Pod pojmem běžecké tréninkové školy si lze představit evoluci různých tréninkových metod vedoucích ke zlepšení výkonnosti v bězích na střední a dlouhé tratě. Každá další přinesla významný progres, což ilustruje i vývoj světového rekordu na desítce. Škoda, že si dnes každý své know-how střeží.
Smysluplný trénink vedoucí k vývoji světové výkonnosti v bězích se objevuje koncem 19. století a spolehlivě sledovat jej můžeme přibližně od roku 1890, kdy se evidují světové rekordy a konají se velké mezinárodní soutěže. Od té doby postupně dochází k vývoji výkonnosti, které lze přičítat změně či vylepšení do té doby známých tréninkových metod, případně jejich vzájemné kombinaci.
Přerušily jej jen obě světové války, tedy výkonnost stagnovala, snad s výjimkou Švédska nezasaženého 2. sv. v. Až do 60. let 20. století se dá přitom mluvit o národních tréninkových školách, kdy běžci jednoho národa výrazně dominovali na světových soutěžích a posouvali světové rekordy. Za jejich úspěchy samozřejmě stáli trenéři, kolem nichž se vytvářely skupiny běžců trénujících podobným způsobem.
Dnes je vše velmi individuální a existují úspěšné tréninkové skupiny, které ovšem už mívají mezinárodní charakter. Například Mo Farah, původem Afričan, reprezentující Velkou Británii, se připravuje ve skupině Alberto Salazara, amerického kouče a bývalého elitního maratonce, původem z Kuby.
Dodnes se využívá kombinace všech předchozích přístupů, kdy se rozvíjí všechny složky výkonu – silová, rychlostní, tempová a vytrvalostní. Zároveň ale pod pokličku svého tréninku nechá nahlédnout jen málokdo.
Od rovnoměrného tempa k fartleku
Běžci v 19. století zpravidla běhali bez pevného plánu – trénink představoval víceméně jeden dlouhý úsek v rovnoměrném tempu, někdy na konci doplněný jedním či dvěma rychlejšími úseky. Na počátku 20. století se objevil trénink střídavý, kdy už byl delší úsek prokládán rychlejšími kratšími úseky, či přímo sprinty. Běžci odpočívali jen podle pocitu do úplného zotavení. V popředí výkonnosti se tehdy objevují hlavně britští a američtí běžci.
Dvacátá léta přinášejí velký rozvoj výkonnosti ve vytrvaleckých disciplínách hlavně díky tzv. finské škole. Finové pod vedením trenéra Pikhaly dosahovali skvělých výsledků, posouvali světové rekordy, vyhrávali olympijské hry. Namátkou: Paavo Nurmi, devítinásobný olympijský vítěz v letech 1920 až 1928, držitel 22 oficiálních světových rekordů; Hannes Kolehmainen, čtyřnásobný olympijský vítěz v letech 1908 až 1920; nebo třeba Ville Ritola, pětinásobný olympijský vítěz v letech 1924 až 1928.
Finská škola přinesla vícefázový trénink, speciální gymnastické cviky, systém přestávek mezi zátěžemi a hlavně celkové navýšení objemu přípravy. Běžci začali trénovat už celoročně. Nedostatkem ovšem bylo důsledné oddělení tréninku vytrvalosti od tréninku rychlosti.
To se částečně povedlo ve čtyřicátých letech napravit Švédům, kteří pod vedením trenéra Holmera přidávají tréninku fartlek neboli hru s rychlostí. Původně šlo pouze o postupně zrychlované 60 až 200m úseky, později se při něm využívalo i terénu či přírodních překážek. Mezi slavné představitele švédské školy patřili zejména Gunder Hägg a Arne Andersson, kteří hlavně na mílařských tratích posouvali světové rekordy. Pro zajímavost, světový rekord z roku 1944 má hodnotu 3:43,0 min, což je i pro současné české běžce docela výzva – nový český rekord Jakuba Holuši z loňského roku je jen o necelých 10 s lepší (3:33,36).
Německé intervaly
Nedostatky fartleku se zase daří nahradit německé škole, která s pověstnou německou precizností objevila a hlavně dovedla do praxe trénink intervalový. O délce odpočinku mezi úseky už nerozhodovaly subjektivní pocity běžce, ale byly přesně dané v závislosti na rychlosti běhu a délce úseku. Za otce intervalového tréninku se považuje Waldemar Gerschler a slavným běžcem vycházejícím z této školy byl Rudolf Harbig, který už v roce 1936 zaběhl světový rekord na 800 m za neuvěřitelných 1:46,6 min. Srovnáme-li český rekord Lukáše Vydry z roku 1998 – 1:44,84, je tu rozdíl ještě menší.
Po druhé světové válce nastává velký rozvoj různých tréninkových skupin vycházejících z intervalového tréninku. V Anglii se objevují zvučná jména jako Roger Banister, který jako první zaběhl míli pod 4 min, Chris Chataway, Gordon Pirie atd. Maďarská škola se soustředila okolo Mihály Igloie a mezi výborné běžce patřil zejména Sándor Iharos. Sice nevyhrál žádný velký závod, zato držel světové rekordy na 1 500, 5 000 a 10 000 m zároveň v letech 1955 až 1956, což v minulosti dokázal pouze už zmiňovaný Paavo Nurmi. V době současné specializace je to už zřejmě nemožné. Igloi později emigroval do USA a podílel se na růstu americké generace výborných běžců, kteří v 60. letech překvapili svět velkými úspěchy na OH, například Bob Schull a Billy Mils, vítězové OH v Tokiu. Do historie se také významně zapsal světový rekordman středních tratí Jim Ryun.
Inspirativní Zátopek
V poválečném období se díky fenoménu Emila Zátopka dá mluvit i o české běžecké škole. Zátopek, byť vycházel z hlavních zásad intervalového tréninku, šel svou vlastní cestou. Dokázal experimentovat, trénink si upravoval podle subjektivních pocitů. Příznačným pro něj bylo velké množství opakovaných úseků (např. slavných 100x 400 m), což odtrénuje jen psychicky velmi odolný jedinec. Jeho trénink založený na rozvoji tempové vytrvalosti přejaly postupně další země, a nepřekvapivě jej využili i sovětští trenéři, kteří ho vylepšili o silovou přípravu. Mezi Sověty se v pozátopkovské éře proslavili hlavně Vladimir Kuc, dvojnásobný olympijský vítěz z Melbourne 1956, držitel světových rekordů na 5 a 10 000 m, a Petr Bolotnikov. Nyní prý podobně běhají japonští maratonci, ale tam je schopnost absorbovat tak monotónní kroužení velkých dávek na malém prostoru asi dána východní mentalitou.
Ovšem česká běžecká škola nestála je na Zátopkovi, jeho zkušenosti rozvedl Dr. Ladislav Fišer a vypracoval celou metodiku tzv. české školy. Jeho svěřenec Stanislav Jungwirth zaběhl v roce 1957 jako první 1 500 m pod 3:40 – konkrétně 3:38,1 min. Úžasné! Na jeho úspěchy pak navázal hlavně Josef Odložil.
Vzhůru do posilovny!
V šedesátých letech se přesouvá centrum dění mimo Evropu. Nejde jen o již zmiňovanou americkou školu, ale hlavně tréninkové školy u protinožců. Nejdříve stály v popředí světového vývoje Australané v čele s legendárním trenérem Percy Ceruttym, mezi jehož slavné svěřence patřili mílař Herbert Eliot, světový rekordman, olympijský vítěz na 1 500 m a vytrvalec Ron Clarke, který vytvořil 17 světových rekordů na tratích od 2 mil pod 20 km. Australané přidali činky, posilovnu a třeba i slavné běhání v písečných dunách. Novozélandská škola byla ovlivněna hlavně trenérem Arthurem Lydiardem. Přinesla mix maratonské přípravy a silových prvků, trénují se kopce i krosové tréninky. Mezi nejslavnější představitele se řadí Murray Halberg a Peter Snell, olympijští vítězové z Říma a Tokia.
Od Novozélanďanů přebrala silové a vytrvalostní prvky polská běžecká škola, která se prosazovala už ve 30. letech, a to díky J. Kusozcinskému, olympijskému vítězi na 10 000 m z roku 1932 a později třeba J. Chromikovi, světovému rekordmanu na 3000 m př. Tamní běžci se na vrcholné úrovni prosazují dodnes. Nejen proto, že přišli s pojmem zabawa biegova, pod čímž si představte něco na způsob fartleku.
Konec tréninkových škol
V sedmdesátých a osmdesátých letech se už většinou trénuje individuálně, vychází se z poznatků minulých období a o národních tréninkových školách jako takových se už moc hovořit nedá. Výjimkou jsou Britové, kteří ovládli zejména střední tratě a do tréninku přinesli předně zvětšování objemů a kvality v oblasti speciální vytrvalosti. Mezi slavnými mílaři vyčnívají Sebastian Coe, Steve Ovett či Steve Cram, držitelé světových rekordů a olympijští vítězové.
Britové ještě přinesli jeden nový prvek v přípravě – a to využití vysokohorského prostředí v tréninkovém procesu. A druhým národem, který zažil renesanci a navázal na své předválečné úspěchy, byli Finové. Vycházeli z intervalového tréninku a metodiky A. Lydiarda a spojili dlouhodobou vytrvalostní a silovou přípravu na speciální tratě. Největšími hvězdami byli Lasse Virén, Pekka Vasala či Martti Vainio. Virén dokázal zvítězit na 5 i 10 000 m na olympijských hrách v roce 1972 i 1976, pokoušel se dokonce napodobit našeho Zátopka, ovšem maraton v 76. dokončil až šestý. I tak je jeho výkon obdivuhodný. Dnes je takřka jasné, že zvítězit na jedněch hrách na 5, 10 km a maratonu se již nikomu nepodaří a český hrdina tak zůstane jediný, komu se to v historii povedlo.
Závěrem nelze nezmínit tzv. africkou školu. Afričané se začínají prosazovat ke konci 60. let a jména jako Kipchoge Keino či Abebe Bikila jsou nezapomenutelná. Hlavně vítězství bosého Bikily v olympijském maratonu v roce 1960 v Římě platí za senzaci. Na rozdíl od většiny ostatních škol trénink Afričanů není těžký a monotónní. A probíhá hlavně ve vyšší nadmořské výšce, což záhy objevil a začal kopírovat celý vyspělý běžecký svět.
Současnost
Dodnes se běžecký trénink stal po metodické stránce velmi propracovaným, skoro by se dalo říct, že nikdo nepřichází s ničím novým a výkonnost se posouvá už ne výraznou změnou tréninku, ale důslednější regenerací, kompenzačními cvičeními a výživou. Zároveň se ale bohužel čím dál více nad nejlepšími výkony objevuje stín dopinku.
Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock