Konečně závod! A já nemám co na nohy… Parafrází dámského výkřiku do ticha plného šatníku zkraje plesové sezóny budiž připomenuto, že ne úplně pro každý závod je zapotřebí kupovat speciální obutí. A když už, patří se při tom zachovat lehký nadhled.
Velká výhoda a zároveň svízel současných dnů tkví v až neuvěřitelně širokém výběru i na poli tempových či závodních bot. Bez ohledu na jméno výrobce jsou k mání typologicky odlišné modely: Staromilsky tenké a zároveň poměrně tvrdé, totálně přizpůsobivé a ohebné až s minimalistickým nádechem, anebo stále častěji prudce moderní, vyztužené všemožnými pláty schovanými v přídělu hopsavé pěny.
A teď – babo, raď.
Hlavně pohodlně
Začněme začátečníky, ti si se závodním obutím mořit hlavu bezesnými nocemi nemusí. Kvůli zlepšení osobáku z dvaatřiceti minut na pětadvacet na pětce si nabušené žehličky za sedm tisíc opravdu pořizovat nepotřebuješ. Upřímně řečeno, stačí obstarat slušné tréninkové boty, které odpustí i nějaký ten technický přešlap, a začít doopravdy pravidelně BĚHAT. Takhle jednoduché to je.
Koneckonců, většina dnešních tréninkových kecek svede při zachování pohodlí co do podpory svižného pohybu totéž, co uměly před pár roky tempovky. Odpovídá tomu i jejich hmotnost, dnešních 260 g plus mínus mívaly před deseti roky závodní speciálky.
Z pohorek do cviček
Když už jsme nakousli minulost, tehdejší zvyklosti výběru závodních bot zase svoji logiku měly. A vlastně mají stále. Kdysi dávno se tréninkové kilometry nabíhaly v těžkých „kovadlinách“, objemovky s vysokým stupněm ochrany chodidla mívaly klidně i 380 gramů. Při výběru výbavy pro časy závodní pro změnu nastaly dostihy o botu co možná nejlehčí, nejtenčí. Těžilo se z hmotnostního rozdílu, stylem Zátopkovy slovutné kanady kontra neméně legendární semišové piškotky.
Dokonce existují vzorce, kolik gramů dole svede smáznout kolik vteřin při tom kterém závodě… No, svede. Na některé přísnější nizoučké modely se stačilo byť podívat, a už měl našinec chodidla preventivně zaťatá v pěst… O tlumení se hovořilo spíše ironicky, jestliže trenéři tehdy nabádali svěřence běhat závody vysloveně přes špičky, tohle byly snadno vydělané peníze. V řadě přetvrzených bot s důrazem na odraz nebylo došlapově ani moc na výběr. A třeba při maratonu se neřešilo ani tak, jestli se do lýtek zahryznou křeče, jako spíše kdy se ta chuťovka přihodí.
Rychlé boty pro rychlé běžce
Technologie jsou fajn věc. Dneska je to mnohem více o pěně, o podpoře odvalení, chuti navádět chodidlo k odrazu. Chodidla mohou zůstat v pohodlí i při relativně nízké hmotnosti výzbroje.
Každopádně platí, že čím delší závod, tím pohodlnější by měly boty být. Nohy si koneckonců nepotřebuje (půl)maratonsky zrasovat ani placený profík, natož hobík, jehož musí ty jeho donést hned následující ráno do práce a odpoledne i s dětmi na kroužky.
Obecně vzato, při výběru jakýchkoliv bot důkladně zapřemýšlej o jejich pravém účelu, realisticky zvaž svoji situaci, kondici, priority, cíl. Obzvláště pak u těch, v nichž hodláš škádlit horní hranu toho, co zrovna svedeš. Ono totiž nikde, snad s výjimkou reklamy, není psáno, že v brutálně vytuněných botách, které neváží skoro nic, stoprocentně doběhneš pro nový osobák. Pokud tělo nepracuje, jak má, a nohy se sníženou ochranou příliš nepočítají, přísné závodky toho zpravidla moc neodpustí. Stačí pár kilometrů a z ladného kroku lehkonohé laně je rázem sykavě pajdavé cupitání. Spíše než o rekord jde pak o to dostat se důstojně do cíle a konečně se přezout.
Karbon do každé rodiny?
Zejména pokud zvažuješ nákup modelu, který neznáš, měl by sis být jistý, že užitné vlastnosti jsou to pravé ořechové i pro tebe. Ukázkově to platí i u karbonové technologie. Že v prvních dvou brázdách startovního pole vypadá borec nevyzbrojený touto technologií jako bílá vrána (nebo černá ovce…), už se stalo normou, ať už se jedná o první jarní desítku či dlouhý triatlon.
Pohled hlouběji do davu však dává jasné svědectví, že tato moderna si podmaňuje také svět rekreačních běžců. Přiživují to horlivá doporučení ze strany výkonnostních či vrcholových běžců, kterým se karbon vesměs skutečně osvědčil. Koneckonců, ve prospěch jejich touhy být ještě rychlejší je vymyšlený.
Druhá věc je, jestli stejně poslouží masám těch, kteří při veškeré úctě tak technicky dobře neběhají. A většinou ani nemají tolik naběháno. Nebo dokonce neběhají skoro vůbec! Jak v našem rozhovoru zkraje roku upozornil známý machr na běžeckou obuv Vítek Kněžínek, špičkové karbonové modely začínají technologicky „makat“ teprve při tempu, na které spousta hobíků často ani nepomyslí. V lepším případě si tedy zaplatíš vcelku mastné placebo, slibovanou zvýšenou účinnost prakticky nepoznáš. V případě pasivnějšího plácání plosek o dlažbu utržíš od vysloveně odrazově vyladěných speciálek, které vyžadují v tom správném okamžiku bleskurychlé propnutí nohy a dynamický odraz z celého chodidla, spoustu zpětných kopanců.
