Jak se běhá v Pyrenejích? No přece úžasně! Skvěle! Parádně! Anebo taky na pytel, o ničem… To všechno může být pravda. Záleží na tom, o které oblasti se budeme bavit.

Výběr oblasti je v tomto pohoří zásadně důležitý, protože když se podíváte na mapu, tak je jasné, že Pyreneje jsou velké jako kráva. Je to něco podobného, jako bychom se zeptali, jak se běhá na Slovensku, a už neřešili, jestli mluvíme o Javornících, Tatrách nebo Vihorlatu.

Když odstoupíme od mapy dostatečně daleko, abychom Pyreneje viděli celé (nebo naopak přistoupíme k dostatečně velkému glóbusu), uvidíme, že tvoří několik set kilometrů dlouhou hranici mezi Francií a Španělskem, s ukrytým pokladem v podobě Andorry. Není tedy překvapivé, že mezi jejich různými částmi budou značné rozdíly.

Část blíže Středomoří je výrazně sušší a také vrcholky jsou zde vyšší, naproti tomu severozápadní část, tedy Baskicko, je nižší, deštivější a mnohem zelenější. Dalším důležitým poznatkem je skutečnost, že se nejedná o jednolitý souvislý masiv, ale spíše o horské skupiny kolem jednotlivých údolí – ta od sebe oddělují slavná horská sedla, ke kterým se většinou váže nejeden (ne)slavný cyklistický příběh. Stejně jako kdysi na hodinách zeměpisu byla při dotazu na nerostné suroviny univerzální správná odpověď „na Urale“, tak i na otázku, kde hledat jakýkoliv typ terénu, lze směle odpovědět „v Pyrenejích“.

Abychom však mluvili trochu konkrétně, vybral jsem si k podrobnějšímu popisu oblast kolem Torly, tedy národní park Ordesa y Monte Perdido. Oblast se nachází ve střední části Pyrenejí, severozápadně od Barcelony, severně od města Huesca. Právě v okolí města Huesca se odehrávají boje za španělské občanské války, které popisuje George Orwell ve své knize „Hold Katalánsku“ – mohu jen doporučit. V principu se jedná o krásné dlouhé údolí kolem řeky Arazas, nad kterým se tyčí mnoho třítisícových vrcholů, z nichž nejvyšší je Monte Perdido (v překladu Ztracená hora).

Při běhání v Pyrenejích (konkrétně v parku Ordesa) se mi skoro příčí mluvit o trase. Nejlepší na místním běhání je totiž to, že můžete běžet úplně kamkoliv. Vyberete si kopec, údolí, sedlo a tam se vydáte. Tady je malá ochutnávka.

Trasa č. 1: Podél vodopádů na kamzičí stezky

Poměrně konvenční začátek běžeckých tras vede ze vstupu do národního parku Ordesa y Monte Perdido. Prvních pár kilometrů budete stoupat podél řeky po lesní cestě. Jak se řeka bude čím dál více zařezávat do údolí, budete moci pozorovat až kýčovité vodopády. Když vyběhnete nad poslední stupeň vodopádů, najednou se před vámi otevře krásné údolí Ordesy. Doporučuji zde být zrána (řekněme kolem deváté), kdy zde ještě nejsou turisti. Uvítá vás krásná scenérie a krávy líně ležící kolem a koukající, kdo je to budí tak brzo. Na konci údolí se vydejte po cestičce zprava, vyběhnete nad skalní stupeň a pak…? Kamkoliv!

Opravdu, teď se prostě stačí rozhlédnout, vybrat si místo a běžet. Časem už ale neběžíte, ale spíše jdete a hopkáte. Kilometr s více než 300 metry převýšení tu totiž není problém. Problém je spíš se místy dostat na tempo pod 10 minut na kilometr. Běžíte prostě nahoru. Nikdo vám neříká, kam jo a kam ne, nikomu to nevadí, žádnej KRNAP, žádnej TANAP, hnutí Sojka, Duha, Děti Země nebo podobní ekologisti. Občas potkáte sviště a kamzíky po chvíli přestanete počítat.

Technické seběhy jsou zde za odměnu. A další odměna vás nejspíše čeká i v cíli, protože španělská kuchyně je opravdu bohatá. Více se o ní dočtete na blogu Honzy Bartase – Ládi Hrušky českého ultratrailu.

