabulek. Ze současných českých vytrvalců si už nejspíš na Mirko Gräfa vzpomene málokdo, a to je určitě velká škoda. 

Sportovní výkony Mirko Gräfa, podmínky, ve kterých běhal a hlavně jeho přístup k tréninku, by totiž mohly dnešní běžce přimět k zamyšlení nebo jim ukázat cestu ke zlepšení.

Pokořitel Emila Zátopka

Liberecký Mirko Gräf byl na konci padesátých let jedním z našich nejlepších vytrvalců, bez nadsázky se dá říct, následovníků Emila Zátopka. Zátopek měl v rodném listě ročník 1922, Gräf byl jen o šest let mladší. Dokonce se mu podařilo jako prvnímu z československých atletů slavného olympionika porazit. Stalo se tak v roce 1956 na Memoriálu Evžena Rošického a Mirko Gräf tehdy zaběhl třetí nejlepší světový výkon sezóny. Sám z toho ale příliš velkou senzaci nedělal, tvrdil, že Zátopek už byl za zenitem své výkonnosti.

Gräf získal pět mistrovských titulů, hlavně na dráze v bězích na 5 000 m a 10 000 m. V roce 1959 se mu rovněž podařilo zvítězit v nejslavnějším silničním závodě u nás: v Běchovicích. Třináctkrát reprezentoval v mezinárodních utkáních, zúčastnil se i tehdy slavného mezinárodního krosového závodu L’Humanité ve Francii. On sám si velmi považoval svého výkonu na 3 míle z Anglie z roku 1957, kdy zaostal jenom nepatrně za tehdejším světovým rekordem Emila Zátopka.

„Před velkými závody býval Mirko obyčejně dost nervózní a soustředil se jen na svůj výkon,“ vzpomíná na něj jeho manželka Dagmar, která se také aktivně a na velmi dobré úrovni věnovala atletice, konkrétně dálce a víceboji.

Přestože v barvách AC Slovan Liberec dosáhl svých největších úspěchů na dráze, nejraději prý trénoval v lese. Jakkoliv ale byl skvělým vytrvalcem a jeho časy z dráhy jsou velmi kvalitní, maraton se mu nikdy dobře zaběhnout nepodařilo.

Osobní život stranou

Mirko Gräf byl přitom ryzí amatér, který pracoval v liberecké Textilaně a čtyřikrát týdně trénoval v půl páté ráno. Tehdejší skromné podmínky, škvárové dráhy, dostupnost jen toho nejzákladnějšího vybavení, například treter, či možnosti regenerace a výživy si už dnešní „zhýčkaná generace“ asi neumí ani představit.

„Atletika byla pro Mirka na prvním místě, možná trochu i na úkor osobního života,“ připouští Dagmar Gräfová. „Ve volných chvílích se věnoval studiu cizích jazyků, hlavně angličtině, francouzštině a němčině. Rád si zašel i do divadla,“ dodává. Nikdy neměl řidičský průkaz a jezdil pouze na babetě.

Podobně jako Zátopek, ani Mirko Gräf nikdy neměl žádného trenéra. Nejčastěji trénoval s partou kamarádů. Tréninkový deník si zato vedl velmi pečlivě. Zajímavé je, že poznámky si psal těsnopisem. Možná to má souvislost s tím, že vystudoval zahraniční obchod v Jablonci nad Nisou. V dnešní době tréninkových deníků v podobě online aplikací téměř nepředstavitelné.

Lze z nich vyčíst, že třeba takové posilování příliš v lásce neměl a regenerace nebyla téměř žádná. A ani se zdravou stravou to samozřejmě nebylo z dnešního pohledu nijak slavné.

Důsledný trenér. I na Nový rok

Atletika pro Gräfa ovšem nezačínala a nekončila jen s jeho vlastním tréninkem, věnoval se jí i mimo něj. Kupříkladu se staral o úpravu atletické dráhy nebo pomáhal při domácích závodech jako rozhodčí. Po ukončení vlastní aktivní sportovní kariéry dlouhé roky pečoval o chod celého atletického oddílu.

Dokázal vystudovat trenérskou školu a věnoval se výchově libereckých vytrvalců. Sám jsem patřil mezi Mirkovy svěřence a pamatuji se, že pan Gräf (nedovolil bych si ho tehdy nazývat jinak) nám nejen psal tréninky, ale také s námi byl skoro každý den buď na dráze nebo v lese či na silnici a měřil nám na stopkách odběhané úseky.

Pokud začínal trénink například v pět hodin, málokdo si dovolil nepřijít včas, ale pan Gräf tam byl vždycky jako první, uklidil celou klubovnu a připravoval nám čaj. Nepamatuji se, že by někdy na jakémkoli tréninku za celé ty roky chyběl.

Zvláště tréninky 1. ledna v deset dopoledne si pamatuji dodnes a odběhat po silvestrovské noci 6x 2 km na zasněžené silnici už chtělo nějaké to sebezapření. Ale i postávat více jak hodinu u silnice, měřit a zapisovat si do bloku každý úsek muselo být náročné. Dokážu si představit, jak by podobný trénink (pokud by vůbec měl trenér odvahu jej napsat) vypadal asi dnes.

Kam se svěřenci poděli?

V té době – počátkem 90. let – nás trénovalo v několika skupinách snad třicet a možná i víc. Pro zajímavost, dnes je v libereckém atletickém oddíle tréninková skupina běžců pod vedením Honzy Šebelky, rovněž někdejšího svěřence p. Gräfa, výrazně menší, kdy pravidelně trénují snad jen tři, čtyři kluci a jedna či dvě dívky.

Mirko Gräf byl nejen pro mne velkou osobností liberecké atletiky, dokázal nás motivovat k tréninku svou přirozenou autoritou a také se mu podařilo vychovat mnoho výborných vytrvalců, jako byli například Jiří Čivrný starší, Zdeněk Pešek, Petr Faistauer a mnoho dalších. Z té mladší generace to byl třeba Tomáš Krutský, jehož čas na 5 000 m 13:50 z roku 2000 dodnes nikdo ze současné české špičky není schopný překonat.

Dnešní doba je samozřejmě jinde, ale životní příběh a výkony Mirko Gräfa určitě stojí za zmínku.

Zřejmě slušnej oddíl

Osobní rekordy Mirko Gräfa na dráze jsou pro dnešní českou vytrvaleckou špičku téměř nepřekonatelné.

– 5 000 m: 14:04,2 (1957)

– 10 000 m: 29:55,4 (1959)

Pro srovnání: nejlepší čas na 5 000 m v loňském roce zaběhl David Kučera, a to 14:22,68. Na 10 000 m Vít Pavlišta za 31:11,30. Shodou okolností oba reprezentují oddíl AC Slovan Liberec, stejně jako kdysi Mirko Gräf.

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock