Je asi zbytečné přít se, zda je člověku přirozeným pohybem číslo jedna běh anebo chůze. Ať tak či onak, ani ti nejobdařenější běžci nemají důvod ohrnovat nad chůzí nos. Její správné uchopení a pochopení z tebe udělá vytrvalce ještě lepšího. Přinejmenším taky zdravějšího, vyklidněného. Navrch zcela zdarma.
Kompenzace unaveného běžce je obrovské téma. Jak ulevit jednostranně namáhanému tělu? Možností „protipohybu“ či aktivního zotavení utěšeně přibývá. Vnímavější jedinec s trochou nadsázky neví, kam skočit dříve. Zda na koloběžku, bosu, jógu, trampolínky, jestli vrazit nohy do ledu, lymfomasážních návleků, nechat si do nich pustit elektriku či dokonce laser, nechat se zavřít do proklatě mrazivé kobky… A korunky se vesele sypou po tisícovkách.
Přitom zde po věky věků zůstává prostředek prachsprostě původní, veřejně dostupný, se staletími prověřenou účinností. Pravá, levá, a zase znovu. Chůze. Prostá, účinná, božská.
„Hele, jako když už jsem se konečně rozběhal, proč mám znovu couvat zpátky k chůzi?“ Tato myšlenka probleskne běhuchtivému jedinci ihned, a ještě ke všemu zní na první dobrou logicky. Jenže… Filozoficky vzato, každý krok mířený vpřed je pokrok. Až moc řešíme, zda jej doprovází fáze letová či přízemní nápřah. Existují totiž i chvíle, kdy ta druhá volba má váhu větší.
Pozor, nebavíme se tu o často probíraném začátečnickém „indiánu“, přestože mezichůze opravdu není ostuda. Tentokrát se podíváme na kompenzační význam zařazování chůze do každodenního režimu. Ocení ji právě i tací, jež běhají až dost.
Vážně – v životě běžce často nastanou situace, kdy hodinka svižné procházky nadělá více užitku než půlhodinové unavené sebetrýznění běžmo.
Biomechanické hrátky
Jak již zaznělo, chůzi od běhu významně odlišuje chybějící letová fáze. Jakože celá řada rekreačních běžců ve snaze vyvinout tempo spíše provádí nanejvýš únavnou fázi skokovou.
Pak tu máme mechaniku došlapu:
- Při běhu bychom ideálně měli využít důvěrně provařenou chodidlovou „kolíbku“, tedy zhoupnutí od malíkové hrany k oporové fázi paty a odvalení celé ťapky včetně všech prstů.
- Chodecky nejdříve zapojíme volným přiložením patu a chodidlo prostě odvalíme, opět ideálně rovně.
Zní to obojí triviálně. Jenže zařazením chůze si dotyčné rozdíly lépe uvědomíme, načež snáze zafixujeme i optimální běžecký došlap.
Zajímavé je srovnání postoje a práce s ním:
- Při běhu i chůzi bychom se vždy měli hýbat celým tělem, energii vrhat kupředu pomocí mírného náklonu zpevněného trupu.
- Výhoda chůze spočívá v tom, že je namáhavá přece jenom méně, v pohodě ji zvládneme, udýcháme. Máme tedy více času i klidu vnímat každý sebemenší svalík, lépe uhlídáme kupříkladu bezděčné vlnění se v ramenou či bocích, zapojíme nezřídka opomíjené paže. S pohybem si můžeme více hrát.
A konečně, ne nadarmo se říká, že každý běh začíná a končí chůzí. Právě okamžik proměny pohybové biomechaniky patří k nejcennějším zjištěním. Kdo si ji uvědomí, doběhne dál.
Dřina i aktivní odpočinek
I kdybys měl naprosto delikátní běžeckou techniku a lítalo ti to jako Gripenům nad Čáslaví, stále jde o dlouhodobější jednostrannou tělesnou zátěž, která může vyústit v přetížení. Většinou se tak i stane, zejména s přihlédnutím k tomu, že skvěle jako ty předražené stíhačky ve skutečnosti létáme málokdo.
Krok chodecký přitom krásně uvolní přetížené svaly, šlachy a klouby nejpůvodnějším možným způsobem. Nehledě na to, že umí zapojit partie během ochabující. A nepochybuj o tom, že takových na těle pár máme: kolena, hýždě, kotníky, bedra. S nimi kolikrát nehne ani regenerační klus pohybově odlišný od ostrého běhu.
Dokonce ani dvoufázově cepovaní borci se ideologicky nezpronevěří mašinérii tréninkových plánů, když tu a tam namísto třiceti minut klusu zařadí padesátiminutový výšlap.
Naopak! U zkušenějších střelců si tepovka svižnější chůze příliš nezadá s tou klusací. Zároveň můžeš zůstat déle aktivní i při nižší, takřka klidové frekvenci. Pětku vyklušeš za půl hodinky, chůzí na ní strávíš méně namáhavých minutek padesát.
Vlastně zůstáváš v pohybu déle, což se u jeho hltačů počítá. Nehledě na módní, a vcelku příhodnou denní krokovou bilanci. Protože natočit aspoň těch zpropadených deset tisíc kroků denně prostě musíš!
Vážně neškodí naslouchat názorům těch zkušenějších. Připomeňme si pár souvětí z povídání se sporťáckou nestorkou Hankou Dvorskou, které vyšlo na těchto stránkách před pár měsíci: „Dnešní běžci poměrně dost trénují, na pohyb jako takový ale vpodstatě nejsou příliš zvyklí“. Její generace totiž sice neplnila sofistikované plány, ale zato si všude došla, doběhla, vyšlápla, vylezla…
Jinak řečeno, jestliže jsme se tu dosud bavili především o významu chůze coby prvku aktivní regenerace, třeba takový celodenní výšlap do hor platí za vynikající druhotný tréninkový prvek pro jakoukoliv vytrvalostní disciplínu. Což v zásadě znamená všechno od pěti kilometrů dále.
Fyzio: Rozchod(it)!
Fyzioterapeuti pracují s chůzí rádi, protože má dar přirozeně uvolnit přetížené a zpevnit to zejména nekonečným vysedáváním oslabené.
Již samotná častější vertikální tělesná poloha umí leccos. Spousta z těchto odborníků ale vsází především na umění správného prodýchání. Brániční fígle si ohmatáš mnohem snáze nejprve při chůzi. Už jen proto, že běh představuje hlavně pro spoustu začátečníků svým způsobem stresor, v jehož důsledku za pár chvil funíme už tak.
Dalším stěží uchopitelným prvkem je postavení pánve, stabilita kyčlí, pánevní dno. Ano, mají ho i chlapi. Často natolik špatné, že na rozdíl od svých dražších poloviček by nemohli rodit… Pravidelná, prostá svižná chůze dokáže tohle všechno patřičně zpevnit, připravit na vyšší zátěž s rázy a otřesy. Ne nadarmo se traduje, že každý běh začíná chůzí. V doslovném i přeneseném slova významu.
No, a pak tu máme okamžik hrůzy, kdy zdravotník při ohledání té které bolístky zjistí, že na běh to teď nějaký ten pátek nevypadá. Na sádru ani operaci taky ne, spíše než klid však více pomůže poraněnou oblast jemně prokrvovat, zapojit pohybově jinak. Kupříkladu méně závažné únavové poškození některých kostí, odraženiny po pádu, civilizační potíže s bedry.
V tom okamžiku většinou bere dotyčný alespoň tu rekonvalescenční chůzi všemi dvaceti.
Na líci mír, v duši klid
Jakmile se začneš chůzi oddávat pravidelněji, naučí tě přemýšlet jinak. Zpomalí tok myšlenek, utiší takové to věčně nedočkavé puzení, že ti pořád něco utíká, neboť jsi měl tutově být pár kroků napřed. Jakkoliv platí, že běh není spěch, u kondiční chůze to považujme za jistotu.
Nejenom po výkonu bažícím běžcům přináší vychození tolik potřebné vyklidnění. Může za to absence důvěrně známé poplachové reakce, protože před prochajdou se do těla vyplaví mnohem méně probouzecích hormonů než s vědomím blížícího se běžeckého zápolení.
Protože všechno trvá déle, méně hekticky, přináší záliba v chůzi uvědomění vytrvalosti. Ne nadarmo platí zkušení turisté za slušné vytrvalce.
A v neposlední řadě jmenujme výhodu lepšího vnímání pohybového rytmu. Při běhu na to kolikrát není čas ani nálada, tady si však krok jako neomylný metronom uvědomíš snáze. Jakože bez rytmu bývá běžec splašen, ne-li přímo ztracen.
Na závěr tu máme něco pro pravověrné počtáře. Kdo by kupříkladu opovrhl virtuálním odznakem za milion kroků? On totiž krok navždy zůstane základní jednotkou pohybu po vlastní ose, lhostejno, zda běžecký či chodecký. Být pohybu navyklý, to je to, oč tu běží. Vlastně kráčí.