Etikety na potravinách jsou plné údajů. Ale jak se v nich zorientovat? Zákon výrobcům nařizuje, které údaje na etiketu dát musí, které mohou (a za jakých podmínek) a které nesmí. A na nás je, abychom se v té džungli vyznali, protože právě to je jediná cesta ke zdravému a vyváženému jídelníčku.
Ještě před pár lety četlo v obchodech etikety výrobků jen pár bláznů. V poslední době už naštěstí začínáme chápat, že s námi výrobci leckdy hrají pěknou habaďůru, a stále více se proto zajímáme, co se uvnitř těch lákavých krabiček a skleniček vlastně skrývá. Jenže vyznat se v té změti písmenek na obale nemusí být vždy jednoduché.
Nomen omen
První, na co byste se při nákupu měli zaměřit, je název. I ten vám totiž může sám o sobě hodně prozradit, protože zákon u řady potravin přesně určuje, co musejí splňovat, aby určité označení vůbec mohly nést.
|
Etikety ve světle zákona
» Povinné údaje Značka výrobce a obchodní název výrobku (jako jediný nemusí být v češtině)
Označení výrobku (např. jogurt, masný výrobek…; vyhlášky stanovují, co musí splňovat) Množství (v gramech nebo mililitrech) Fyzikální skupenství (instantní, zmrazené, sušené, drcené, pasterizované) Trvanlivost Složení Upozornění pro alergiky Návod k přípravě (kromě výrobků určených k přímé konzumaci) Podmínky pro skladování Výrobce nebo dovozce (kdo je uveden na obale, ten za výrobek odpovídá). » Zákonem omezené údaje BIO – výrobek ekologického zemědělství (musí splňovat přesně stanovené podmínky)
GMO Free – neobsahuje geneticky modifikované potraviny „Extra“, „Prima“, „Speciál“ – výrobek se zvýšeným obsahem základní složky (například džemy mají oproti běžné verzi vyšší procentní podíl ovoce, kečupy více rajčat…) » Nepovinné údaje Výrobce může kromě výše uvedeného uvést na obal prakticky cokoliv, musí však jít o pravdivý údaj.
|
Chcete si například koupit kelímek čehosi, co na první pohled vypadá jako jogurt, je to v regálu mezi jogurty, ale jmenuje se to třeba „jogurtový dezert“? Nedělejte to! Aby totiž na kelímku mohlo být napsáno „jogurt“, musí jeho obsah splňovat podmínky dané vyhláškou: musí být vyroben prokysáváním mléka, smetany nebo podmáslí čistou jogurtovou kulturou, a navíc musí tyto živé bakterie obsahovat. Pokud se produkt jmenuje jinak, není to znakem kreativity výrobce, ale toho, že buď použil jiné výchozí suroviny, anebo je upravil zakázaným způsobem – mohl třeba prodloužit trvanlivost jogurtu termizací či přidáním konzervantů, čímž zahubil živé kultury, nebo ho prostě jenom našlehal, aby ho v kelímku bylo víc.
Ze stejného důvodu je dobré kupovat maso, nikoliv „masný výrobek“, sýr namísto „výrobků sýrového typu“ a podobně.
V mnoha případech vám ale samotný název o kvalitě mnoho neřekne. Většina lidí je například přesvědčena, že kečup se dělá z rajčat. Víte ale, kolik rajčatového podílu musí potravina obsahovat, aby se mohla nazývat kečupem? Pouhých sedm procent!
Jak dlouho to vydrží?
Váš druhý pohled by měl určitě padnout na trvanlivost. Tady se můžete setkat se dvěma různými termíny:
„Spotřebujte do“ se používá třeba u masa a mléčných výrobků a představuje datum, po němž už mohou být zdravotně závadné. Po tomto termínu se už v obchodě prodávat nesmějí, při vlastní konzumaci se však kromě data spotřeby řiďte vlastní hlavou. Když má například sýr trvanlivost dva měsíce, je nepravděpodobné, že by vám z něj první či druhý den poté bylo špatně. Pokud ovšem došlo třeba k narušení jeho obalu, může být nepoživatelný už dávno před tím.
„Minimální trvanlivost“ se uvádí na potravinách, které se nekazí, jako je třeba rýže či těstoviny. V obchodě je možné je koupit i po uvedeném datu (musí však být zřetelně označené) – vaše zdraví rozhodně neohrozí, s dobou skladování se však může měnit jejich chuť i obsah živin.
Opatrní buďte také u výrobků, u kterých je trvanlivost výrazně delší, než byste očekávali. Pak totiž obvykle obsahují chemické konzervanty nebo alespoň nadbytek cukru či soli, a tudíž mají ke zdravé stravě hodně daleko.
Koukejte se na procenta
Do třetice by měl váš zrak určitě padnout na složení. Zde musejí být vyjmenovány všechny ingredience, které daný výrobek obsahuje. Pokud je daná složka obsažena v názvu výrobku nebo je vyobrazena na obale, musí být uveden její obsah v procentech (například jahodový jogurt musí mít uveden přesný podíl jahod). Pak má běžný spotřebitel situaci ještě relativně snadnou: Když například šunka obsahuje 95 % vepřového masa, bude pravděpodobně kvalitní a chutná, kdežto od moravského uzeného s 50% podílem masa zázraky určitě nečekejte.
Na ostatních potravinách a u složek, které nejsou uvedeny v názvu, jsou jednotlivé ingredience řazeny sestupně podle procentního podílu (tedy té první je vždy uvnitř nejvíc). A tady už je třeba zapojit hlavu.
Když si například koupíte cereálie „s medem a celozrnnými obilovinami“ a čtete složení „pšeničná mouka hladká, cukr, pšeničná mouka celozrnná (12 %), med (0,8 %)“, mělo by vám být jasné, že tu asi bude něco špatně. A doslova humorné čtení pak mohou představovat krabičky ovocných čajů. Máte chuť třeba na ten s názvem „Jahoda“? Pak se stačí kouknout na obvyklé složení těchto výrobků v podobě „ibišek, jablka, šípek, jahoda (0,3 %), přírodní jahodové aroma“ a chuť vás dozajista přejde.
Éčka, sbírá éčka…
„Éčka“ neboli přídatné látky najdete sice v seznamech ingrediencí až na konci, což ale neznamená, že by byly složkou nepodstatnou. Jde prostě jen o průmyslově zpracované látky, takže jich obvykle stačí jen nepatrná špetička.
|
Nenechte se zblbnout
» Na etiketách se mohou vyskytnout údaje, které jsou sice pravdivé, ale mohou být matoucí. Zde je pár příkladů: Snížený obsah tuku: Jde o údaj vztažený k plnotučné verzi, nemusí tedy jít o nízkotučný výrobek.
Light: Toto označení není nijak definováno zákonem. Obvykle jde o nízkotučný produkt, který však může obsahovat hodně cukru, a tudíž nemusí být nízkokalorický. Cereální: Slovo evokuje představu něčeho celozrnného a zdravého, znamená však pouze to, že je potravina vyrobena z obilovin. Zvýšený obsah vápníku: Nemusí to znamenat, že tento vápník umí tělo využít. Např. tavené sýry obsahují tavicí soli na bázi fosforečnanů, které využití vápníku omezují. Bez přidané soli: I tak může být obsah soli vysoký. |
Bylo by chybou je paušálně považovat za něco démonického, protože jde o látky velmi rozdílné. Když například potravina obsahuje ingredience E 300, E 440 a E 160, znamená to, že v ní najdeme kyselinu askorbovou, pektin a beta karoten. Ty samé složky jsou obsaženy třeba i v obyčejném jablku, tady jsou ale průmyslově zpracované a přidané navíc. Ovšem značení E 120-125 už představuje glutamát, který je podle některých odborníků neurotoxický, a to samé platí pro látku E 951 (sladidlo aspartam) či E 173 (hliník).
Je samozřejmě pravda, že pro každé potenciálně škodlivé „éčko“ je stanoveno bezpečné množství, které by nemělo zdraví ohrozit. Když se ale budeme těmito chemickými koktejly cpát denně, lze jen obtížně odhadnout, co to s námi udělá za deset či dvacet let.
Určitě tedy platí, že čím méně „éček“, tím lépe, nehledě na to, že jejich vysoký obsah také leccos prozradí o kvalitě toho ostatního uvnitř výrobku. Pokud například výrobce musel použít „látky zvýrazňující chuť a vůni“, obvykle to znamená, že bez nich by potravina asi chutnala dost hnusně.
Smutné také je, že řadu chemických přísad přidávají výrobci proto, aby jejich produkty vypadaly tak, jak strávníci očekávají. Když si například chcete koupit párek, dáte přednost tomu, který je na řezu podivně šedý, nebo si vyberete krásně růžovoučký? Pokud jste vybrali druhou odpověď, tak vězte, že přirozená barva podobných výrobků je šedá. Aby výrobce dosáhl šťavnatého růžového vzhledu, musí buď použít dusitany (E 249, E 250), anebo dokonce barviva.
Otazníky kolem živin
Zatímco výše uvedené údaje patří mezi povinné, energetická hodnota a obsah základních živin se musí uvádět pouze u potravin pro zvláštní výživu (najdeme je ale na mnoha dalších). Ze zákona se uvádí množství energie či živiny ve 100 g nebo 100 ml potraviny, což je ale nepraktické – pokud si totiž koupíte balení o jiném obsahu, neobejdete se bez znalosti trojčlenky.
Některé potraviny proto používají i jakési bubliny s údaji označenými jako GDA (guideline daily amounts), což je procento doporučené denní dávky na jednu porci. I tady je leckdy nutné použít hlavu, protože jde vždy o hodnotu orientační. Například doporučený denní příjem energie byl stanoven na 2 000 kcal, což je energetická spotřeba ženy průměrné hmotnosti a střední fyzické aktivity. Pokud jste ale vysoký mladý chlap v plném tréninku, můžete spalovat i více než dvojnásobek, a to samé platí třeba i o doporučeném denním příjmu bílkovin.
Hodnoty GDA přepočtené na porci jsou praktické zejména u instantních nápojů, včetně těch sportovních. Koho by například zajímalo, že 100 g prášku obsahuje doporučenou denní dávku vitaminu C? Vy přeci spíš potřebujete vědět, kolik ho mají ty dvě odměrky, které při přípravě použijete.