Obchodní zákoník hovoří o právech a povinnostech prodávajícího i nespokojeného kupujícího jasnou řečí. U běžeckých bot ale posouzení reklamace zase tak jednoznačné nebývá, a to i proto, že za některé typy poškození může více než špatná kvalita boty třeba i špatná technika běhu nositele.
Žralok jako z Čelistí, díra v podrážce jako od granátu. I běžecké boty mohou klopýtnout. Na zohlednění míry jejich (ne)kvality respektive osobního přičinění toho, jenž tkaničky zavazoval, je přitom radno použít váhu z nejcitlivějších.
Reklamační džob tu a tam nebývá záviděníhodná úloha. Což o to, zákonnou dvouletou garanci u tak pomíjivého spotřebního zboží požaduje dodržet skutečně málokdo. Stejně tak není zcela směrodatná ani obecně proklamovaná plus mínus tisícovka kilometrů, jež slušné tréninkové boty většinou zvládnou. Vždyť někteří z nás, zejména pak dálkoplazi, svedou čistě matematicky vzato takto popravit jeden pár bot za 45 dnů…
Čím se tedy reklamační machři řídí?
Víceméně se snaží co nejlépe rozluštit rovnici o třech formách opotřebení až poškození – mechanické, technologické, přirozené.
Znají boty jako ty své
Úsudek jim ulehčuje skutečnost, že výrobci, prodejci, tím více oni sami znají své zboží velice dobře. Navíc bedlivě sledují i četnost a jednotlivé příčiny reklamací, jejich poměr ku počtu prodaných kusů. Zkrátka a dobře vědí, kde jejich boty tlačí pata.
A můžeš vzít ševcovské lepidlo na to, že i ta nejdokonaleji navržená bota má z pohledu výdrže svoje slabé místo. Vývojáři totiž balancují na tenké hraně mezi pohodlím a výdrží boty. Zjednodušeně řečeno, bačkůrky anebo tenounké závodní šlupinky toho většinou nevydrží tolik co robustní, bytelná bota, jenže její nepoddajnost pro změnu neoslní úplně každého. Zároveň můžeme říci, že vysoká cena se pokaždé nerovná betonové výdrži. Nezřídka je tomu právě naopak! A konečně, i ty sebedokonalejší boty stále vyrábějí lidé.
Nejčastěji reklamované závady
Jakými závadami se reklamační odborníci nejčastěji zaobírají a co berou při jejich posuzování v potaz?
Roztrhané vnitřní polstrování paty
Tady bývá na vině běžecká technika takříkajíc přes ostrou patu, kdy jedinec dupnutím daleko před tělesnou osu patní výstelku bezděčně, zato systematicky „krouhá“. Pokud navrch často používá kompresní podkolenky, jejichž obvykle užívaná hrubší umělohmotná tkanina účinkuje doslova jako smirkový papír, či má patní kost zezadu špičatější, pěnová výstelka se může začít trhat i po pár stovkách kilometrů.
Obzvláště se to týká modelů, u nichž výrobce „patařinu“ nepředpokládá, či se snaží naladit boty do pohodlí. Čím měkčí výstelka, tím logicky méně vydrží. A naopak, čím méně poddajná je, tím větší hrozba odřených achilovek či dokonce puchýřů vzniká. Což pro změnu neláká ke koupi. Na posouzení se jedná asi o nejzapeklitější případy, obzvláště pokud boty jinak nevykazují citelnější známky opotřebení.
Díra shora svršku na úrovni palce
Za tento lapsus boty samy o sobě většinou vůbec nemohou. Jedná se o čistě mechanický problém vycházející z postavení, držení a zejména předdošlapového vytahování palce vzhůru, s nímž vývojáři nepočítají – prsty by se totiž ideálně měly zapojit coby součást celého chodidla rovnoměrně do došlapu i odrazu.
Nejčastěji se díra objevuje na botách s prodyšným, síťovaným svrškem. Vzhůru vytrčený prst narušuje zpravidla jemnou tkaninu tak dlouho, až se objeví nevítaná ventilace. O trochu častěji se to týká dam, některé z nich totiž mají „zvednuté“ prsty třeba i kvůli častému nošení módní obuvi – stojí na příčné klenbě a často ji mají zdeformovanou. Ale ani chlapi nejsou výjimkou. Někdy pomůže třeba jen zastřihovat lépe nehty. Každopádně, pokud se nejedná vysloveně ještě o novotou vonící boty, tohle lidským faktorem způsobené poškození stoprocentní naději na uznání reklamace nemívá.
Předčasně či nerovnoměrně ošoupaná podrážka
Alespoň jedny boty sešlapané jako prvorepublikový rýč má doma asi každý z nás. Jde však hlavně o to, kdy, kde a jak rychle začne spodní guma mizet.
Ideálně by měla ubývat rovnoměrně. Pokud ohobluješ až do díry pouze špičky nebo se vypaří centimetr pěny z jakékoliv strany paty, je to nejen známka horší biomechaniky došlapu (kterou je záhodno řešit v zájmu tvého běžeckého zdraví), zároveň však i hrana mechanického opotřebení (a stejně tak mezní situace uznatelnosti případné reklamace).
Rozhodně se pobav s prodejcem ohledně výdrže již při koupi. Na trhu se objevuje stále více modelů, u nichž funkčnost stojí nade vším, trvanlivost nevyjímaje. Boty tady slouží vysloveně jako spotřební materiál krátkodobé povahy, to znamená maximálně využít vlastností a koupit další. V krajních případech stačí i dvě stovky kiláků a některé technologické výkřiky mají po sezóně.
Praskliny ohybové, odtržení
Trhliny, praskliny či rozlepené sváry mají poměrně vysokou naději na uznání reklamace. Samozřejmě v případě, že se nejedná o vysloveně sešlapaný, tedy přirozeně opotřebovaný kousek…
Příčin podobných závad je hned několik. Nejčastěji se jedná o kombinaci technologické závady, kdy materiál svršku neodolá v místě ohybu či naopak v tahu, a spolupůsobení především širšího nártu, který již tak předepnutý svršek našponuje ještě více. Každopádně pokud ti kdekoliv cokoliv zřetelně praskne či se odchlípne, vydej se nejbližší cestou k obchodníkovi.
Utržená poutka tkaniček
U běžeckých bot se to nestává úplně často, utahovat si je natvrdo jako brusle se ostatně příliš nenosí. Tkaničky s vesměs čím dál tenčím jazykem mají za úkol především udržet chodidlo uprostřed boty. Může se však stát, že pracovník zodpovědný za obšití poutek kdesi na Dálném východě neměl svůj den. V takovém případě platí totéž co u prasklin: alou do krámu. Náprava je pravděpodobná i tady.
Mechanické díry
Prehistoricky vzato mají boty plnit především úlohu ochrany chodidel před poraněním. Tudíž by měly „něco“ vydržet. Dvojnásobně to platí třeba u krosovek, které jsou pro srážku s hrubším podkladem vymyšlené. Jakmile zůstane dvoucentimetrový šutr zaražený v měkké, často nechráněné podrážce silniční tempovky, chce to pořádnou dávku sebevědomí vydat se s takovým úlovkem vstříc reklamaci. Jak podotýkají samotní její příjemci, takových odvážlivců není právě málo!
Text: Michal Vítů | Foto: Shutterstock