Každý z nás je běžec, jenom někdo se to o sobě nikdy nedozví. S novým rokem má ale nakročeno řada z vás. Jenže někoho záhy odradí prvních pár vyběhnutí, která nejsou úplně dle našich představ, či se zasekne na gauči už při dumání nad tím, jak vlastně na to. Je to snazší, než se může zdát – přinášíme devět otázek a odpovědí (věčného) začátečníka.
Život je plný otázek. Filozoficky obdaření jedinci dokonce tvrdí, že život je jeden velký otazník. Touha po zkušenostech, pídit se za poznáním provází lidstvo od nepaměti. Aby ne, vždyť řada zjištění nám může bytí často významně ulehčit. Protože tato zákonitost platí násobně i v životě běžeckém, vyrazme se nyní na pár chvil zavrtat do myslí zejména těch, kteří právě poprvé vyběhli, či se k tomuto důležitému životnímu kroku dokonce teprve chystají. Nad čím vším začínající běžci a běžkyně dumají? Co je trápí? A musejí se vůbec trápit? I život běžcův je zkrátka a dobře plný otázek.
1. Začnu běhat – hned zítra. Fakt. Nebude to lepší pozítří?
A co ty vlastně děláš dneska! Několikaroční odklad se kdysi dávno hodil odvedencům na vojnu, kdežto v otázce prvního vyběhnutí není radno váhat ani okamžik. Pusť se do toho hned teď. Jedinců, kteří „začínají“ od zítřka, je celá řada. Těžko kdy to skutečně udělají. Prostě si zavaž tkaničky a vyraz ven. Žádný spěch, zejména pokud jsi toho dosud moc nenasportoval. Dopřej si třeba jenom svižnější procházku opepřenou pár minutkami pomalého poklusu. Vnímej kouzlo pohybu, kdy tě nikdo a nic do ničeho nenutí. Tu chvíli máš jenom pro sebe – pokud se ji ovšem nerozhodneš sdílet s někým blízkým. To může být úplně nejvíc.
2. Tak jsem vyběhl. A řeknu vám, napoprvé nic moc.
Neboj, ono se to moc nezlepší ani napodruhé. Určitě zpomal. Jo, fakt to ještě jde. A se soudy počkej tak po měsíci, kdy se pořádně vykopeš ven aspoň obden. To bude jiné kafe. Klíč k běžeckému štěstí spočívá především v pravidelnosti. Díky ní si tělo zvykne na přiměřenou zátěž nejspolehlivěji. Strávit roky v poloze ležmo u telky či jinou zahálčivou neaktivitou šlo poměrně snadno. Vyplašit toho lenocha z nás prostě chvilku zabere. Ale půjde to. Co půjde, poběží, žádný strach. Zažehni pozitivní mysl. Vnímej každý krůček vpřed, sebemenší dobré znamení, že se z gaučáka zvolna měníš v běžce. Mimochodem, každý z nás je běžec, jenom někdo se to o sobě nikdy nedozví. Proto pro jistotu opakuji: hlavně nepřestávej, jinak nepřestaneš přešlapovat na místě.
3. Jak to, že všichni okolo běhají i přes zimu? Copak nezmrznou? Mně se tedy ven nechce.
I běžci jsou jenom chybující lidé. K základním přehmatům (překvapivě nejenom) začátečníků patří „zimní spánek“. Totiž, že s prvním ochlazením putují běžecké botky až kamsi dolů, pod plážové pantofle. Zimní běhání přitom patří společně s jarem, létem a podzimem k nejkrásnějším ročním obdobím. V chladnějším počasí se opravdu běhá skvěle, stačí se dobře obléknout. Ne se nabalit jako obecní pumpa. Před vyběhnutím bys měl cítit chlad, který se záhy rozptýlí. Jinak se zpotíš a fakticky budeš klepat kosu. Oblékej se stylem cibule, totiž více tenkých funkčních vrstev na sebe. Na hlavu určitě čepici, na ruce rukavice – těmito dvěma částmi uniká hodně tepla. Pokud jo nasněží, nazuj botky s vyšším vzorkem. Kde jinde je problém?
4. Běhám už rok (dva, tři). Kde jenom vězí to všemi vychvalované nadšení?
Tady se v zásadě nabízejí dvě příčiny. Buďto jsi začal s přílišnou vehemencí. Tělo se snáze unaví, zahltí až vyčerpá a mysl ještě víc. Tudíž kolikrát už nezbývá místo pro ony „libé pocity“. Nemluvě o plejádě různých zranění. Rovněž výkonnost se zastaví, na vteřinách visící jedinci poté řeší potíže s motivací pokračovat. Potkalo to kdekoho. Tady zabírá jedině ubrat plyn, prostě užívat si pár chvil jen toho, že „můžu“.
Druhá skupina nešťastníků je neméně početná. Jde o takzvané věčné začátečníky, kteří se věnují svému novému koníčku tak zřídka, že nemají sebemenší nárok jej jednou provždy pořádně osedlat. Jeden běh v týdnu, či dokonce měsíci toho věru příliš neřeší. Běh pro ně nepřestane být zátěží, těžko se pak tělu i mozku divit, že nekřepčí. Pokud ses v tomto schématu našel, zaber. Dej běhu šanci aspoň třikrát v týdnu. A třeba taky trochu cvič. Pamatuj, že běh je vášní rozhodnutých.
5. Jau! Moje nohy. Furt mě tuhle tahá a tamhle bolí. Co teď?
Vzpomeň si na všechny běžce, co jenom znáš, k nim přiřaď i ten zbytek. A věř, že každý v začátcích řešil totéž. Rozhodně se ale zas nedá říci, že bolístky k běhání patří. Ber je jako znamení, že něco není v pohodě. Máš si uvědomit, že i všechny ty svaly, vazy a šlachy vyžadují na přivyknutí zátěži čas, proto mají být rozjezdy pro běžecké hvězdy co možná nejpřirozenější, pocitové. Mimochodem, spousta lidí, běžce nevyjímaje, považuje bolest za zlo, takže se ji snaží vypnout. Pilulkami, alkoholem anebo svým vlastním adrenalinem. Rozlišujme bolest hodnou a zlou. Ta první nás víceméně laskavě upozorňuje na renonc. Netlač tolik na pilu, vypiluj běžecký styl, kup si pořádné boty, srovnej sebe i životosprávu. Pokud tohoto rádce ignorujeme, na svět se dere zákeřnější bolest číslo dvě – značící zranění. A o něj přece nikdo nestojí!
6. Tak si představ, že mi hnědnou a slézají nehty na nohou. Nemůže to být nakažlivé?
Je fakt, že takzvanou Popelčinou nemocí trpí houf dívek a dam. Odborníci z prodejen používají bonmot, že příliš těsné boty nosí jedenáct z deseti žen. Abychom byli genderově spravedliví, bývalí fotbalisté na tom nebývají se svým kopačkovým syndromem lépe. Řešení? Větší boty! Ale fakt o dost větší – a hned máš prstíky v klidu a nohy v teple. A rozhodně tu nejde jen o noční můru pedikérek. Mnohem horší je, že chodidlo se v příliš těsné obuvi „zamkne“ a nepracuje, jak by mohlo a mělo. Znal jsem i opravdu zkušeného běžce s chodidly zaťatými v pěst. Jeho toporný krok se uvolnil (a potíže zmizely) pár týdnů poté, kdy si konečně koupil cvičky větší o půl druhého centimetru. Všechno holt chce svůj prostor. Zejména pokud se chystáš běhat i trošku dále než jednou okolo rybníčku, věz, že i sebedokonalejší klenba nártu s přibývající námahou poklesne, chodidlo se dočasně protáhne a nateče. Běžecké boty proto kupuj nejlépe navečer. A pokud možno u odborníků. Na tržnici či v supermarketu ti klidně doporučí boty tak, aby ladily s barvou očí.
7. Běhám fakt pomalu. Baví mě to, ale… úplně cítím, jak na mě všichni okolo… čumí. Co s tím?
Syndrom půlnočního běžce (aby ho pokud možno nikdo nespatřil) není žádná selanka. Spousta lidí po čase sekne s běháním právě kvůli tomuhle. Zdá se jim, že jsou se svým šnečím tempem všem pro smích. V první řadě je to otázka sebevědomí. Jeden úhel pohledu velí, že pokud mě něco doopravdy baví, vím, proč tomu propůjčuji svůj čas i sebe samého, může mi být názor okolí tak trošku ukradený. Často je to navíc jenom sebeklam. Běh je ve skutečnosti jenom jeden. Vůbec nezáleží na tom, jak rychle běžíte. Je to o radosti, volnosti a tak. A pokud občas tu a tam přece problesknou názory soutěživců, že „pod čtyři na kilák“ to už není běh, je otázka, zda se trápit výrokem někoho, kdo prostě nepochopil.
Inu, pak tu máme ještě druhou možnost. Totiž, jestli nechceš začít pořádně trénovat taky a záhy to všem takovým chytrákům sportovně natřít.
8. Proč teď všichni řeší běžecký styl? Má to cenu? Vždyť běhat přece umí každý.
To je sice pravda, teoreticky se jedná o jeden ze dvou člověku nejpřirozenějších pohybů. Stačí se podívat na děti, běhá jim to úplně samo. Tedy než si dřepnou k herním konzolím. A v tom to vězí, my dneska svůj život sedíme, což už přirozené rozhodně není. V okamžiku, kdy se různě oslabeni a pokrouceni všemi těmi křesly a židlemi chceme uvést do pohybu vpřed, najednou to není ono. Odnaučili jsme se používat nohy, jak původně narostly. Často nesmyslně mlátíme patními kostmi o zem, hrbíme se, cupitáme, různě napadáme. V tomto světle, jak ostatně tvrdí škarohlídi, běhání není nejzdravější kratochvíle světa. Pokud se naopak onen zcela jednoduchý, nám od přírody daný způsob pohybu naučíme znovu a lépe, těžko hledat něco přínosnějšího. O duševní stránce věci nemluvě. Má to cenu.
9. Sotva jsem začal, ale už teď vím, že chci uběhnout maraton. Aspoň jednou. Mám na to? Vždyť teď mě vyřídí pět kilometrů!
Žádný strach, však taky není třeba ani záhodno běžet maraton pozítří. Tak jako v osobním či pracovním životě i běžecké schodiště se vyplácí vybíhat schůdek po schůdku. Maraton je velký a krásný cíl, alespoň jednou jej chce pokořit většina těch, co se v běhání zhlédli. Maraton je zároveň libůstkou připravených. Ti ostatní si jej v lepším případě neužijí, v horším protrpí a o tom nejhorším raději nemluvme. Dvaačtyřicítka je zkrátka královská disciplína, na kterou tři proběhnutí se psem v týdnu před startem opravdu nestačí. Nejlépe je zaučit se při pětikilometrových závodech a desítkách, posléze přejít na půlmaraton a po jeho bezpečném, nejlépe několikanásobném zvládnutí začít vážně pomýšlet a hlavně poctivě trénovat na vysněnou metu. Při takovém postupu zvyšuješ pravděpodobnost, že na svůj první maraton budeš vzpomínat, aniž bys nejraději zapomněl. A kdoví, třeba nakonec díky tomu všemu nezůstane samojediným.
Desatero zodpovědného začátečníka
- Poznej svůj zdravotní stav. Nech se preventivně prohlédnout, zatoč s neduhy.
- Pořiď si pořádné boty. Nemusejí být nejdražší, ale prostorné a přitom dokonale padnoucí.
- Oblékej se tak, abys před během cítil mírný chlad. Funkční tkaniny jsou lepší než bavlna.
- Začni pomalu, ale jistě. Indiánský běh není žádná potupa. Běhej pravidelně, alespoň třikrát týdně.
- Po pár minutách poklusu se rozehřej rozcvičkou, čtvrt hodinky po doběhu se vždy protáhni.
- Nejenom během živ je běžec, dbej na zpevňovací cvičení. Neupírej si ale ani doplňkové sporty.
- Bez jídla a pití by to nešlo, proto si již od rána hlídej dostatek tekutin. V případě vyvážené a pestré stravy se obejdeš bez drahých výživových doplňků.
- Natrénovat dokáže kdekdo, ty ale nezapomínej ani na aktivní odpočinek.
- Pamatuj, že nejlepším každodenním způsobem zotavení je vydatný spánek.
- Ať už se proběháš na jakoukoliv výkonnostní úroveň, nikdy nezapomeň, že běh je a musí zůstat zdrojem RADOSTI!
