Norseman: Tvrdý triatlon, který musíte zažít

Norseman: Tvrdý triatlon, který musíte zažít

Absolutní šílenost! To napadne každého, kdo se podívá do propozic Norsemana. Ani já nebyl výjimkou. Jenže právě takové šílenosti se člověku snadno dostanou pod kůži a tam vytrvale svědí. Norseman je prostě jiný. Tak jiný, že stojí za to ho alespoň jednou za život absolvovat. Jako já letos v srpnu.

O Norsemanovi vím už asi deset let, ale především termínová kolize s mým oblíbeným Slovakmanem mi vždy bránila v účasti. Když už jsem se k ní poprvé před pěti lety odhodlal, vystavilo mi příjemnou stopku očekávané narození naší dcerky. Poté, co se loni na podzim na našem území objevila tuzemská varianta extrémního ironmanu Winterman, dlouho jsem neváhal. Plavání ve fjordu nahradilo temné a ledové Labe, cyklistika v národním parku České Švýcarsko měla podobné převýšení jako ta norská a doběh maratonu na vrchol Ještědu byl skvělou třešničkou na dortu. Wintermana jsem si skvěle užil od startu do cíle, byť to byl dosud můj nejdelší závod v životě. A právě ten přinesl i nový impulz k účasti na Norsemanovi. O týden později na sever znovu putovala moje přihláška.

Díky své výsledkové historii jsem získal jeden ze dvaceti slotů určených pro pozvané závodníky kategorie elite, a nemusel jsem tak jít s ostatními do losování. Trať vzhledem k nutnosti vlastního doprovodu pojme maximálně 270 závodníků, přihlášených zájemců o start je ale každoročně přibližně deset tisíc. A tak se losuje a velkou roli hraje štěstí. S každým neúspěchem však vaše šance mírně rostou, takže pokud účast výhledově zvažujete, začněte se hlásit raději hned.

Absence spánku, chladná voda a odliv

O reportáž ze závodu projevila zájem i Česká televize, a tak můj podpůrný tým tvořily hned dvě posádky. Před závodem to byl mediální vůz Brynje.cz s velitelem Michalem Holým a SK media dvojkou Stanislavem Benešovským a Kubou Vyoralem. V průběhu závodu mi pak caddyho Tomáše Racka po trati přepravoval zkušený „Winterman tým“ rodiny Peškových. Daniela tady dělala Láďovi doprovod vloni při jeho vlastní účasti v závodě a malá Adélka mi uvnitř vozu celý den zahřívala bidony s pitím.

Do Eidfjordu jsme dorazili ve čtvrtek večer a ubytovali se v chatce nedaleko startu. Druhý den ráno jsme provedli aklimatizační plavecký trénink ve fjordu, abychom otestovali naše speciální neopreny pro plavání v ledové vodě. Test v teplé třináctistupňové vodě dopadl na jedničku, a když se zvedla ranní mlha, udělalo se krásně. Tak ostatně vypadala i předpověď na závodní sobotu. Přes den ještě proběhla registrace a povinný brífink pro závodníky i jejich doprovody.

Kola do depa se odkládají v sobotu už ve tři ráno, takže se snídá o půl třetí a o spánku moc nemůže být řeč. Už o hodinu později vyplouvá loď se všemi účastníky do temného fjordu na start. Těsně před opuštěním lodi máte na palubě možnost nechat se pokropit čerpanou mořskou vodou a prakticky všichni toho využíváme. Tělo i mysl se tak lépe připraví na šok, který nás čeká po skoku z paluby, která je asi čtyři metry nad hladinou. Každý rok se údajně najde někdo, kdo se ke skoku do hlubiny nakonec neodhodlá a závod vzdá ještě před startem. Letos to dali všichni.

Skáču mezi posledními, moc se mi tam taky nechce. Po úvodním šoku jsem se rychle otřepal a doplaval s ostatními na startovní čáru vzdálenou od lodi asi 200 m. Než se tam všichni seřadíme, trošku bojujeme s odlivem, proti kterému poplaveme, a začínáme trochu tuhnout. Startovní siréna nás probírá z letargie a úvodní pranice o prostor ve vodě nás po chvilce vrátí do provozní teploty.

Pak už si to užívám. Plavu v menší skupince, a když se odchýlí od optimálního směru, vyplavávám stranou a stahuji k sobě ostatní. Po chvíli se zase zařazuji. Směr k výlezu z vody ukazuje zapálený oheň a přitahován jeho plameny vodu opouštím kolem patnácté pozice.

Při vbíhání do depa se k nám přidávají naši kedíci. Zatímco za běhu svlékám neopren, Tomáš mi dává základní informace o pořadí a odstupu na čelo. Přibíháme ke kolu, Tomáš mi rozkládá malou židličku a zatímco si nasazuji čepici, přilbu a rukavice, obouvá mi suché ponožky, tretry a návleky. Já vyrážím do cyklistické části a Tomáš sklízí vše, co po mně v depu zbylo. Znovu se potkáme na vrcholu asi 30 km dlouhého stoupání o 1 250 m výše.

Ledová koule v srpnu

Zvolil jsem ultralehká kola s karbonovými dráty a jedou skvěle. První hodina závodu ctí předpověď, a i když jsou jen 4 °C, neprší. Navíc jedu převážně do kopce, a tak mi je celkem teplo, v dlouhém spirálovitém tunelu i horko. Kochám se výhledy na okolní vodopády a příkrá údolí. Začínám předjíždět první soupeře a blížím se do top 10. Takhle nějak jsem si to představoval.

Na vrcholu mě dojíždí obhájce vítězství z let 2014 a 2015 Allan Hovda. Mám docela rezervu, a tak akceptuji jeho rychlost a držím si ho na dohled. Zná trať a bude to skvělý vodič. Tomáš mi podává bidon s vlažným Isodrinxem, Voltažku a Endurosnack. Vzápětí idyla končí. Přichází mlha hustá tak, že by se dala krájet. Na rukavicích se mi dělá námraza a z Hovdy jedoucího sto metrů přede mnou už nevidím nic.

V mlze začíná i první velký sjezd a do neznámých zákrut musím jet dost opatrně. Těším se, že se opar brzy rozplyne. Po hodině skutečně končí, ale zase je střídán hustým deštěm. Než potkám svůj doprovod, jsem kompletně promrzlý. V dalším stoupání se mi daří opět se trochu zahřát a dotahuji se zpět na dohled Hovdovi a pár soupeřů předjíždíme.

Těsně pod vrcholem mi Tomáš nabízí suché oblečení a rukavice. V tu chvíli jsem ale zahřátý a nechce si mi zastavovat, každá minuta je důležitá. Po pár minutách dalšího sjezdu toho hořce lituji. Pocitová teplota je v hustém lijáku zhruba –10 °C a já znovu promrzám a ztrácím. Ruce už necítím vůbec. Díky elektronickému řazení mám šanci přehazovat alespoň zápěstím. Tomáš mi podává další bidon a já mám problém se z něj napít a dát ho do košíku. Vybalení tyčinky si nechávám až na další stoupání. Tam se opět zahřívám a dotahuji další pozice. Tak se to opakuje asi pětkrát dokola.

V závěrečném stoupání předjíždím i očividně vyčerpaného Hovdu a Tomáš mi hlásí, že už jsem třetí! To zahřálo. V polovině stoupání si chci konečně navléct i suché rukavice, ale prokřehlé ruce s nimi bojují snad dvacet minut. Ještě že jedu do asi 10% stoupání a zvládám i kolo ovládat zápěstími.

Těsně pod posledním vrcholem mi Tomáš podává ještě tyčinku a gel, ale nejsem schopen si je otevřít ani zasunout do kapsy. Nakonec je alespoň strčím pod dres pod krkem – odhození čehokoli je důvod k diskvalifikaci a caddyho uvidím až o 30 km později ve druhém depu.

Začíná závěrečný 25 km dlouhý sjezd a nové rukavice už opět promokly. Jsem totálně zmrzlý a na mokré silnici trefuji několik větších děr. Galusky i kola naštěstí vydržely vše bez defektu – výměnu bych v tomto stavu nezvládl.

Výjimečná euforie ve dvou

Z kola slézám jako ledová koule a cupitám s ním na své místo v depu, kde už vyčkává Tomáš se židličkou, suchými ponožkami a maratonkami. Tentokrát mu nepomáhám, ruce mám nepoužitelné. Poté, co mě přezuje, vybíhám na maraton.

Třetí místo před maratonem je skvělou výchozí pozicí. Běhy v kopcích mi obvykle jdou dobře a těším se. Tepy jsou nízko a energie zbývá překvapivě dost. Nohy jsou ovšem tak ztuhlé, že mi nedovolují pořádně natáhnout krok. To se bohužel nemění až do cíle. Na prvních zvlněných 25 km si připadám jako ve zlém snu. Nejsem schopen nohy rozhýbat a místo běhu provozuji jen jakési cupitání. Postupně se bezmocně propadám až na osmou příčku.

Když se na pětadvacátém kilometru začne trať prudce zvedat, paradoxně se mi ulevuje. Kratší krok už vůbec nevadí a energie mám stále dost. Už mě nikdo nepředbíhá, nicméně ztráta na čelo je v tu chvíli už nesmazatelná. Opět si to užívám, o to více, že po mém boku teď celou dobu běží i Tomáš. Na zádech máme oba batoh s povinnou výbavou, ale na to jsem zvyklý už z jarního Marathonu des Sables.

Těsně pod vrcholem se ještě téměř dotáhneme na sedmou příčku, ale nakonec se rozhodneme si poslední metry po příkré skále v mlze vychutnat a společně protínáme cílovou čáru na vrcholu Gaustatoppenu v čase 11:22.

Euforie v cíli se nedá popsat, znásobená faktem, že ji prožíváte společně se svým doprovodem. Ten je totiž na ostatních ironmanech naopak zakázán a každý se musí spolehnout jen sám na sebe a oficiální občerstvovací stanice.

Tvrdý a specifický

V cíli na vrcholu každý dostane jen velký kelímek teplé polévky a možnost svézt se o 5 km níže historickou zubačkou uvnitř hory. Doprovod musí dolů po svých, nicméně díky tomu, že jsme nahoře mezi prvními, se mi daří do zubačky dostat i vyčerpaného a prokřehlého Tomáše.

Jen prvních 160 závodníků průběžného pořadí má povoleno dokončit maraton až na samotném vrcholu a získat tak ceněné černé finišerské tričko. Ti ostatní jsou odkloněni kousek pod vrcholem zpět dolů, a i když i oni mají na konci v nohách plný maraton, překonají menší převýšení a cílové tričko dostanou bílé. To letos vybojovala po skvělém výkonu krajanka Alice Flíčková. Martin Kratochvíl těsně nestihl limit plavání a od té chvíle nebyl oficiálně součástí závodu. Nenechal se tím ale nijak rozhodit a na vlastní pěst v doprovodu své manželky celou trať dokončil až na úplný vrchol v čase přes dvacet hodin. Tou dobou už lanovka nejezdila, takže ho následně v nočních hodinách čekal ještě náročný sestup zpět. Klobouk dolů!

Finišerská trička se oficiálně předávají druhý den a jejich majitelé mají tu čest zúčastnit se společného focení. Vítěz pak věnuje veškeré prize money na jím určený charitativní účel.

Norseman je prostě jiný. Tak jiný, že stojí za to ho minimálně jednou za život určitě absolvovat. Podmínky jsou vždy tvrdé a tak specifické, že se na ně dá asi dobře natrénovat jen přímo na jeho tratích v Norsku. Ale nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. Pouhé dva dny po letošním závodě se celá cílová hora dočkala souvislé sněhové pokrývky.

Norseman – extrémní triatlon

Legendární závod o délce klasického ironmanu se každoročně koná v extrémních podmínkách v centrálním Norsku.

– Plave se v ledové vodě mořského fjordu.

– Na kole překonáte více než 4 000 m převýšení s vyhlídkami do úchvatných údolí s divokými vodopády (pokud tedy máte výjimečně jasno).

– Maraton končí po úvodních 25 zvlněných kilometrech 17kilometrovým stoupáním s průměrem 10 %.