Trasa č. 2: Krásné výhledy, měkká travička

Druhá trasa je trochu zastrčená, nevede těmi nejprofláklejšími místy, ale stojí za to, a pokud se ubytujete v Brotu nebo Otu, přijde obzvláště vhod. Když začnete na jediné příjezdové cestě z Brota do Ota a proběhnete Otem, cesta vás dále povede pěšinkou stále vzhůru. Minete rozpadlou samotu s „oknem do světa“ a po cca 6 km krásného běhavého trailu se dostanete na hřeben a otevřou se před vámi výhledy na celou Ordesu. Hřeben je o dost nižší než v případě většiny první trasy a není kamenitý, ale krásně travnatý. Tady bych naopak doporučil držet se značené trasy směrem na sever, ona stejně vede logicky po hřebeni. A dál se můžete kochat a kochat…

První z uvedených tras je o poznání delší. Záleží, kam až se rozhodnete vydat, ale můžete na ní strávit klidně půl dne. Doporučuji začít brzy ráno. Naopak druhá trasa nabízí nejlepší atmosféru večer a na její minimální variantu (vyběhnout na hřeben, udělat pár fotek, rozhlédnout se a zpět) vám bude stačit něco málo přes hodinu. Může to být takové proklusnutí po celodenním výletě.

Proč se tam vydat?

Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď: Výborné běhání. Tím bychom však tuto oblast značně podcenili. Krásné prostředí, úzké traily i možnost běhat kdekoliv mimo značené cesty dělají z Ordesy ideální místo pro (běžeckou) dovolenou. Je to ideální terén pro skyrunning. Terény jsou zde takové, že se těžko určuje, kde končí běh a kde začíná chůze, lezení po čtyřech nebo hopkání ve stylu kamzíků.

A to zatím mluvím jen o španělské straně této nádhery. Francouzská strana je vskutku zázračná. Jednak Cirque de Gavarnie poskytuje úchvatný pohled a pro nábožensky zaměřené běžce jsou zde Lurdy – ideální místo na doplnění vody do camelbaku. Traverz z Gavarnie do Torly (nebo opačně) by byl logisticky i fyzicky opravdu náročný, ale odměna za to je velká.

Kdo má jen trochu přehled o horském běhání, ví, že Španělé tomuto sportu dominují. Svobodný přístup k přístupu do hor, hory kam se člověk podívá a teplé podnebí poskytují ideální podmínky pro běhání během většiny roku. Zlí jazykové tvrdí, že Španělům i v tomto sportu pomáhají „španělské steaky“, EPO a podobné přípravky. Ať už je to jakkoliv, podmínky na přípravu mají skvělé.

Jak se tam dostat?

Příjezd ze španělské strany je přece jen trochu snadnější. Pokud pojedete autem, máte možností více – buď po pobřeží na Barcelonu a pak po trase Lleida–Huesca–Torla, nebo můžete jet déle Francií a využít jedno (ze dvou) horských sedel, projet tunelem nebo se zastavit v Andoře (kopce a duty free).

V poslední době vzhledem k cenám letenek stojí čím dál více za zvážení letecká doprava. Všichni klasičtí dopravci létají do Barcelony, kam létá i Wizz Air (z Katovic), Ryanair létá do Girony. Dále už je cesta opět jasná – Lleida, Huesca, Torla.

Na silnicích a v oblasti dopravního značení vůbec ovšem probíhá boj Katalánců za nezávislost – projevuje se mimo jiné tím, že mnoho názvů je přepsáno do katalánštiny. Katalánský název Lleida se tak třeba náhodně mění na španělský Lérida a takových změn najdete plno.

Dostupné zázemí

Doporučuju Torlu. Je tu spousta ubytovacích kapacit, přesto však v sezoně bývají plné.

Pokud se ale smíříte s bydlením několik kilometrů od vstupu do národního parku, ve vesnicích Oto a Broto lze poměrně snadno najít ubytování na poslední chvíli. Jsou to spíše různé apartmány a ubytování v soukromí, výhodnější pro rodinu či skupiny.

Chcete-li být horám co nejblíže, projeďte Torlou ještě dále a v sousedním údolí je kemp – Camping Valle de Bujaruelo. V národním parku pak najdete několik horských chat, ale nespoléhejte na ně. Nejlepší trasy totiž vedou jinudy a chatám a cestám vůbec se vyhýbají.

Kdy se vydat?

Od jara do podzimu. Čím později se vydáte, tím méně sněhu v horách bude, nějaký však stejně vždy zůstane. Pro představu – fotky jsou ze začátku června.

Na co si dát pozor

Monte Perdido má přes 3 300 m n. m. A také spousta dalších vrcholků přesahuje 3 000 m. Přestože je zde v létě teplo, jsou to vysoké hory a je třeba nepodcenit riziko, které každé vysoké hory představují, a vzít alespoň minimální výbavu. Pohyb v Pyrenejích je opravdu svobodný, pokud se vydáte do terénu mimo pěšiny, budete tam jen a jen sami za sebe.

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock