Běhání se na první pohled jeví po stránce ekologie jako navýsost bohulibá aktivita. Jenže nic není černobílé a při hlubším prozkoumání vyjde najevo, že ani běh není tak docela „zelený“. Zejména jde-li o oblečení a obuv. Pokud budeme ovšem dodržovat určité zásady, náš negativní dopad na životní prostředí může být nižší.
Většina běžců, ať už jde o trika, mikiny, bundy, šortky nebo legíny, preferuje funkční oblečení. Důvody jsou zřejmé: pokud takové prádlo správně nosíte, je prodyšné, dokáže rychle a účinně odvádět pot od těla, téměř nezadržuje vlhkost a zároveň izoluje. Funkční oblečení se vyrábí převážně z polyesteru, který někdy bývá doplněný o jiný syntetický materiál, třeba polyamid nebo polypropylen.
Na druhé straně spektra se nachází bavlna, která pot vsaje. Oblečení je dlouho mokré a snadno si způsobíte odřeninu. Přesto na ni část běžců, byť menšina, nedá dopustit.
Tyto dva typy vláken – bavlna a polyester – dominují také v textilním průmyslu, a tak to má dle odborníků zůstat i nadále. Bavlna reprezentující přírodní materiály se přitom může jevit jako k životnímu prostředí přívětivější, přitom její pěstování a procesy výroby jsou mnohem zapeklitější.
|
Když výbava doslouží
» Pokud se rozhodnete oblečení zbavit, měli byste se zajímat o recyklaci. Jenže podle statistik se nám to nedaří. „Spotřebitelé Evropské unie generují ročně zhruba 5,8 milionu tun odpadních textilií. Z toho 4,3 milionů tun jde na skládky nebo se spálí ve spalovnách komunálního odpadu, což představuje obrovský nevyužitý zdroj druhotných surovin a má negativních dopad na životní prostředí,“ varují profesor Militký s docentkou Křemenákovou z liberecké technické univerzity. Podle tuzemského ministerstva životního prostředí končí přes 97 procent textilu na skládkách, to je asi 200 tisíc tun textilu ročně. „Při biologickém rozkladu textilií na skládkách se uvolňuje do vzduchu metan a při spalování vzniká oxid uhličitý a mohou se také uvolňovat toxické plyny,“ upozorňují Militký a Křemenáková. » Použitelné oblečení či boty je proto vhodné poslat dál, různé sbírky pořádají charitativní organizace. Nebo hledejte speciální oranžové kontejnery ekologicko-charitativního projektu Potex. Velká část oblečení a bot z nich získá druhý život u lidí, kteří si je nemohou dovolit. Věci, které se již nosit nedají, putují do třídíren, kde se zpracovávají a recyklují. Vznikají nová textilní vlákna, čistící textilie nebo třeba výplně autosedaček, izolace či podklady pro koberce. » „Tím, že použitý textil, boty a doplňky vracíme zpět do oběhu, snižujeme tlak na využívání primárních surovin, předcházíme vzniku metanu, amoniaku a skleníkových plynů při rozkladu textilií a zároveň šetříme místo na skládkách,“ píše se na webu firmy Potex. |
„Při posuzování vlivu typu vláken a textilií na ekologické dopady je třeba brát v úvahu všechny tři klíčové hráče, to znamená pěstitele nebo výrobce vláken, výrobce textilií a spotřebitele,“ shodují se profesor Jiří Militký a docentka Dana Křemenáková z Katedry materiálového inženýrství Technické univerzity v Liberci. Jinými slovy, jedna věc je výroba oblečení, druhá to, jak s ním nakládáme a staráme se o něj.
Ošemetná bavlna
Bavlna oproti syntetickým vláknům na celé čáře prohrává hned v první fázi, při svém pěstování. Hlavním mínusem je přitom enormní spotřeba vody. K vypěstování jedné tuny bavlny potřebujeme závratných 5 700 kubíků, oproti pouhým čtyřem kubíkům, které spolkne výroba polyesterových vláken.
Pěstování bavlníku již zničilo obrovské oblasti. Ukázkovým příkladem je Aralské moře, které dnes rozhodně nevypadá tak, jak je zobrazeno ve většině atlasů. Původní rozloha jezera se zmenšila na méně než třetinu a objem vody klesl na jednu desetinu. Na vině je právě velkolepé zavlažování zemědělské půdy v pouštních oblastech.
A tím to nekončí. „Odpadní vody, které vznikají při pěstování přírodních vláken, je třeba dále čistit, tím vznikají další vícenáklady,“ doplňují Jiří Militký a Dana Křemenáková, odborníci na textilní vlákna.
Traduje se, že k pěstování bavlníku se kvůli jeho velké náchylnosti k chorobám používá velké množství škodlivých průmyslových hnojiv a pesticidů. „Uvádí se, že až patnáct procent ze všech světových pesticidů a pětadvacet procent ze všech insekticidů připadá právě na bavlník,“ podotýká Vratislav Vozník z organizace Arnika, která usiluje o lepší životní prostředí. Odborníci z Liberce však upozorňují, že moderní pesticidy a herbicidy jsou již vybírány tak, aby životnímu prostředí škodily co nejméně. Omezením je zatím jejich vyšší cena, což se negativně projevuje zejména v rozvojových zemích.
Než se bavlna může sklízet, trvá to několik měsíců. Během té doby se spotřebuje množství pohonných hmot související s nutností transportu, obdělávání půdy, sklizně a vlastní izolace vláken. V průmyslově málo vyvinutých zemích je obecně tato spotřeba výrazně vyšší a důsledkem je zamořování ovzduší toxickými výfukovými plyny.
Co se ovšem týče spotřeby energie z obnovitelných i neobnovitelných zdrojů, je na tom bavlna oproti polyesteru výrazně lépe.
Syntetika: snazší čistění, náročnější barvení
Na řadu přichází vlastní výroba oděvu a ani v tomto ohledu se nejeví bavlna příliš ekologicky. „Základním omezením všech typů přírodních vláken je nutnost odstranění příměsí a nečistot. To je ekologicky náročný soubor operací vyžadující poměrně vysokou spotřebu vody, energií, času a různých typů chemikálii, které potenciálně negativně ovlivňují životní prostředí,“ upozorňují Militký s Křemenákovou.
Vlákna chemická a syntetická jsou tedy i v tomto ohledu výrazně ekologičtější, protože obsahují pouze malé množství doprovodných látek na povrchu, které usnadňují zpracovatelnost.
„Jednou z nesporných výhod syntetických vláken je možnost záměrného měnění jejich tloušťky, jemnosti, tvaru příčného řezu a délky, což umožňuje přípravu textilií, které jsou schopné rozvádět vlhkost kapilárními mechanismy, řídit stupeň tepelné izolace a měnit pocity při nošení. U vláken přírodních je tvarová stálost dosažitelná pouze s využitím speciálních chemických prostředků, které jsou ovšem netolerantní k životnímu prostředí,“ popisují experti na textilie.
Základní nevýhodou klasických syntetických vláken je, že jsou vyráběny za použití ropných derivátů čili neobnovitelných zdrojů. Světové zásoby ropy se neustále ztenčují a vzrůstá podíl jejího využití pro jiné účely. Podle Křemenákové s Militkým však mohou tento problém výhledově částečně řešit biopolymery z obnovitelných zdrojů.
Navíc existují čím dál tím ekologičtější a ekonomičtější postupy výroby syntetických vláken. Dosud tedy znamená největší zátěž a znečištění barvení syntetických materiálů, které spolkne množství vody a chemikálií.
Rádoby zodpovědní výrobci
Někteří přední výrobci běžeckého oblečení ohlásili, že budou požívat novou technologii barvení polyesteru, která nepotřebuje žádnou vodu a chemické látky. Hlavní roli v ní hraje oxid uhličitý, který je obrovským tlakem dočasně přeměněn do tekutého stavu. Bez využití vody se obarvený textil nemusí sušit, což šetří šedesát procent energie, a není používat žádné chemické látky, aby barva přilnula k látce.
Podle Militkého s Křemenákovou jde však o typické balamutění nepoučených laiků. „Barvení v superkritickém CO2 je známé již několik desítek let a poměrně omezené pro praktické použití. Důvodem je zejména vysoká energetická náročnost,“ vysvětlují experti.
Jiné firmy zase hovoří o používání recyklovaných materiálů a výrobě polyesterových látek ze starých plastových lahví. Ale ani tato metoda není zdaleka ekologická. „Je patrné, že takzvaní odpovědní výrobci vyhánějí čerta ďáblem,“ podotýkají Militký s Křemenákovou.
Fakt ovšem je, že syntetická vlákna jsou výhodnější i z hlediska údržby, neboť jejich praní i případné žehlení je energeticky výrazně méně náročné. Funkční oblečení často dokonce žehlení vůbec nepotřebuje, protože se nemačká.
Šance pro alternativní materiály?
Šetrnější variantou bavlny se jeví biobavlna. „Bavlna pěstovaná v systému ekologického zemědělství je produkována bez použití umělých hnojiv a chemických prostředků na ochranu rostlin. Pro barvení se většinou využívají rostlinná barviva. Tento typ pěstování zachovává dobrou kvalitu půdy i zdravé pracovní prostředí pro zemědělce,“ vysvětluje Vratislav Vozník z Arniky, který si z hlediska ochrany přírody pochvaluje i konopné vlákno. Liberečtí odborníci však tvrdí, že ani zde neexistuje jen jeden úhel pohledu. Navíc klasickou bavlnu ta bio nikdy nenahradí a bude spíš ukázkou životního stylu, za který bude třeba platit vyšší cenu bez získání lepšího efektu.
Podobně menšinově na tom bude i vlna, která se získává nejčastěji z ovcí druhů Merino. Toto oblečení sice disponuje několika skvělými vlastnostmi podobně jako funkční oblečení, vlna má však celou řadu významných nevýhod a jde o velmi omezený segment trhu. „Její kapacitní možnosti jsou nízké a doba získání vlněného vlasu poměrně dlouhá. Problematické je i její skladování, hnití, napadání mikroorganizmy a snížená možnost účinného praní,“ vyjmenovávají odborníci.
Pro první vrstvu oblečení se někdy používá „bambusové vlákno“. Nejedná se však přímo o vlákno z bambusu, ale viskózové vlákno z celulózy získané z bambusu. Ekologicky nepřívětivá technologie výroby využívající sirouhlík je však již v celé řadě zemí zakázána.
Obuv: syntetika a guma
Oproti oblečení disponuje běžecká obuv ještě jiným materiálem: gumou. Vrchní část boty tvoří opět syntetický materiál. Guma neboli pryž se vyrábí z přírodního nebo syntetického kaučuku. Přírodní kaučuk je získáván z tropického stromu kaučovníku, který je velmi citlivou komoditou, syntetický kaučuk vzniká chemickým procesem. Ať tak či tak, při výrobě se používají chemické látky, které se uvolňují do ovzduší i odpadních vod. Podle světového průzkumu si každý běžec koupí v průměru tři páry obuvi ročně. Při zohlednění výroby, přepravy a likvidace to pro naše ovzduší v přepočtu na emise znamená téměř 195 kilogramů oxidu uhličitého.
Poděkování za velkou pomoc při přípravě materiálu patří Prof. Ing. Jiřímu Militkému, CSc. a doc. Dr. Ing. Daně Křemenákové z Katedry materiálového inženýrství technické univerzity v Liberci.