Opatrnější příklon k této technologii se vyplatí i rychlým běžcům, kteří karbonky užijí, dosud to však mydlili v ohebných, tenkých cvičkách. Tedy na přesně opačném břehu. Pro ně může karbonová či jiná výztuha fungovat jako dobrovolná chodidlová dlaha. Na jednu stranu je fakt, že svede ťapky dobře ochránit, takže ani po delším běhu nebývají tolik „rozbité“. Na druhou jim však znemožňuje řadu pohybů, které doposud vykonávaly, což se může projevit jinde na nohách, povětšinou kdekoliv výše. I vyztužení plosky je prostě zapotřebí přivyknout postupně, nejlépe dostatečným úhrnem tréninkových tempových kilometrů.
Co si obout, když…
- Rychlá trojka či pětka
Při kratších závodech, cca do pětadvaceti minut, lehčí tempovky význam mít mohou. Dobře se z nich odráží, i výše popsaný efekt těžká – lehká bota znát bude. Rozhodně bys v nich měl odběhat pár svižných tréninků a být si bytostně jist, že nohy v nich nestačí do protnutí cílové čáry ztuhnout. Po závodě se ale přezuj do nějakých „bačkůrek“ a nahromaděné napětí vyklepej pořádným poklusem.
- Konečně pořádná desítka
Z pohledu výběru obutí se jedná o zákeřnou distanci. Do nějakých čtyřiceti minut lze ve „šlupinkách“ vydržet, otázkou je, zda chybějící tlumivost nestihne ovlivnit tvoje tempo v podobě bolavějících nohou – chodidel, šlach, lýtek. Zejména pokud jsi na pohodlnější botky zvyklý a v tempovkách jsi toho hlavně přes zimu moc neodběhal. Technicky obdaření rychlejší jedinci mohou zkusit i karbon. Jestli se totiž skočná podpora u aktivních kondičních běžců někde projeví, tak právě při desítce či hodinovce, neboť tady aktivní pohyb přece jenom jakž takž udrží. Rozvážnější pravidelní běžci ocení spíše žánrově objemové, přitom lehčí modely s dobrou podporou odvalení, kterých je na trhu přehršel.
- Půlmaraton „pod dvě“, aby to moc nebolelo
Jakmile má intenzívnější pohyb překročit hodinku a dominantním pohybem chodidel je namísto odrazu došlap, je lépe vypodložit nohy dostatečně pohodlnou botou. Nemusí to být taková ta houpavá záležitost pro nejdelší tréninkové běhy, v níž máš nohy jako v medu, to by ses zbytečně nadřel. Chce to dobrý mix stability a tlumení. Většinou se jedná o tréninkové modely s lehce tužší mezipodešví, díky nimž se nebudeš v každém odrazu topit jako v bažině, přitom lýtka zůstanou přiměřeně čerstvá i pro konečný cílový zátah. A pozor, tady rozhodně sáhni po botách o kousek větších, než jsi zvyklý. Při takové štrece klenby chodidel dočasně poklesnou, noha se rozplácne. Vědí to dobře i afričtí borci: Zatímco na desítku si berou boty na míru, právě od půlmaratonu výše třeba i úplně ty samé, jenže o číslo větší! Není důvod dělat to jinak než oni.
- První maraton
Pro prvomaratonce z řad kondičních běžců platí víceméně totéž, co pro začátečníky. Od tří a půl hodiny výše coby cílové mety sáhni po dostatečně pohodlné tréninkové botě, ideálně s jistým došlapem. Stabilitu nevědomky oceníš ve druhé polovině až závěru závodu, kdy už si nohy nezřídka žijí svým vlastním životem. Maratonky bys ideálně měl mít už lehce vyšlápnuté, aby chodidla uvnitř dobře seděla. Zároveň nepoužívej boty vybouchané až příliš, dalších dvaačtyřicet tisíc úderů může vyrobit rozdíl mezi povinným vyklusáním a vykulháním den poté. Z tohoto a dalších důvodů pro jistotu příliš neexperimentuj, ani když máš coby nováček natrénováno běžet „pod tři“. V takovém případě zavaž na dva uzly raději lehčí objemovky než přísné závodky. Zbytečně zkamenělá lýtka mohou ve finále přihodit k onomu pomaratonskému vykulhání i několik minut.
- Přes pole, louky, háj
Ne vždy platí, že mimo asfalt se smíš pustit pouze a jenom v krosovkách. A když už, zvaž dobře, v jakých konkrétně. Spousta lidí běhá po lese v normálních botách, žádné „traktory“ na podrážce. A třeba afričtí běžci pojem krosovky takřka neznají, přestože většinu toho naběhají po horských kozích stezkách. Svůj smysl to má. Ona totiž taková polňačka je po většinu roku natolik vyprahlá a ztvrdlá, že profilovaná podrážka pozbývá významu. Univerzálnější, stabilní boty s ne dočista hladkou podrážkou navrch bývají přece jenom pohodlnější. Trailové boty jako takové se uplatní vysloveně v nezpevněném terénu, obzvláště za mokra. I v této oblasti platí, že závodní krosovka, tedy bota významně tenčí a profilovanější, je svým způsobem ultimátnější než objemové modely. Všechno ve prospěch záběru, méně tlumí, méně promíjí. Pokud tedy nehodláš útočit na pódiové umístění a přespolák je na silniční botu přece jenom poněkud členitější, zvol zlatý střed.